Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.10.1998, sp. zn. I. ÚS 460/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 114/12 SbNU 137 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.460.97

sp. zn. I. ÚS 460/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. S. P. a J. P., zastoupených JUDr. K. J., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1721/97, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1721/97, se zrušuje. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 1997, č.j. 15 Co 832/96-96, ve věci určení vlastnictví k nemovitosti - dvojgaráže v Plzni, Pražská 21, postavené na pozemkových parcelách č. 455, 456 a 458, nyní č. 456/2 dle listu vlastnictví č. 7017 pro katastrální území obce Plzeň u Katastrálního úřadu Plzeň-město. Tímto rozsudkem krajského soudu byl k odvolání žalovaných S. S. a M. B. částečně změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 12. 1995, č.j. 11 C 492/94-51, a to tak, že žaloba na určení, že stěžovatelé (žalobci) jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné ideální poloviny dvougaráže v Plzni, byla zamítnuta. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že důvodem odmítnutí podaného dovolání je jeho opožděnost. Podle ustanovení §240 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 citovaného zákona zmeškání této lhůty nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta je podle §57 odst. 3 o.s.ř. zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. V daném případě prý nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 20. 3. 1997. Lhůta k podání dovolání tedy uplynula dne 21. 4. 1997 (pondělí). Dovolání však bylo podáno na poštu až dne 22. 4. 1997, tedy opožděně. Citované usnesení Nejvyššího soudu ČR napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní namítli, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, které bylo odesláno na adresu uvedeného soudu faxem dne 21. 4. 1997 v 9.17 hod. (v tomto směru se stěžovatelé dopouštějí omylu, neboť na dokladu, potvrzujícím odeslání faxu, je uveden čas 9.17 PM, což znamená 21.17 hodin). Fax byl odeslán v rozsahu tří stran a toto podání bylo potvrzeno písemným podáním na poště dne 22. 4. 1997. Nejvyšší soud ČR však k faxovému podání vůbec nepřihlédl a dovolání odmítl jako opožděné. Tím prý porušil "práva stěžovatelů na projednání jejich dovolání". Proto navrhují, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno. Jako důkaz pro svá tvrzení předložili stěžovatelé notářsky ověřenou fotokopii faxového ústřižku, potvrzujícího skutečnost, že dne 21. 4. 1997 v 9.15 PM (tj. ve 21 hod. 15 minut) bylo odesláno faxové podání v rozsahu 3 stran na faxové číslo 7227334, které patří Krajskému soudu v Plzni. Fax trval minuty 4 sekundy a byl ukončen ve 21 hod. 17 minut. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR, dále Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni. Vedlejší účastníci řízení S. S. a M. B. prohlásili, že se "práva na vyjádření k ústavní stížnosti vzdávají". Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnost zejména uvedl, že se zmíněné faxové podání v příslušném soudním spise nenalézá, Okresní soud Plzeň - město se o něm v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu ČR ze dne 9. 10. 1997 nezmiňuje a nepoukázali na ně ani dovolatelé v žádném ze svých podání. Proto Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu. Nejvyšší soud ČR souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud Plzeň - město potvrdil, že faxové číslo 7227334 patří Krajskému soudu v Plzni, konkrétně že se jedná o číslo faxu sekretariátu předsedy krajského soudu. Pokud by předmětný fax došel na některé z faxových čísel okresního soudu, byl by předán příslušnému oddělení. Dále dodal, že fax uváděný navrhovatelem ze dne 21. 4. 1997 došel Krajskému soudu v Plzni dne 21. 4. 1997 ve 21.17 hodin na č. faxu 019/7227334 a přebírala jej sekretářka předsedy E. R. Okresní soud Plzeň - město prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Krajský soud v Plzni zaslal Ústavnímu soudu vyjádření, k němuž přiložil fotokopii přehledu došlých faxových zpráv. Z těchto písemností je zřejmé, že dne 21. 4. 1997 ve 21 hodin 17 minut došlo na faxové číslo sekretariátu Krajského soudu v Plzni 42197227334 faxové podání z čísla 017/3228650. (Toto číslo - jak vyplývá ze Seznamu advokátů České advokátní komory ke dni 1. 1. 1998 - patří právnímu zástupci stěžovatelů JUDr. J.) Osud tohoto podání však není znám, protože došlé faxy jsou ihned rozdělovány do příslušných oddělení a zakládány do spisů. Sám Krajský soud v Plzni má sedm faxových stanic. Krajský soud dále prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu zcela nepochybně náleží posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci je předmětem sporu to, zda stěžovatelé podali včas své dovolání, tj. zda skutečně dne 21. 4. 1997 odeslali Krajskému soudu v Plzni dovolání formou faxu, jak tvrdí. Podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Z ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že pokud bylo písemné podání učiněno telefaxem, je třeba je do tří dnů písemně doplnit předložením jeho originálu. V dané věci Nejvyšší soud ČR správně dovodil, že posledním dnem lhůty k podání dovolání byl 21. 4. 1997, neboť jím napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 20. 3. 1997. Přípisem ze dne 16. 7. 1997 (č.l. 115) Nejvyšší soud ČR vrátil předmětný soudní spis Okresnímu soudu Plzeň - město a požádal jej, aby stěžovatele vyzval k předložení dokladu pošty o tom, kterého dne stěžovatelé podali dovolání u pošty. K této výzvě právní zástupce stěžovatelů sdělil, že "dovolání bylo dne 22. 4. 1997 doporučeně odesláno Krajskému soudu v Plzni" a zaslal o tom doklad. Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud ČR o existenci faxového podání nebyl informován. Toto podání se nenacházelo v příslušném soudním spise, nic o něm neuvedli ani stěžovatelé a také v písemném dovolání, odeslaném poštou dne 22. 4. 1997, není o faxem podaném dovolání zmínka. Proto Nejvyššímu soudu ČR, který dovolání pro jeho opožděnost odmítl, nelze - leč toliko se zřetelem k tomuto stavu spisu - nic vytknout. Zároveň však z provedeného dokazování vyplývá, že dne 21. 4. 1997 ve 21.17 hodin bylo učiněno faxové podání, odeslané z faxu právního zástupce stěžovatelů, které obdržel Krajský soud v Plzni. Rozsah tohoto podání (3 strany) zcela odpovídá rozsahu dovolání, odeslaného následující den poštou. Přitom Krajský soud v Plzni, jak vyplývá z jeho vyjádření, není schopen obdržené faxové podání identifikovat, takže na základě jeho evidence nelze tvrdit, že by v tomto podání nebylo předmětné dovolání obsaženo. Ostatně taková námitka v souzené věci ani vznesena nebyla. Za tohoto stavu nemůže být podle názoru Ústavního soudu stěžovatelům přičítáno k tíži, že předmětné a prokazatelně podané faxové podání nebylo v soudní evidenci nalezeno. Je proto nutno vycházet z presumpce, že tímto faxovým podáním bylo dovolání, které stěžovatelé následující den ve smyslu citovaného ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. doplnili předložením jeho originálu, skutečně učiněno. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo objektivně porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1721/97, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. října 1998