ECLI:CZ:US:2005:1.US.457.05
sp. zn. I. ÚS 457/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, čj. 27 Co 442/2004 - 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení pro jeho rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalšími ustanoveními českého ústavního pořádku. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud rozhodl protiústavně v tom, že přiznal žalovanému (v řízení před obecným soudem) Ing. J. T. náklady řízení, protože nevzal na zřetel to, že vznik těchto nákladů zavinil sám žalovaný. Pokud by se žalovaný řádně vyjádřil k žalobě, stěžovatel by svou žalobu včas stáhl s ohledem na to, že by se dozvěděl, že nemůže unést důkazní břemeno. Tak by se zabránilo vzniku dalších nákladů. Proto měl soud aplikovat ustanovení §150 OSŘ, opravňující nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).
S ohledem na tento princip je rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy zásadně výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. O to více tyto úvahy platí pro rozhodování podle §150 OSŘ, jehož aplikace je svou podstatou výjimečná. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by už neměl povahu běžného porušení podústavního práva, ale naopak by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový exces v přezkoumávané věci zjištěn nebyl a krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení adekvátně odůvodnil.
Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k názoru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena. Tato situace činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Proto ji Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu