ECLI:CZ:US:2014:1.US.4786.12.1
sp. zn. I. ÚS 4786/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Národního divadla, se sídlem Praha 1, Ostrovní 1, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012 č. j. 26 Cdo 2089/2012-400 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012 č. j. 14 Co 224/2010-348, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti THEMOS, s.r.o., IČ: 40766683, se sídlem Praha 2, Vinohradská 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012 č. j. 14 Co 224/2010-348 byl k odvolání vedlejší účastnice změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2009 č. j. 27 C 129/2002-246 tak, že stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit prostory čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. X1 na pozemku p. č. X2 v katastrálním území Nové Město, a tyto vyklizené předat vedlejší účastnici do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
3. Předmětná budova je součástí areálu Národního divadla, kterým byla od své kolaudace užívána. Zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, byla prohlášena za vlastnictví Řádu svaté Voršily Římské unie, který ji kupní smlouvou ze dne 5. února 1993 převedl na vedlejší účastnici. Následně se za účelem udržení provozu jídelny a divadelního klubu, jež byly od vzniku budovy umístěny v jejím čtvrtém nadzemním podlaží, uskutečnila jednání, na jejichž základě byla dne 2. prosince 1994 uzavřena mezi Českou republikou - Ministerstvem kultury a vedlejší účastnicí smlouva o smlouvách budoucích. Vedlejší účastnice se v její části VI. bodu 8 zavázala, že do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží poskytne státu nájem čtvrtého nadzemního podlaží v ceně 1 Kč ročně pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu. Z její části I. bodu 5 vyplývá, že stát v této smlouvě jedná ve prospěch stěžovatele. Pro posouzení žaloby vedlejší účastnice tak byla klíčová otázka platnosti této smlouvy, neboť na jejím zodpovězení záviselo, zda stěžovatel užívá předmětné nebytové prostory na základě právního důvodu.
4. Z výše uvedeného rozsudku vyplývá, že ačkoliv bylo nepochybnou vůlí smluvních stran umožnit žalovanému dočasné užívání předmětného prostoru, a to do doby vybudování jídelny v prvním podzemním podlaží žalobcem, v daném případě nebyla platně uzavřena žádná ze zákonem pojmenovaných smluv, jež upravují institut dočasného užívání nemovitosti třetí osobou (věcné břemeno, nájem, výpůjčka). Protože byl konec užívání nebytových prostor vázán na okamžik vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží objektu, tedy skutečnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane, Městský soud v Praze dospěl k závěru o neurčitosti tohoto právního úkonu, jehož podstatnou náležitostí měla být právě dočasnost. V úvahu přitom nepřicházelo ani jeho hodnocení jako nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 občanského zákoníku. Pokud totiž zákon výslovně předepisuje obsahové i formální náležitosti právního úkonu jako pojmenované smlouvy, nelze z jejich absence dovozovat vznik nepojmenované smlouvy, ale vždy jen neplatnost smlouvy pojmenované. Z těchto důvodů byl uvedený právní úkon uzavřený mezi účastníky absolutně neplatný podle §37 občanského zákoníku pro svou neurčitost a podle §39 občanského zákoníku pro obcházení zákona, v důsledku čehož měl stěžovatel užívat předmětné nebytové prostory bez platného právního důvodu. Požadavek vedlejší účastnice na jejich vyklizení podle §126 odst. 1 občanského zákoníku tak byl uznán legitimním. Návrhu stěžovatele na určení lhůty k vyklizení prostor do doby vybudování jídelny vedlejší účastnicí v prvním podzemním podlaží soud nevyhověl, neboť tato nebyla vlastníkem tohoto podlaží a sama ho okupovala bez právního důvodu. Takto stanovená lhůta by navíc nebyla určitá, což by mohlo vést k ohrožení vykonatelnosti soudního rozhodnutí.
5. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. října 2012 č. j. 26 Cdo 2089/2012.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zohlednily při hodnocení vztahů mezi ním a vedlejší účastnicí pouze formální stránku věci, nikoliv skutečnou vůli smluvních stran. Zdůraznil, že při posuzování smlouvy je rozhodující její obsah, přičemž pokud smlouva neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených zákonem, není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou.
7. Formalistickým přístupem Městského soudu v Praze, který dospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy, měl být podle stěžovatele porušen princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který její neplatnost zakládá, resp. princip smluvní volnosti, jenž je ústavně chráněný článkem 2 odst. 3 Listiny. Závěr, podle něhož stěžovatel nemá užívat nic, zatímco vedlejší účastnice může užívat čtvrté nadzemní podlaží, aniž by musela přestat užívat a vyklidit první podzemní podlaží, navíc odporuje zásadě rozumného výkladu právních úkonů, zdravému rozumu a dobrým mravům, což jsou aspekty, jimiž se tento soud přes uplatnění příslušné námitky věcně nezabýval. Stejně tak se nevypořádal s návrhem na určení lhůty k vyklizení čtvrtého nadzemního patra oproti splnění povinnosti vedlejší účastnice vyklidit první podzemní podlaží. Napadeným rozsudkem proto mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu, stěžovatel mu vytýká překvapivost, vnitřní rozpornost a rozpor se zásadou smluvní volnosti. Tento soud sice dospěl k závěru, že žádný platný právní úkon nevznikl, současně však potvrdil, že existoval až do doby, než vedlejší účastnice požádala o vrácení čtvrtého nadzemního podlaží.
III.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 129/2002, který si vyžádal za účelem tohoto řízení a s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů o neplatnosti smluvního ujednání, na jehož základě měl mít právo dočasně užívat předmětné nebytové prostory; jeho nesouhlas s těmito závěry nicméně ještě neumožňuje přisvědčit názoru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, který by jako jediný mohl opodstatňovat zrušení napadených rozhodnutí v tomto řízení. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci k takovémuto porušení nedošlo. Jak vyplývá z napadených rozsudků, soudy se s předmětnou otázkou zevrubně zabývaly, přičemž náležitým způsobem odůvodnily své právní závěry, jež nelze ani po stránce věcné považovat za jakkoliv excesivní, svévolné nebo jsoucí v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Ve zbytku proto postačí odkázat na relevantní části odůvodnění obou napadených rozsudků, které se vypořádávají s jednotlivými námitkami stěžovatele a které na tomto místě není nezbytné podrobně reprodukovat. Jejich stručně shrnutí je uvedeno v úvodní části tohoto usnesení (zejména bodu 4).
11. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu