Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.06.1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 43/5 SbNU 363 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.46.96

sp. zn. I. ÚS 46/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. I. K., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j. Nt 5189/95-5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 1 To 678/95, takto: Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j. Nt 5189/95-5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 1 To 678/95, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1995, č.j. Nt 5189/95-5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 1 To 678/95, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby podle ustanovení §68 trestního řádu z důvodu §67 písm. b) trestního řádu a o zamítavé stížnosti proti tomuto usnesení. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími Okresního a Krajského soudu v Ostravě byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Důvody tohoto porušení spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že mu před vzetím do vazby nebylo sděleno řádné obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení musí záznam o sdělení obvinění obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Protože tento postup nebyl zachován a sdělení obvinění neobsahuje zákonem stanovené požadavky, došlo podle názoru stěžovatele ke stejným důsledkům, jako kdyby mu obvinění nebylo sděleno vůbec. Stěžovatel dále uvádí, že podle záznamu o sdělení obvinění mu bylo vytýkáno, že jako celník, zařazený na Celním úřadě Ostrava, na úseku proclívání zboží navrženého k propuštění do volného oběhu, nesplnil svou povinnost tím, že ve dvanácti případech prováděl správní řízení, aniž by byla přítomna osoba, která žádala o propuštění vozidla do volného oběhu, popř. aniž bylo doloženo její zmocnění pro jinou osobu k provedení tohoto řízení, čímž mělo dojít k porušení povinnosti, vyplývající z funkce a zaměstnání stěžovatele. Zmíněné porušení povinnosti bylo kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel popírá, že svým jednáním porušil zákonem stanovené povinnosti, protože celní zákon nestanovil, že se účastník celního řízení musí zúčastnit osobně, naopak bylo možné provést celní řízení bez jeho účasti na základě §68 odst. 2 celního zákona, pokud se účastník celního řízení odmítl dostavit, nebyl-li znám nebo hrozilo-li nebezpečí z prodlení. Ani na základě správního řádu, který se na celní řízení vztahoval, nelze dovodit porušení stěžovatelových povinností, neboť uvedený předpis osobní přítomnost účastníka při řízení nevyžadoval. Stěžovatel se proto domnívá, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě neexistujících skutečností, protože postupoval v souladu s předpisy, platnými v rozhodném období. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že ve sdělení obvinění chybí podstatné znaky stíhaného trestného činu. Zejména v něm není obsaženo nic, z čeho by šlo dovodit stěžovatelův úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. To ostatně vyšetřovatel ani netvrdil a neuvedl, komu měl navrhovatel "způsobit škodu nebo prospěch" a zda tato škoda či prospěch byly v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Stěžovatel se proto domnívá, že vyšetřovatel zaměnil jednání, které může být v krajním případě pouhým porušením pracovní kázně, za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatel konečně poukázal na to, že podle §3 odst. 1 trestního zákona je trestným činem pouze jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Jednání stěžovatele, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, nebylo trestným činem, protože nenaplnilo všechny znaky ani objektivní stránky ani subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Stěžovatel byl prý zbaven osobní svobody způsobem, jímž byla porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, neboť soudy nezkoumaly, zda mu bylo sděleno řádné obvinění ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel byl vzat do vazby v rozporu s ustanovením §68 trestního řádu, podle něhož do vazby lze vzít toliko osobu, které bylo sděleno obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel dále uvedl, že požádal Okresního státního zástupce v Ostravě o přezkoumání postupu vyšetřovatele a o propuštění z vazby. Této žádosti bylo vyhověno a usnesením Okresního státního zástupce v Ostravě ze dne 26. 1. 1996, sp. zn. 4 Zt 2153/95, byl z vazby propuštěn. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny formální podmínky podání ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost byla podána v zákonné 60denní lhůtě a shledal, že není dán žádný z důvodů pro odmítnutí návrhu (stížnosti) podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona). Proto přistoupil k vlastnímu projednání věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci trestního řízení a vedlejší účastník řízení - Okresní státní zastupitelství v Ostravě. Okresní soud v Ostravě potvrdil svůj názor, obsažený v usnesení o vzetí do vazby, a uvedl, že stěžovatelův skutek byl dostatečně popsán tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným a že ve sdělení obvinění je obsažena i kvalifikace skutku. Podle názoru soudu je podstatné, aby obviněný byl od sdělení obvinění stíhán stále pro tentýž skutek, jehož právní kvalifikace se však v průběhu trestního stíhání může měnit. V době návrhu na uvalení vazby bylo přípravné řízení v samých počátcích a opatřením důkazů měl být teprve objasněn i subjektivní postoj a motiv jednání obviněného. Otázka existence úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch však ovlivňuje toliko právní kvalifikaci věcí, nikdy však identitu skutku. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že sdělení obvinění obsahuje zákonné označení trestného činu, důvody stíhání obviněného a dostatečný popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. K namítanému nedostatku obvinění, jenž prý spočívá v neuvedení úmyslu způsobit škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, krajský soud poukázal na to, že tyto skutečnosti měly být blíže doloženy výslechy dosud nevyslechnutých svědků. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně porušení (resp. neporušení) celního zákona a správního řádu, krajský soud zastává názor, že celní zákon je vzhledem ke správnímu řádu ve vztahu speciálního předpisu k předpisu obecnému. Přitom k porušení celního zákona nepochybně došlo, protože celní řízení musí probíhat za účasti účastníka celního řízení. Navrhovatel nejen že prováděl jednotlivé úkony bez přítomnosti osob, které žádaly o propuštění vozidel do volného oběhu, ale ani se nesnažil účastníky řízení k takovým úkonům předvolat. Stěžovatel u výslechu před soudcem Okresního soudu v Ostravě dne 29. 11. 1995 také uvedl, že si je vědom toho, že postupoval v rozporu se zákonem. Konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [§67 písm. b) trestního řádu], spatřuje krajský soud zejména ve skutečnosti, že obviněný měl přístup ke spisové dokumentaci ohledně jednotlivých případů. Okresní státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření uvedlo, že otázka úmyslu stěžovatele působit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, je dosud předmětem vyšetřování. Závěr, že stěžovatel vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem, vyplývá z ustanovení §68 zákona č. 44/1974 Sb., neboť stěžovatel neměl žádný důvod předpokládat, že lze provést celní řízení za nepřítomnosti jeho účastníků. Ti při celním řízení fyzicky skutečně přítomni nebyli. Proto okresní státní zástupce navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ve své činnosti vychází ze zásady, že mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a rozhodovat ve věci samé. Úkolem Ústavního soudu proto bylo toliko posoudit, zda napadenými usneseními soudů byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud proto musel posoudit, zda způsob, jakým bylo rozhodnuto o uvalení vazby na stěžovatele, odpovídá požadavkům zákona, v tomto případě zejména trestního řádu. Podmínkou uvalení vazby je sdělení obvinění, jehož záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán (§160 odst. 1 trestního řádu). První věcí, již stěžovatel namítal a kterou se Ústavní soud zabýval, bylo posouzení, zda jednání, pro něž byl stěžovatel obviněn, bylo vůbec v rozporu se zákonem a zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že celní zákon představuje ve vztahu ke správnímu řádu speciální předpis a musí být aplikován přednostně. Podle §68 celního zákona (č. 44/1974 Sb. ve znění pozdějších předpisů) se celní řízení provádí za účasti účastníka celního řízení. Účastníkem je ten, kdo zboží dováží, vyváží nebo prováží (právní stav do 31. 5. 1992 podle §64 zákona č. 44/1974 Sb.) popř. ten, komu má být zboží v dovozu nebo vývozu propuštěno (právní stav od 1. 6. 1992 podle §64 odst. 1 zákona č. 217/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje celní zákon). Bez účasti účastníka celního řízení může být prováděno celní řízení (pouze) v případech, kdy se ho účastník celního řízení odmítá účastnit, nebo není-li jeho pobyt znám nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení (§68 odst. 2 cit. zákona). Stěžovatel se dopouští omylu, když tvrdí, že neměl povinnost projednat věci za přítomnosti "dotčené osoby". Rovněž zkreslená je úvaha, že celní zákon nikde nestanovil osobní účast účastníka řízení a že - pokud §68 odst. 2 celního zákona výslovně umožňoval provedení celního řízení bez jeho účasti (odmítl-li se dostavit, nebyl-li znám jeho pobyt nebo hrozilo-li nebezpečí z prodlení) - stěžovatel neporušil zákonnou povinnost vést celní řízení za účasti účastníků řízení. Z vyžádaných soudních spisů - jak správně konstatoval krajský soud - navíc vyplývá, že se stěžovatel ani nijak nepokoušel účast účastníků řízení zajistit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že postupoval v souladu s platnými předpisy a že tedy nedošlo k porušení jeho povinností, které je obsaženo v záznamu o sdělení obvinění. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že ve sdělení obvinění chybí podstatné znaky stíhaného trestného činu. Podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Naplnění skutkové podstaty tohoto dolosního trestného činu tedy vyžaduje nejen existenci jeho objektivní stránky (výkon pravomoci odporující zákonu), nýbrž i existenci subjektivní stránky trestného činu (úmysl způsobit někomu škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch). Z tohoto hlediska lze procesní postup orgánů činných v trestním řízení stěží akceptovat. Dne 28. 11. 1995 sice byl vyhotoven záznam o sdělení obvinění stěžovatele, který však postrádá předepsané zákonné náležitosti. Krajský soud sice uvádí, že záznam má obsahovat (a podle krajského soudu také obsahuje) popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Současně však nelze přehlédnout, že podle §2 odst. 1 trestního řádu nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Trestný čin podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, pro který je stěžovatel stíhán, je trestným činem úmyslným. Proto v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek. Týž názor zastává i uznávaná odborná literatura. Vyšetřovatel policie však ve sdělení obvinění subjektivní stránku zcela ignoroval, neboť ani netvrdil, že by byla naplněna, a ani v tomto směru neuvedl žádné okolnosti skutkové. Z toho plyne, že ve sdělení obvinění podstatná náležitost chybí, takže je nelze považovat za zákonné sdělení obvinění ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Za této situace bylo - podle přesvědčení Ústavního soudu - usnesení o vzetí do vazby vydáno v rozporu se zákonem, který stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které je sděleno obvinění (§68 trestního řádu). Uvedené úvahy lze podepřít i vlastním textem odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu. Praví se v něm, že "za účelem zjištění subjektivního postoje a motivu obviněného jednání ... bude nutno v dalším řízení vyslechnout svědky." I z této formulace lze usuzovat na to, že v době uvalení vazby byla i podle názoru obecného soudu subjektivní stránka trestného činu prakticky neznámá, takže stěží bylo možné dovozovat existenci skutečností, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán tento úmyslný trestný čin. Za této situace tedy zřejmě nebyly splněny zákonné podmínky zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Ostatně, tomuto závěru nasvědčuje i dopis okresního státního zastupitelství stěžovateli a jeho obhájkyni ze dne 16. 2. 1996, sp. zn. 4 Zt 2153/95. Vyplývá z něho, že podle dosavadních provedených vyšetřovacích úkonů došlo (rozuměj: u stěžovatele) k porušení pracovních (interních) předpisů, avšak " k objasnění otázky naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu, spočívajících v jednání ... v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřovat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, byly ... vyšetřovateli ... dány v souvislosti s přezkoumáním trvání ... vazby závazné pokyny k dalšímu vyšetřování". Lze přisvědčit krajskému soudu, pokud obecně uvádí, že "bližší okolnosti", týkající se subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, mají být v průběhu vyšetřování blíže doloženy výslechy svědků, kteří dosud vyslechnuti nebyli. Je zřejmé, že na počátku trestního stíhání neexistuje přesný důkazní materiál a teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby. Z těchto skutečností však ale nelze dovozovat možnost zahájit trestní stíhání, sdělit obvinění a uvalit vazbu v případě, kdy se subjektivní stránka činu obviněného rýsuje jen v nejasných a mlhavých obrysech. Ústavní soud plně souhlasí s tím, že "bližší okolnosti" - týkající se úmyslu obviněného způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch - mohou být prokázány až v průběhu přípravného řízení, zastává však názor, že okolnosti základní, nasvědčující tomu, že se obviněný (stěžovatel) dopustil úmyslného trestného činu, musí existovat již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno, a že musí být uvedeny i v záznamu o sdělení obvinění. K tomu však podle obsahu trestního spisu nedošlo. V souzené věci bylo proto porušeno základní právo stěžovatele, obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Napadenými usneseními obou soudů však došlo k vzetí stěžovatele do vazby, aniž byla splněna zákonná podmínka sdělení řádného obvinění. Rovněž byl porušen čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a napadená usnesení zrušil (§82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. června 1996