ECLI:CZ:US:2005:1.US.5.05
sp. zn. I. ÚS 5/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 10 To 480/2004, a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 2 T 299/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 10 To 480/2004, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 2 T 299/2004. Naposled citovaným usnesením bylo rozhodnuto (zejména) tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů, uvedených v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Soud nepřijal záruku stěžovatelovy družky za jeho chování a peněžitou záruku za něj. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 10 To 480/2004, podle §148 odst. 1, písm. c) stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel, obviněný z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona ve stadiu pokusu, v podrobném odůvodnění ústavní stížnosti rekapituloval průběh věci a polemizoval se závěry orgánů činných v trestním řízení; mimo jiné uvedl, že "důvod nebezpečí v pokračování trestné činnosti stěžovatele je prý neustále spatřován z údaje, vyplývajícího (podle něj) z pochybného úředního záznamu", který za celou dobu trvání vazby, která již trvá více než rok (resp. za celou dobu šetření kolem jeho osoby, jež trvá již více než dva roky), nebyl řádně doložen. Soudům prý "evidentně nevadí", že z odposlechů nevyplývá žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že se stěžovatel s kýmkoli z obviněných domlouval o tom, co je uvedeno ve znělce obžaloby. Podle stěžovatele nikoho z orgánů trestního řízení nenapadlo jak je možné, že "pan J. k loupeži, v obžalobě překvalifikované na vydírání, součinnost stěžovatele (údajně zapojeného do organizované skupiny) nepotřeboval, ale ke směšnému pokusu či přípravě vydírání mu prý musel volat do Ruské federace, kde tento pobýval od června 2003 do poloviny září 2003". Do dnešního dne se - podle stěžovatele - nikdo z orgánů trestního řízení nepozastavil nad tím, že se příslušníci organizované skupiny rozprchnou před jedním člověkem a po 23. 8. 2003 již, až do dnešního dne, nic nepodniknou. Nezaráží je prý také to, že z odposlechů byla "trestná činnost" stěžovatele údajně známá již v srpnu 2003, leč trestní stíhání začíná v prosinci 2003. V předmětné věci je například obviněný J. stíhán pro dva závažné násilné trestné činy a navrhovatel není žádným způsobem spojován s oním závažnějším násilným trestným činem; pak hypotetická úvaha Krajského soudu v Praze, že by měl patřit mezi vůdčí osobnosti ve skupině osob, zabývající se násilnou trestnou činností, je v této fázi řízení - podle názoru stěžovatele - nepřípustnou spekulací. Pokud jde o tzv. vazbu útěkovou, poukázal zejména na to, že žije 13 let s družkou s níž má dceru a vychovává s ní společně syna, který chodí v Praze do školy; důvod této vazby nelze spatřovat v tom, že může kdykoli opustit území České republiky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy nevybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel, leč porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do odůvodnění ani projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy); tato odůvodnění rovněž splňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
V prvé řadě je třeba uvést, že se Ústavní soud vazbou stěžovatele již dříve zabýval (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 96/04) a ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou. Ke stavu v době podání nynější ústavní stížnosti (3. 1. 2005) nezbývá než konstatovat, že se situace nezměnila natolik, aby v mezidobí došlo k porušení stěžovatelových základních práv a ani napadená rozhodnutí soudů nevykazují natolik zásadní pochybení, aby to bylo způsobilé posunout celý případ do ústavní roviny. Námitkám stěžovatele, zůstávajícím v zásadě pouze v oblasti polemiky s podrobně popsanými důvody, pro které byl vzat do vazby, nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Nezbývá tedy, než konstatovat, resp. zčásti zopakovat názor Ústavního soudu, opírající se o jeho již ustálenou a známou judikaturu.
V obecné rovině je nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, takže je zapotřebí je vždy vyvodit z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely obecné soudy při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr, že existují konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat tak, jak ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu předpokládá. Všechny uvedené skutečnosti mají, i podle názoru Ústavního soudu, nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné. Proto nelze, s poukazem na shora uvedené, popírat přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že existují konkrétní skutečnosti, ze kterých důvodná obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) trestního řádu vyplývá.
Z obsahu spisu je zřejmé, že otázkou důvodnosti vazby obžalovaných se soudy I. i II. stupně již opakovaně zabývaly (jednak z úřední povinnosti při rozhodování o dalším trvání vazby a jednak na podkladě jejich žádostí vesměs doplněných nabídkami institutů podle §73 a 73a tr. řádu) a ve svých rozhodnutích opakovaně a podrobně poukázaly na zcela konkrétní skutečnosti, které vazbu obžalovaných odůvodňují a pro které nelze také přijmout nabídky záruk či slibů vazbu nahrazujících. Výhrady stěžovatele, jak právem zdůraznil krajský soud, jsou v podstatě jen opakováním námitek, které uplatnil již proti předchozím rozhodnutím o vazbě, jež zpochybňují především důvodnost trestního stíhání samotného. Stejně jako v případě ostatních obviněných v dané věci, tak i v případě stěžovatele, však soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích opakovaně a velmi podrobně popsaly konkrétní okolnosti, které zakládají jak důvodnost jeho trestního stíhání, tak i důvodnost omezení jeho osobní svobody vazbou.
Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, to stanoví, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění totožnosti obviněného, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Uspořádání těchto skutečností je alternativní a nikoli kumulativní, každá z těchto skutečností zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne anebo se bude skrývat. Lze tedy dovozovat, že např. hrozba vysokým trestem zakládá důvodnou obavu, že se obžalovaný bude vyhýbat trestnímu stíhání, což zakládá vazební důvod dle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, i když to samo o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není zcela dostačující. V trestní věci stěžovatele však obecné soudy dostatečně jasně poukázaly na další okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Krajský soud v Praze v napadeném usnesení v tomto směru zejména vyslovil, že obviněný je podanou obžalobou postaven před soud pro trestný čin, který - byť měl zůstat ve stádiu přípravy - vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. S ohledem na úlohu, kterou měl obviněný při trestné činnosti hrát, lze důvodně předpokládat, že mu v případě uznání viny hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody. Obviněný je cizím státním příslušníkem, většinu svých podnikatelských aktivit má v Rusku (kam je podle svého vlastního tvrzení dle potřeby jezdí vyřizovat), má pas ruský i rumunský. Před svým zadržením se zdržoval dlouhodobě mimo území České republiky a také jeho manželka se v té době zdržovala na adrese jejich společného trvalého bydliště v Rusku. Uvedená argumentace je přijatelná i z ústavněprávního hlediska, neboť lze právem dovozovat, že za této situace existuje velmi naléhavá obava, že by stěžovatel po propuštění z vazby - ve snaze vyhnout se ukončení trestního stíhání a tím i hrozícímu trestu - mohl uprchnout nebo se skrývat.
Pokud jde o vazební důvod podle ust. §67 písm. c) trestního řádu (obava z opakovaní, dokonání či vykonání trestného činu), krajský soud přesvědčivě poukázal na výsledky přípravného řízení, nasvědčující tomu, že obviněný je zapojen do skupiny osob ukrajinské národnosti, která se zabývá pácháním násilné trestné činnosti, takže je na místě i obava, že by se na svobodě obdobné trestné činnosti dopouštěl znovu. Krajský soud právem sdílí názor soudu I. stupně, že vazbu nelze s ohledem na naléhavost vazebních důvodů nahradit jiným opatřením. Pokud jde např. o záruku, nabídnutou manželkou (resp. družkou) obžalovaného, soud konstatoval, že i posuzované trestné činnosti se měl obviněný dopouštět v době, kdy již měl rodinu a nelze proto důvodně předpokládat, že by právě jeho manželka (družka) mohla v budoucnu jeho chování účinněji ovlivnit; stejně tak ani peněžní záruka by podle stížnostního soudu nemohla být dostatečnou náhradou vazby. Tyto závěry nelze - podle mínění Ústavního soudu - ani z hlediska ústavnosti úspěšně zpochybňovat.
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Se závěry obecných soudů se tedy lze - jak již bylo uvedeno - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. K věci však nutno dále doplnit, resp. připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu