ECLI:CZ:US:2002:1.US.468.2000
sp. zn. I. ÚS 468/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M. D-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2000, č.j. 27 Co 91/2000-117, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 11. 1998, č.j. 7 C 145/96-79, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2000, č.j. 27
Co 91/2000-117, a Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 11.
1998, č.j. 7 C 145/96-79, se zrušují.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ v záhlaví označeným rozsudkem ve
věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným 1. České republice
- Okresnímu úřadu Praha-východ a 2. městu Č. zamítl žalobu na
uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb.,
o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění
pozdějších předpisů.
Podle odůvodnění rozsudku vzal okresní soud za prokázáno, že
stěžovatelka je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, a to
domu č.p. 464 a pozemků parc. č. 143 a 144 v obci a katastrálním
území Č. , nabytých postupní a darovací smlouvou ze dne 26. 4.
1957. Je tak oprávněnou osobou podle §2 zákona č. 403/1990 Sb.
k vydání nemovitostí, které jí byly odňaty způsobem uvedeným v §1 citovaného zákona. Rozhodnutím finančního odboru ONV
Praha-východ ze dne 27. 10. 1961, č.j. Fin-6186/60, podle §4
odst. 3 a §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č.
88/1959 Ú.l., do vlastnictví československého státu - operativní
správy MNV v Č. přešly dům č.p. 464 v Č. na stavební parcele č.
kat. 143 a pozemek č. kat. 144, zapsané ve vložce č. 217 pozemkové
knihy pro katastrální území Č. . Toto odnětí se netýkalo pozemkové
parcely č. kat. 143 - stavební, na níž se nachází dům č.p. 464.
Stěžovatelka prý ani netvrdila ani neprokázala, že by k odnětí
pozemku parc. č. 143 došlo některým jiným způsobem dle §1 zákona
č. 403/1990 Sb., takže není aktivně legitimována k uplatnění
nároku ohledně tohoto pozemku podle uvedeného zákona a jí
uplatněný nárok na vydání věci musel být již z tohoto důvodu
zamítnut. Ve vztahu k ostatním nemovitostem vzal soud prvního
stupně za prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.,
tedy k 1. 11. 1990 držel dům č.p. 464 a parcelu č. kat. 144
v katastrálním území Č. Městský národní výbor Č. , který měl tyto
nemovitosti v operativní správě. V rámci přenesené působnosti obcí
správa tohoto majetku státu přešla dnem účinnosti zákona č.
367/1990 Sb., tj. dnem 24. 11. 1990, na obec - město Č. (druhý
žalovaný), které je proto povinnou osobou k vydání věcí dle §4
zákona č. 403/1990 Sb. a je dána jeho pasivní legitimace ve sporu.
Ohledně pozemku č. kat. 143 soud učinil závěr, že tato část
majetku stěžovatelky přešla na stát bez právního důvodu a bylo
možno se domáhat jeho vydání dle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Pasivně legitimovaným k vydání
tohoto pozemku by podle zákona č. 87/1991 Sb. byl prvý žalovaný,
Česká republika - Okresní úřad Praha-východ.
Vzhledem k vznesené námitce promlčení se okresní soud dále
zabýval otázkou, zda nárok na vydání věci byl uplatněn u povinné
osoby včas a zda byl uplatněn včas i u soudu. Výzvou
z 1. 1. 1990, doručenou Městskému národnímu výboru v Č. dne 13.
11. 1990, stěžovatelka prokázala, že nárok u povinné osoby včas
uplatnila. Soud se však ztotožnil s námitkou promlčení (vznesenou
žalovanými) vůči nároku stěžovatelky, jejž uplatnila u soudu
žalobou na uzavření dohody o vydání nemovitostí, doručenou soudu
dne 1. 7. 1996. Podstatné přitom bylo stanovení počátku běhu
promlčecí lhůty. Jestliže stěžovatelka vyzvala povinnou osobu
k vydání věci dne 1. 11. 1990 a její nárok nebyl uspokojen do 30
dnů po uplynutí lhůty stanovené v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., pak dnem 2. 6. 1991 počíná běžet lhůta k uplatnění nároku
stěžovatelky na vydání věci u soudu. Zákon č. 403/1990 Sb. jako
lex specialis lhůtu pro uplatnění nároku u soudu nemá, platí proto
obecná promlčecí lhůta dle §101 občanského zákoníku, která je
tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Jestliže běh této lhůty počal pro stěžovatelku 2. 6. 1991, pak
lhůta uplynula dnem 2. 6. 1994. Byla-li žaloba podána u soudu dne
1. 7. 1996, stalo se tak v době, kdy již nárok stěžovatelky byl
promlčen a nelze jej tedy při vznesení námitky promlčení
rozhodnutím soudu přiznat. Pokud zákon č. 403/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, umožňuje volit oprávněné osobě dle ustanovení
§10 odst. 3, zda se rozhodne pro vydání stavby nebo finanční
náhradu po stanovení její výše příslušným Ministerstvem pro správu
národního majetku a jeho privatizaci, má okresní soud zato, že
dané ustanovení neposouvá počátek běhu lhůty k uplatnění nároku
oprávněné osoby na vydání věci u soudu v těchto případech až na
dobu po takové volbě. Okresní soud dodal, že "v případě opačného
výkladu tohoto ustanovení (rozuměj: §10 odst. 3 zákona č.
403/1990 Sb.) by bylo třeba učinit závěr o včasnosti uplatněného
nároku žalobkyní".
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně zamítl
návrh stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení
otázky, zda její nárok na vydání nemovitostí je promlčen.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se
skutkovými i právními závěry okresního soudu. Poukázal na
odůvodnění rozsudku, podle něhož rozhodnutím ONV Praha-východ ze
dne 27. 10. 1961, č.j. Fin-6186/60, byl stěžovatelce odňat dům
č.p. 464 v Č. (nikoli však stavební parcela č. kat. 143) a zahrada
č. kat. 144. I když ve vložce č. 217 pozemkové knihy v kat. území
Č. byla zapsána jako vlastnice stavební parcely č. kat. 143
stěžovatelka, výše uvedeným rozhodnutím ONV nedošlo k odnětí této
nemovitosti. Rozsah odnětí nemovitostí podle vládního nařízení č.
15/1959 Sb. je též zřejmý z potvrzení o odnětí věci ze dne 6. 12.
1990, jímž okresní soud provedl důkaz. Odvolací soud proto
uzavřel, že stěžovatelka se nemůže domáhat nápravy majetkové
křivdy podle zákona č. 403/1990 Sb., jde-li o vydání zmíněné
stavební parcely č. 143.
Odvolací soud dále potvrdil názor okresního soudu, že nárok
stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona
č. 403/1990 Sb. je promlčen. Při posuzování lhůty pro uplatnění
restitučního nároku u soudu je třeba vycházet z úpravy promlčení
zakotvené v občanském zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu
v dané věci začala tříletá promlčecí lhůta běžet dnem 13. 11.
1990, tj. dnem, kdy žalovaná strana obdržela výzvu stěžovatelky
k vydání nemovitostí. Tato lhůta skončila dne 13. 11. 1993.
Byla-li žaloba podána k soudu až 1. 7. 1996, stalo se tak po
uplynutí promlčecí doby. Jestliže stěžovatelce nebyly zcela jasné
skutečnosti ohledně ceny zhodnocené nemovitosti, nic jí nebránilo,
aby žalobu v této věci ve stanovené lhůtě podala a poté případně
navrhla přerušení soudního řízení do doby, než bude otázka
zhodnocení nemovitostí zcela vyřešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka současně
s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost dovozovala
z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."); tvrdila existenci
dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Stěžovatelka
současně namítala, že odvolací soud nesprávně zjistil okolnosti
odnětí pozemku parc. č. 143, a rovněž nesouhlasila s právními
závěry, pokud jde o posouzení promlčení jejích nároků podle §10
odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve spojení s ustanovením §19 odst.
2 téhož zákona.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 5. 2001,
č.j. 28 Cdo 3002/2000-142, dovolání stěžovatelky jako nepřípustné
odmítnul.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud poukázal na
příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a též na právní závěry
uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nárok na vydání věci podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. se uplatňuje
písemnou výzvou, která musí být uskutečněna ve lhůtě stanovené
v §19 odst. 1 cit. zákona; tato lhůta má hmotněprávní povahu.
Uplatnění nároku u soudu podle §5 odst. 4 zákona je možné
v obecné tříleté promlčecí době podle §101 občanského zákoníku.
Soudní praxe prý dospěla rovněž k závěru, že žaloba o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, podle níž oprávněná osoba
bere na vědomí pro ni ze zákona vyplývající povinnost zaplatit
příslušnému ministerstvu úhradu za zhodnocení vydávané stavby
poté, kdy bude výše úhrady tímto ministerstvem vyčíslena, není
podána předčasně jen proto, že výše této částky nebyla dosud
ministerstvem stanovena. Stejně tak odpovídá ustálenému soudnímu
rozhodování závěr, že lhůta uvedená v §19 odst. 1 zákona je
lhůtou prekluzívní, zatímco lhůta uvedená v §19 odst. 2 je lhůtou
pořádkovou, jak vyplývá z ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona.
Uvedený závěr souvisí se zněním novelizovaného ustanovení §19a
odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., které opravňuje příslušné
ministerstvo stanovit peněžní částku, kterou je oprávněná osoba
povinna uhradit podle §10 odst. 3, současně se stanovením lhůty
pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byly nemovitosti podle
tohoto zákona již vydány. Nejvyšší soud proto konstatoval, že
právní posouzení věci odvolacím soudem vztahující se k otázkám
promlčení nároků podle zákona č. 403/1990 Sb. se neodlišuje od
ustálené výkladové praxe soudů. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy
nemá po právní stránce zásadní význam dle §239 odst. 2 o.s.ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě zopakovala námitky
uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Především uvádí, že
počátek běhu lhůty pro uplatnění práva na vydání stavby
v případě, kdy došlo k jejímu podstatnému zhodnocení, je speciálně
upraven v §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ve spojení §10
odst. 3 téhož zákona takto:
"Povinná osoba je povinna vydat věc do
30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem
pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se
oprávněná osoba rozhodne pro její vydání." Z uvedeného ustanovení
jednoznačně plyne, že k promlčení práva na vydání věci nemůže
dojít před oznámením ministerstva o výši zhodnocení. Tvrzení, že
povinnost vydat věc může být promlčena před oznámením výše jejího
zhodnocení, v konfrontaci s textem citovaného ustanovení a ust.
§19 odst. 2 zákona nemůže obstát. Podle názoru stěžovatelky
promlčecí lhůta práva na vydání věci u soudu začala běžet
v souladu s ustanovením §10 odst. 3 až dne 12. 1. 1996.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se dostatečně nezabýval
výkladem ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., na které
odkazuje §19 odst. 2 zákona a na něž se stěžovatelka výslovně
odvolávala. Přitom posouzení běhu promlčecí doby bylo základní
otázkou, která měla být v odvolacím řízení projednávána, tím
spíše, jestliže soud prvního stupně výslovně připustil i možnost
opačného výkladu ustanovení §10 odst. 3.
Stěžovatelka proto tvrdí, že se soudy obou stupňů nevyrovnaly
náležitým způsobem s právním názorem ohledně běhu promlčecí lhůty,
čímž porušily zásadu rovnosti účastníků a odepřely stěžovatelce
právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Z těchto důvodů
navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Po zjištění, že předložená ústavní stížnost splňuje všechny
zákonné náležitosti a předpoklady pro její věcné projednání, si
Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení - Krajského soudu
v Praze a Okresního soudu Praha-východ a dále též vyjádření
vedlejších účastníků řízení, tj. České republiky - Okresního úřadu
Praha-východ a města Č. .
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že v odvolacím
řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces
a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud se ve
svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry
okresního soudu a námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, tedy
ani její námitku týkající se posouzené otázky promlčení nároku
stěžovatelky okresním soudem. Na straně páté rozsudku krajského
soudu je výslovně uvedeno, že žalobu u soudu podala stěžovatelka
v době, kdy její nárok byl promlčen, a proto jí nárok vzhledem
k námitce promlčení vznesené žalovanou stranou nemohl soud
přiznat. Na straně sedmé a osmé rozsudku odvolacího soudu je
výslovně uveden názor soudu na otázku promlčení nároku
stěžovatelky. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud názorem
stěžovatelky ohledně běhu promlčecí lhůty nezabýval. Krajský soud
poukázal též na skutečnost, že Nejvyšší soud České republiky
usnesením ze dne 31. 5. 2001, č.j. 28 Cdo 3002/2000-142, dovolání
podané stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Praze
odmítl. Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby v řízení před Ústavním
soudem o předmětné ústavní stížnosti bylo upuštěno od ústního
jednání.
Okresní soud Praha-východ se ve vyjádření k ústavní stížnosti
plně odvolal na své právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného
rozsudku a dodal, že při projednávání věci neporušil zásadu
rovnosti účastníků ani stěžovatelce neodepřel právo na spravedlivý
proces. Rovněž vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání
v řízení před Ústavním soudem.
Česká republika - Okresní úřad Praha-východ se svého
postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Druhý vedlejší účastník město Č. považuje ústavní stížnost za
účelovou, protože ve skutečnosti směřuje proti právnímu posouzení
věci obecnými soudy, nikoli proti porušení ústavně zaručených práv
a svobod stěžovatelky. Takové porušení stěžovatelka pouze
konstatuje, aniž by konkrétně specifikovala, jakým postupem
obecných soudů mělo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv
dojít. Nelze se prý ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by
ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. posouvalo počátek
běhu lhůty pro uplatnění práva u soudu. Rovněž se nelze ztotožnit
s jejím názorem, že soud druhého stupně svůj právní názor ve
vztahu k promlčení nároku stěžovatelky nijak nezdůvodnil.
Vyslovením právního názoru ohledně běhu promlčecí lhůty, pro
stěžovatelku nepříznivého, obecné soudy rovnost účastníků
neporušily. Stěžovatelce nebylo odepřeno ani právo na spravedlivý
proces. Rovněž prý nedošlo k rozporu mezi skutkovými zjištěními
vyplývajícími z provedených důkazů a právními závěry, které
z nich obecné soudy vyvodily. Podle názoru vedlejšího účastníka
jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nejen dostatečně podložena
zákonnými důvody, ale jsou také zcela v souladu s ústavně
zaručenými právy a svobodami. Proto navrhuje ústavní stížnost
stěžovatelky zamítnout a současně prohlašuje, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými
rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, jenž stanoví, že každý se
může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Soudy jsou povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90
Ústavy České republiky). U stěžovatelky byly podmínky pro
uplatňování jejího restitučního nároku stanoveny zákonem
č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud byl
proto - v této konkrétní věci - nucen zabývat se otázkou ústavní
konformity výkladu a aplikace příslušných ustanovení tohoto zákona
obecnými soudy. Přitom respektoval skutečnost, že není součástí
soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat
dokazování jimi prováděné.
Podstatou věci je otázka promlčení nároku stěžovatelky na
uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb.
a z toho plynoucí spor o určení počátku běhu promlčecí doby.
O tom, že pro daný případ platí obecná tříletá promlčecí doba
podle občanského zákoníku, mezi účastníky sporu nebylo. Rozhodná
pro posouzení sporných otázek jsou dále citovaná ustanovení zákona
č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb.:
Podle §5 odst. 1 povinná osoba je povinna neodkladně vydat
věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu.
Podle §5 odst. 2 povinná osoba a oprávněná osoba sepíší
dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto
zákona.
Podle §5 odst. 4 pokud povinná osoba své povinnosti nesplní,
oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu.
Podle §19 odst. 1 k vydání věci (§5) může oprávněná osoba
povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak
její nárok zaniká.
Podle §19 odst. 2 povinná osoba je povinna uzavřít dohodu
s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do
30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 anebo ve lhůtě
uvedené v §10 odst. 3.
Podle §10 odst. 3 jde-li o stavbu, která byla podstatně
zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody
a stanovená postupem uvedeným v §19a převyšuje náhradu podle §14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto
náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti
a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku
a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou
podle §14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů
po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro
správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se
oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.
Ústavní soud usuzuje, že námitkám stěžovatelky - pokud jde
o interpretaci ustanovení §10 odst. 3 cit. zákona (jež řeší
problematiku související s podstatným zhodnocením stavby a lhůtou
pro její vydání) obecnými soudy - nelze upřít opodstatnění.
Ústavní soud v prvé řadě přisvědčuje stěžovatelce, že obecné
soudy při řešení otázky promlčení nepřikládaly dostatečný význam
již vlastnímu znění ustanovení §10 odst. 3 věta druhá cit. zákona
ve vazbě na ustanovení §19 odst. 2. Z těchto ustanovení plyne pro
povinnou osobu povinnost uzavřít dohodu s oprávněnou osobou
a vydat jí věc (tj. stavbu, která byla podstatně zhodnocena) ve
lhůtě do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným
ministerstvem. Jestliže tato výše zhodnocení byla stěžovatelce
oznámena přípisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ze dne 6. 12. 1995 (s datem doručení 12. 12. 1995),
č.j. 702113/25088/RES/95/240, bylo by nelogické a proti smyslu
restitučního zákona, kdyby nárok na vydání věci (resp. na uzavření
dohody o vydání věci) zanikl v důsledku promlčení ještě předtím,
než povinné osobě vůbec započala plynout lhůta k plnění. Podáním
restituční žaloby před okamžikem oznámení výše zhodnocení by se
oprávněná osoba vystavovala nebezpečí jejího zamítnutí jako
předčasné. Přiznává-li ustanovení §10 odst. 3 věta prvá oprávněné
osobě právo volby (tj. zda si zvolí náhradu podle §14 odst. 1
cit. zákona, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti),
musí být její volba ze dvou možností založena až na základě
znalosti výše zhodnocení příslušné stavby; v případě vydání stavby
jí totiž vzniká povinnost tuto výši zhodnocení (tj. rozdíl mezi
cenou stavby a náhradou podle §14 odst. 1) uhradit. Ve světle
uvedených skutečností nelze přesvědčivě dospět k závěru obecných
soudů, že stěžovatelčino právo na vydání věci je promlčeno.
Ústavní soud se nedomnívá, že by otázka výkladu ustanovení
§10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., jehož se týká ústavní
stížnosti, byla soudní praxí řešena zcela jednoznačně a ustáleným
způsobem, jak tvrdí Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5.
2001, č.j. 28 Cdo 3002/2000-142. Svědčí o tom kupříkladu rozsudek
vydaný týmž soudem dne 31. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1510/99,
v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor neslučitelný se závěrem,
k němuž obecné soudy v souzené věci dospěly.
V případech, kdy existuje více možností výkladu určitého
právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet
k účelu takové právní úpravy. Tímto účelem je v případě zákona č.
403/1990 Sb. nepochybně snaha státu o zmírnění následků některých
majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým
osobám v období let 1948 - 1989. Zmíněný účel měly mít obecné
soudy na zřeteli též při rozhodování ve věci stěžovatelky, kdy za
existence rozdílné výkladové praxe soudů a v důsledku toho snížené
právní jistoty oprávněných subjektů podle zákona č. 403/1990 Sb.
bylo žádoucí dbát zvýšenou měrou o to, aby stěžovatelce
- oprávněné osobě nevznikla křivda další.
Ústavní soud se v posuzované věci, za použití jazykové
a systematické interpretace výše citovaných ustanovení zákona č.
403/1990 Sb., přiklonil k právním závěrům obsaženým v odůvodnění
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn.
23 Cdo 1510/99. V daném případě považuje Ústavní soud tento výklad
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zejména §10 odst. 3, za
ústavně konformní. Jestliže tedy obecné soudy použily
v napadených rozhodnutích výklad jiný, vedoucí ohledně promlčení
práv stěžovatelky dle zákona č. 403/1990 Sb. k opačnému právnímu
závěru, porušily tím její ústavně zaručené právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud přezkoumal též řízení, jež oběma napadeným
rozsudkům předcházelo, avšak neshledal v něm žádné další vady
znamenající porušení zásad spravedlivého procesu a rovnosti
účastníků. Ostatně stěžovatelka takové vady ve svém návrhu ani
blíže nespecifikovala.
Za uvedeného stavu věci Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního
soudu Praha-východ zrušil (§82 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. května 2002