ECLI:CZ:US:2003:1.US.505.02
sp. zn. I. ÚS 505/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 283/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 7 To 69/2002, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 101/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, jako soudu prvního stupně, ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 10/99, byl F. R. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen podle §224 odst. 2 TrZ ve smyslu §58 odst. 1, §59 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel je majitelem firmy s obchodním názvem F. R. - "R.", s předmětem podnikání "podniky zajišťující ostrahu majetku a osob" a současně je provozně bezpečnostním technikem. Stěžovatel v rozporu s §133 odst. 1 písm. b) a §273 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, §1 odst. 1, odst. 2 písm. g), §3 odst. 4, §7 odst. 2 vyhl. č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, §7 a §186 odst. 4 vyhl. č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, §2 písm. g), §8 písm. a) vyhl. č. 21/1979 Sb., kterou se určují vybraná plynová zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, čl. 28, čl. 29, čl. 61 a čl. 63 ČSN 386405 Plynová zařízení, a v rozporu s návodem na údržbu a obsluhu, umístil přenosné propanbutanové topidlo zn. V. H. 389, výrobní č. 003967 A, do místnosti s nedostatečnou kubaturou a větráním. Topidlo bylo uvedeno do provozu dne 6. 11. 1995 a bylo nefunkční v důsledku špatného technického stavu, když pro netěsnost keramických desek v rámci spalovací komory docházelo k redukčnímu spalování plynu, a tím ke vzniku jedovatého oxidu uhelnatého (CO) v životu nebezpečné koncentraci. Stěžovatel neprovedl kontrolu ovzduší a zjištění netěsnosti při běžné kontrole před zahájením topné sezóny v r. 1998, a to ani poté, co mu byla dne 11. 11. 1998 hlášena závada na shora označeném plynovém zařízení. Nahlášená závada byla údajně odstraněna výměnou těsnění mezi plynovou bombou a tlakovým regulátorem. Zmíněné skutečnosti měly za následek, že zaměstnanec jeho firmy, J. Ř., nar. (dále jen "poškozený"), vykonávající z 20. na 21. 11. 1998 službu jako strážný v místnosti vrátnice K., společnosti M. V., s. r. o., se při pohybu v uvedené místnosti, za provozu topidla V. H. 389 na maximální výkon, nadýchal jedovatého oxidu uhelnatého, který postupně přivodil jeho lehkou a těžkou otravu, a okolo 4.30 hod. až 5.00 hod. dne 21. 11. 1998 vedl k jeho úmrtí, rovněž i k úmrtí služební feny německého ovčáka jménem R., která s ním v místnosti pobývala.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně, prostřednictvím svého obhájce, odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině, a v návaznosti na to proti výroku o trestu. Namítal, že odpovědnost za smrt pracovníka J. Ř., jak je mu soudem prvního stupně kladeno za vinu, nenese. Poškozený sám se dopustil porušení svých pracovních povinností, když nedodržoval předpisy vztahující se k jím vykonávané práci. Jednání poškozeného hodnotil jako lehkomyslné. Řetězec příčinné souvislosti mezi vytýkanou povinností, uloženou stěžovateli, a následkem v podobě smrti poškozeného, je přerušen porušením povinností ze strany poškozeného. Dále byl příčinný vztah přerušen porušením povinností vedoucího stráže, který poté, co se poškozený pravidelně nehlásil, neprovedl přímou fyzickou kontrolu. V dalším stěžovatel poukazoval na to, že z jeho písemných pokynů vyplýval zákaz používat uvedené topidlo na plný výkon, poukázal na znalecký posudek v tom směru, že doba pobytu (90 min.) v inkriminované místnosti s topidlem na plný výkon umožňuje výrazné upozornění pro vnímání poškozeného o závadnosti dalšího pobytu v místnosti. Rovněž soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení, usměrněné právním názorem odvolacího soudu. Podle názoru stěžovatele tak došlo k porušení principů nezávislého a neovlivnitelného soudu, zakotvených v Listině základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil zpět soudu prvního stupně, anebo aby napadené rozhodnutí změnil a obžalovaného (tj. stěžovatele) zprostil obžaloby pro neprokázání skutkového stavu trestného činu.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, projednal odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2002, které usnesením sp. zn. 7 To 69/2002, podle §256 trestního řádu (dále jen "TrŘ") jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že odvolací soud přezkoumal, podle §254 TrŘ, zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno podle trestního řádu a není zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na objasnění věci a uplatnění práva na obhajobu. Soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů úplná a správná skutková zjištění. Odvolací námitky stěžovatele hodnotil jako opakování jeho obhajoby, kterou uplatňoval již v předchozích stadiích řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen za nedbalostní trestný čin. Podle §5 TrZ se rozlišují dvě formy nedbalostního zavinění, a to nedbalost vědomá a nedbalost nevědomá. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jak uzavírá odvolací soud, v celém projednávaném případě je tedy zřejmé, že příčinou žalovaného následku byla instalace topidla ze strany stěžovatele v rozporu s příslušným návodem k obsluze, a to pokud se týká kubatury místnosti a otvoru větrání, a v souvislosti s tím umožněného používání topidla na maximální výkon. V tomto směru nelze než poukázat na bezpečnostní pokyny pro obsluhu plynových kamen tak, jak jsou založeny na č. l. 159 spisu, ze kterých tato skutečnost vyplývá. Současně tímto jednáním stěžovatel jednal v rozporu s vyhláškami, které jsou citovány v podané obžalobě. Neobstála ani obhajoba stěžovatele, že strážní se nesměli ve strážnici zdržovat po dobu delší než 30 minut. Takové tvrzení bylo zcela zavádějící, neboť ze směrnic založených na č. l. 218 vyplývalo, že z pracovní doby v trvání 12 hodin museli strážní věnovat alespoň 2/3 pracovní doby střežení prostoru. Žádný konkrétní zákaz zdržovat se ve strážnici po dobu delší než 30 minut neexistoval. Zmíněná míra povinné opatrnosti pak byla stěžovatelem překročena i s ohledem na upozornění strážných na vady příslušného topidla. Tato skutečnost zcela jednoznačně vyplynula ze svědeckých výpovědí M. G. a A. Ch. Stěžovatel měl po upozornění svědků přijmout opatření, která by vzniku následku zabránila.
Podle §5 písm. b) TrZ je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ačkoliv o tom, vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Okolnosti byly již výše zmíněny. Rovněž tak stěžovatel, s ohledem na své vzdělání a pracovní zařazení (s ohledem na své osobní poměry), dostatečně věděl, že instalování takovéhoto zařízení v místnosti s nedostatečnou kubaturou vytváří dostatečné riziko pro ohrožení zdraví, případně života. Odvolací soud nepřijal argumentaci stěžovatele, že výrobce povoluje použití plynového spotřebiče i v kubaturově podměrečné místnosti. Návod na údržbu a obsluhu topného tělesa, který měl stěžovatel k dispozici, obsahoval tabulku nejmenších rozměrů místnosti vhodné pro topné těleso a nezbytného větrání. Zmínka o tom, že krátkodobě může být topné těleso použito i v menších místnostech, nemohla stěžovatele vyvinit, neboť topidlo bylo používáno opakovaně dlouhodobě. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že námitky stěžovatele, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozem topidla a smrtelným následkem poškozeného, jsou nedůvodné, a odkázal na vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z uvedeného posudku vyplynulo, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byla otrava oxidem uhelnatým. Žádný jiný zdroj tohoto plynu, než provoz inkriminovaného topidla, nebyl v době činu na místě přítomen. Pro úplnost konstatoval, že na chování poškozeného před smrtí neměl vliv ani alkohol, neboť ze zmíněného posudku rovněž vyplývá, že sice v blíže neurčené době před smrtí poškozený požil alkohol, avšak tento byl v době smrti z jeho krevního oběhu zcela vyloučen.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně právem dovodil, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 TrZ, když zavinění je u něj dáno ve smyslu §5 písm. b) TrZ.
Dne 8. 4. 2002 stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 7 To 69/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 101/99. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§265b odst. 1 písm. g) TrŘ]. Jak již bylo výše uvedeno, podle přesvědčení stěžovatele nebyla prokázána bezprostřední souvislost nedbalosti nevědomé s úmrtím poškozeného. K následku (úmrtí poškozeného) došlo nikoliv instalací, nebo prováděním či neprováděním kontrol fyzického stavu topidla, ale lehkomyslným postojem poškozeného a vlastně jeho protiprávním výkonem, resp. bezdůvodným odpočinkem ve strážní službě. Stěžovatel rovněž namítal, že byla porušena zásada nezávislosti a neovlivnitelnosti v rozhodování soudu prvního stupně, neboť se řídil právním názorem soudu odvolacího, který svým právním názorem, předem, bez přesvědčivého zdůvodnění, vyřešil otázku zavinění. Nebylo vůbec zhodnoceno porušení povinností poškozeným, nebyla provedena rekonstrukce případu ve srovnatelných podmínkách, a tudíž nebyl proveden dostatek důkazních prostředků k úplnému zjištění skutkového stavu a neúplný skutkový stav byl nesprávně posouzen. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2002, pod sp. zn. 5 Tdo 283/2002, dovolání stěžovatele, a usnesením rozhodl, že se dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítá. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání bylo přípustné, ale zjevně neopodstatněné. S ohledem na vymezené důvody dovolání se Nejvyšší soud ČR nezabýval námitkami stěžovatele, které směřovaly do skutkových zjištění. Zabýval se však námitkou spočívající v tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem, resp. že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem. Tuto otázku zevrubně posuzoval soud prvního stupně i soud odvolací. V tomto směru shledal dovolací soud posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem zcela správným. Rovněž neobstála námitka stěžovatele, týkající se vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, neboť podle §264 odst. 1 TrŘ soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést důkazy a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 TrZ je zcela správné a odpovídá zákonu. Proto dovolání odmítl.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2002, napadl stěžovatel výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně. Podle přesvědčení stěžovatele uvedená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na nestranný a nikým neovlivnitelný soud, který je podstatnou podmínkou ústavně zaručeného spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost odůvodnil v zásadě shodnými argumenty, které uplatnil již v řízení před odvolacím soudem a soudem dovolacím. Podle názoru stěžovatele principy ústavního pořádku (nezávislost a nestrannost soudu), zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, byly významným způsobem porušeny v řízení před Krajským soudem v Ostravě. Krajský soud posuzoval nikoliv jen příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, ale posuzoval vinu stěžovatele. Tento názor byl pak určující pro soud prvního stupně, který po přechýlení viny rozhodoval samostatně již jen o trestu. Pro úplnost stěžovatel v odůvodnění ocitoval ze str. 7 odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně [č. l. 484 spisu (chybně uvedeno 284)] "...co se týká viny obžalovaného, je soud dle názoru Krajského soudu vázán ve smyslu §264 odst. 1 TrŘ právním názorem Krajského soudu...." S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 283/2002, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 7 To 69/2002, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 101/99.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a prostudoval spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 101/99.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že soudy obou stupňů se zevrubně zabývaly obhajobou stěžovatele a jeho námitkou, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem. V tomto směru Nejvyšší soud ČR posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem shledal zcela správným. Stejně tak neshledal důvodnou námitku stěžovatele uplatněnou v dovolání, týkající se aplikace §264 odst. 1 TrŘ. Vzhledem k tomu, že stěžovatel obě tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, v podrobnostech odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění svého rozhodnutí, obsah spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 101/99, i příslušná ustanovení trestního řádu. K námitce, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na nestranný a neovlivnitelný soud, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, Nejvyšší soud ČR doplnil, že vázanost právním názorem se týká otázek hmotného i procesního práva a je povinností soudu prvního stupně respektovat právní názor odvolacího soudu a provést úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatele zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě konstatoval, že s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť nezávislost a neovlivnitelnost rozhodování soudu prvního stupně nebyla rozhodnutím odvolacího soudu porušena. Ve svém rozhodnutí, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2002, toliko vyslovil právní názor ve smyslu §264 odst. 1 TrŘ, kterým byl Okresní soud ve Vsetíně vázán. Jednalo se o právní názor vyslovený v souvislosti s vyhodnocením příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem, jakož i formy zavinění tohoto jednání ze strany stěžovatele. Jednalo se o otázky řešící problematiku hmotněprávní, a tudíž plně v souladu s §264 odst. 1 TrŘ. V podrobnostech odkázal na vyhotovení svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná
Ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny bylo stěžovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na spravedlivý proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli, v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, upřena možnost domáhat se dovoláním svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů, atd. Nic takového však zjištěno nebylo.
Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ, tedy z důvodu, že dovolání bylo zjevně neopodstatněné, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, konkrétně právo na to, aby jejich návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud ČR však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost, vypořádal se s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání, a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ odůvodnil. Stěžovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítal.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 7 To 69/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 101/99, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými byl uznán vinným a odsouzen, neboť má za to, že respektováním právního názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 101/99, že odvolací soud svým usnesením ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 7 To 505/2001, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) TrŘ v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 TrŘ věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že jednání stěžovatele, tedy instalace topidla v rozporu s kubaturou místnosti a nezajištěním příslušných oprav a revizí tak, jak tyto povinnosti vyplývaly z citovaných vyhlášek, bylo v příčinné souvislosti s následkem, tedy se smrtí Jaromíra Řezníčka na směně z 20. 11. na 21. 11. 1998. Jednalo se o právní názor odvolacího soudu, kterým byl soud prvního stupně vázán, v souladu s §264 odst. 1 TrŘ (č. l. 476 spisu). Soud prvního stupně respektoval vyslovený právní názor odvolacího soudu a napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2002 uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 TrZ.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z tohoto práva, mimo jiné, vyplývá i povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi. Pouze v takovém případě je totiž možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou, a tedy i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávaná rovněž obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je rovněž oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§264 odst. 1 TrŘ).
Jestliže v souzené věci odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 7 To 505/2001, vyslovil právní názor, týkající se řešení hmotněprávní problematiky, a soud prvního stupně, v souladu s kogentním ustanovením §264 odst. 1 TrŘ, respektoval právní názor odvolacího soudu, neporušil zásadu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a napadená rozhodnutí obecných soudů nezasáhla do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Právě nerespektování právního názoru odvolacího soudu by znamenalo porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a ve svých důsledcích zatěžovalo vydané rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, námitky (vázanost právním názorem soudu odvolacího a z toho vyplývající porušení práva na nestranný a neovlivnitelný soud), které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny jak soudy obou stupňů tak i soudem dovolacím. Obecné soudy v řádně vedeném procesu žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Svá rozhodnutí přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a lze na ně v dalším odkázat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu