ECLI:CZ:US:2003:1.US.472.02
sp. zn. I. ÚS 472/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. ČR, a. s., zastoupeného JUDr. H. Ch., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001, čj. 37 C 52/2001 - 20, a Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, čj. 1 Co 28/2002 - 41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, čj. 37 C 52/2001 - 20, uložil žalovanému R. ČR, a. s. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel), uveřejnit na straně 4 R. - CS, Společenského týdeníku, omluvu ministru K. B., ve znění uvedeném ve výroku. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, čj. 1 Co 28/2002 - 41, částečně změnil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve formulaci textu omluvy a ve zbývající části jej potvrdil.
Stěžovatel napadl uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v článku 15, odst. 2 (svoboda umělecké tvorby) a článku 17 (svoboda projevu) Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl, jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 19. 5. 2003.
Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu