ECLI:CZ:US:2004:1.US.486.02
sp. zn. I. ÚS 486/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti M. sdružení B., zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 44 Ca 137/2001 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 44 Ca 137/2001 - 38, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. 11. 2001, čj. 214/96, 302/96, R XV 24/2001, kterým bylo určeno, že J. J. K., je vlastníkem nemovitostí, v rozhodnutí blíže specifikovaných, v katastrálním území D.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), v souvislosti s rozhodnutím Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 9 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož každý má právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dále uvedl, že podle uvedených rozhodnutí je J. J. K. oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále též "zákon o půdě"), neboť podle §13 odst. 5 téhož zákona mu byla nově otevřena lhůta k uplatnění restitučního nároku jako osobě, která původně nesplňovala podmínku trvalého pobytu v České republice. Podle stěžovatele získal J. J. K. dne 16. 2. 1953 naturalizací občanství USA. O obnovení československého, resp. českého státního občanství po tomto datu nikdy nepožádal, nikdy mu nebylo uděleno a dodnes je občanem USA. Podle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva") platí, že o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, se bude mít za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky USA. Podle uvedené Úmluvy je třeba slovo "naturalizovaný" vykládat tak, že se tento pojem vztahuje k naturalizaci osoby starší 21 let, která jí byla udělena k její vlastní žádosti, za jejího trvalého pobytu v zemi naturalizace, nebo osoby mladší 21 let, nabyté naturalizací jednoho z rodičů za předpokladu, že tato osoba nabyla trvalého bydliště v zemi naturalizační. Pokud tedy J. J. K. získal občanství USA a je synem a závětním dědicem po E. K., nemohl občanství USA nabýt jinak než naturalizací osoby mladší 21 let na základě naturalizace jednoho z rodičů. Na základě čl. I Úmluvy, s odvoláním na judikát Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Rc 118/20, stěžovatel dovodil, že J. J. K. pozbyl získáním státního občanství USA československé občanství a nikdy jej nezískal zpět. Proto k rozhodnému datu nesplňoval zákonnou podmínku pro restituci majetku.
K porušení svého práva vlastnit majetek stěžovatel uvedl, že pod zákonem umožněné nucené omezení vlastnického práva lze podřadit i obnovení vlastnického práva původním vlastníkům podle restitučních předpisů, neboť veřejný zájem na nápravě křivd zde převážil nad ochranou veřejných zájmů, spočívajících v požadavku na stabilitu vlastnických vztahů. Zejména v případech, kdy povinnou osobou je sdružení občanů, které nabylo majetek podléhající restituci legálním způsobem a které se vlastní prací dlouhou dobu podílelo na jeho ochraně a údržbě, je třeba, aby správní orgány i soudy velmi pečlivě a přesně zkoumaly, zda jsou splněny podmínky pro obnovení vlastnického práva původním vlastníkům. Provedené důkazy osvědčeními státních orgánů o tom, zda určitá osoba splňuje podmínky příslušného ustanovení zákona o půdě, nejsou rozhodnutími o osobním stavu, kterými by byl soud, ve smyslu ustanovení §135 OSŘ, vázán, ale soud je povinen posoudit tyto otázky samostatně. Ani státním orgánem vydané osvědčení o občanství není rozhodnutím, které by soud nebyl oprávněn posoudit samostatně. Jedná se o listinu vydanou v souladu s ustanovením §134 OSŘ, o kterých platí vyvratitelná právní domněnka k prokázání opaku obsahu, jež osvědčují. V daném případě vyšlo v řízení najevo, že domnělá oprávněná osoba se trvale zdržuje na území USA a je občanem USA. Proto měl soud věnovat náležitou pozornost tomu, aby byla otázka občanství pečlivě posouzena, zejména s ohledem na platnou judikaturu. Vzhledem k tomu, že soud takto nepostupoval, posoudil věc v rozporu se zněním zákona, došlo tak jeho postupem k zásahu do uvedených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní úřad Příbram, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele po stránce skutkové ani právní. Po stránce skutkové vycházel okresní pozemkový úřad z dokladů, které J. J. K. předložil. Na jejich základě nevznikla žádná pochybnost o tom, že by byl oprávněnou osobou. Stejně tak i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 7. 1999, čj. 44 Ca 237/98 - 49, dospěl k závěru, že J. J. K. podmínku občanství splňuje, neboť tuto skutečnost prokázal potvrzením Obvodního úřadu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 1997, podle kterého byl od svého narození do 29. 6. 1996, kdy mu bylo vystaveno osvědčení o státním občanství, kontinuálně občanem ČR, dále pak osvědčením o státním občanství ČR, vydaným Obvodním úřadem Městské části Praha 5 ze dne 29. 6. 1994 a osvědčením o státním občanství ČR, vydaným stejným úřadem dne 10. 5. 1999. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán opak, byl okresní pozemkový úřad povinen z takto prokázaných skutečností vycházet. Důkazy, které byly J. J. K. předloženy, jsou obecně považovány za dostatečné ke spolehlivým skutkovým zjištěním v případě prokazování existence státního občanství. V průběhu řízení bylo zjištěno, že J. J. K. je občanem ČR, je držitelem občanského průkazu a plátcem daní i sociálního a zdravotního pojištění. Závěr okresního pozemkového úřadu je podpořen i výkladem předmětné Úmluvy, který je uplatňován Spojenými státy. V roce 1967 byla Úmluva v té části, která umožňuje, aby americký občan pozbyl státního občanství proti své vůli, shledána protiústavní. Kromě toho byla předmětná úmluva pro ČR, s ohledem na svoji problematičnost, zrušena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997 Sb. Okresní pozemkový úřad zdůraznil, že "otázka oprávněnosti J. J. K. byla řešena již ve výše citovaném v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 1999. Nebyla však již předmětem opravného prostředku - návrhu na přezkum, který byl podán M. sdružením B. Proto také již nebyla předmětem dalšího posuzování v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 44 Ca 137/2001, a lze ji tudíž považovat za účelovou".
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti přesně nespecifikoval, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto se k této námitce nemohl vyjádřit.
Vedlejší účastník J. J. K. vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatele. Uvedl, že v řízení předložil osvědčení o státním občanství ČR a zdůraznil, že výklad stěžovatele by vedl k porušení jeho základních práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti se podrobně zaměřil na prokazování existence státního občanství a dále na výklad Úmluvy č. 169/1929 Sb. Předmětná úmluva o naturalizaci může být aplikována pouze do té míry, do které neporušuje základní práva a svobody občanů, neboť nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, jak to stanoví čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Soud tak, podle jeho názoru, splnil svou povinnost kontroly ústavnosti právního řádu a aplikoval předpis (Úmluvu) jen v té míře a takovým výkladem, aby byl v souladu s Ústavou ČR. Uvedl dále, že shodný výklad je uplatňován i druhou smluvní stranou, tedy Spojenými státy od roku 1967, kdy byla Úmluva v části, v níž umožňuje, aby americký občan pozbyl státní občanství proti své vůli, prohlášena za protiústavní. Poukázal i na to, že předmětná Úmluva byla zrušena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997 Sb.
Z rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. 11. 2001, čj. 214/96, 302/96, R XV 24/2001, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo určeno, že pan J. J. K. je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území D., které jsou ve výroku rozhodnutí přesně specifikovány. V odůvodnění okresní pozemkový úřad uvedl, že na základě předložených listinných důkazů vzal za prokázáno, že J. J. K. je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Rovněž tak byla splněna podmínka přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát podle §6 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Proto Okresní úřad v Příbrami, okresní pozemkový úřad, vydal dne 28. 9. 1998 rozhodnutí čj. 214/96,302/96, R XV 63/98, jímž určil, že J. J. K. je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 1999, čj. 44 Ca 237/98 - 49, bylo rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, zrušeno. Důvodem byla skutečnost, že nebylo prokázáno, jakým způsobem přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu a dále splnění podmínek ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě pro nevydání budovy, tedy zda stavba, která je předmětem rozhodování, ztratila či neztratila zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Okresní pozemkový úřad proto doplnil dokazování dohledáním dalších listinných důkazů. Opětovně dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, a je tedy splněna tato podmínka pro restituci majetku. Dále se zabýval otázkou, zda došlo k rekonstrukci budovy a zda u této stavby následně došlo ke změnám prvků dlouhodobé životnosti a v jakém rozsahu. Nechal zpracovat znalecký posudek z oboru stavebnictví ing. J. B., který však přes upozornění úřadu nezodpověděl na v posudku konkrétně zadané otázky. Proto bylo zadáno zpracování revizního znaleckého posudku znalci M. S. Z jeho znaleckého posudku vyplynulo, že provedenými stavebními úpravami na budově nedošlo k zásadní změně jejího stavebně technického charakteru, podíl nových prvků dlouhodobé životnosti vyjádřil v rozsahu 3%. Okresní pozemkový úřad se podrobně zabýval námitkami, vznesenými stěžovatelem proti reviznímu znaleckému posudku, posuzoval tuto problematiku z různých aspektů a dospěl k závěru, že u předmětné budovy nedošlo rekonstrukcí ke ztrátě jejího původního stavebně technického charakteru. Tím byla splněna i podmínka ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že splnění podmínky státního občanství J. J. K. potvrdil ve svém rozsudku, sp. zn. 44 Ca 237/98, i Krajský soud v Praze, učinil okresní pozemkový úřad závěr, že v předmětné věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání předmětných nemovitostí J. J. K.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 44 Ca 137/2001 - 38, bylo zjištěno, že rozhodnutí výše citovaného Okresního úřadu Příbram, okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. 11. 2001 bylo potvrzeno. V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel v opravném prostředku nesouhlasil se splněním podmínek restitučního titulu. Nebyl, podle něj, objasněn přechod vlastnictví nemovitostí na stát a měl námitky proti závěrům revizního znaleckého posudku. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se krajský soud zabýval uvedenými námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že dostupnými důkazními prostředky bylo v řízení prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát. Uzavřel, že z posudku znalce J. B. nelze vycházet, neboť není správný, a ztotožnil se se závěry posudku znalce Samka, podle jehož odborného stanoviska nedošlo k zásadní přestavbě budovy, takže předmětná stavba neztratila svůj původní stavebně technický charakter. Byly tedy splněny všechny podmínky pro vydání nemovitosti oprávněné osobě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem okresního pozemkového úřadu a krajského soudu byla porušena jeho základní práva podle čl. 9 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, dále podle čl. 90 Ústavy ČR a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že okresní pozemkový úřad i soud nesprávně zhodnotily splnění podmínek pro získání českého státního občanství oprávněné osoby - J. J. K.. V ústavní stížnosti uvedl svůj výklad Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými a svoje argumenty, proč postup státních orgánů nepovažuje za správný.
Ze spisového materiálu i z napadených rozhodnutí okresního pozemkového úřadu a krajského soudu jednoznačně vyplývá, že otázkou splnění podmínky státního občanství J. J. K. se okresní pozemkový úřad i krajský soud zabývaly již v první fázi restitučního řízení. Na základě získaných důkazů a jejich zhodnocení dospěly oba státní orgány k závěru, že podmínka občanství byla, ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, splněna. Na základě opravného prostředku proti původnímu rozhodnutí okresního pozemkového úřadu krajský soud zrušil toto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze zcela jiných důvodů, jak uvedeno výše. Splnění podmínky státního občanství J. J. K. nebylo zpochybněno ani rozsudkem krajského soudu, který věc vrátil okresnímu pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, ani stěžovatelem, který proti následnému rozhodnutí okresního pozemkového úřadu podal opravný prostředek. Z toho důvodu se ani okresní pozemkový úřad ani krajský soud v předmětném řízení otázkou státního občanství J. J. K. již dále nezabývaly. Stěžovatel tak napadá námitkami o splnění podmínky státního občanství oprávněné osoby rozhodnutí, která se touto otázkou vůbec nezabývají, neboť tato otázka byla spolehlivě vyřešena již v předchozím řízení. Z tohoto hlediska se předmětná ústavní stížnost jeví Ústavnímu soudu jako ryze účelová.
Z uvedených důvodů se proto Ústavní soud, který je při svém rozhodování vázán jednak obsahem ústavní stížnosti, jednak i obsahem napadených rozhodnutí, nemohl námitkami stěžovatele zabývat, neboť ani napadená rozhodnutí se jimi nezabývají, resp. dotýkají se jich pouze velmi okrajově. Vzhledem k této skutečnosti také zřejmě v ústavní stížnosti stěžovatele není konkrétně uvedeno, jakým postupem okresního pozemkového úřadu či soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále namítal porušení čl. 9 odst. 1 a 4 Listiny, spočívající v porušení jeho práva vlastnit majetek. Vzhledem k tomu, že tento článek se týká zákazu nucené práce, měl stěžovatel zřejmě na mysli čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. K tomu Ústavní soud podotýká, jak již bylo mnohokrát judikováno, že předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Proto pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
I přes uvedené skutečnosti se Ústavní soud zabýval ústavností postupu v řízení před správním orgánem a krajským soudem a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Správní orgán provedl celou řadu důkazů a na základě jejich volného hodnocení dospěl, jak on sám, tak i krajský soud, k závěrům, které oba orgány řádně odůvodnily. Vzhledem k výše uvedenému nedošlo tedy, podle závěru Ústavního soudu, k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Namítaným porušením čl. 90 Ústavy ČR se Ústavní soud nezabýval, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě a nejedná se o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto usnesením ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu