ECLI:CZ:US:2018:1.US.505.18.1
sp. zn. I. ÚS 505/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2169/2017-161 ze dne 29. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 208/2014, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po státu zaplacení částky 67 184 Kč jako náhrady škody a 356 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za "nezákonné řízení" vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 35 E 1620/2008 a za nepřiměřenou délku tohoto řízení. Předmětné řízení trvalo dle žaloby od 21. 11. 2008 do 15. 9. 2014, tj. 5 let a 298 dní. Žalobou požadovaná částka v celkové výši 423 184 Kč tak sestávala z několika dílčích nároků. Stěžovatel vymezil nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím částkou 67 184 Kč zahrnující náklady jeho právního zastoupení ve vykonávacím řízení ve výši 54 692 Kč a dále částku 12 133 Kč, již žalobce zaplatil ve vykonávacím řízení oprávněným na jeho nákladech. Stěžovatel vzal v průběhu řízení část výše uvedeného nároku ve výši 359 Kč zpět s odůvodněním, že šlo o početní chybu při součtu jednotlivých dílčích nároků. Vedle toho pak požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, jež mu měla být způsobena "nezákonností řízení", kterou stěžovatel spatřoval v tom, že řízení nemělo vůbec proběhnout pro chybějící vykonatelný exekuční titul, kdy toto řízení se neblaze projevilo na jeho osobním i profesním životě. Poslední dílčí nárok stěžovatel vymezil jako nemajetkovou újmu ve výši 156 000 Kč vzniklou délkou vykonávacího řízení, přičemž stanoviskem žalovaného (Ministerstva spravedlnosti) doručeným stěžovateli dne 18. 11. 2014 mu byla přiznána částka 15 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení.
O žalobě rozhodl Okresní soud v Teplicích rozsudkem č. j. 17 C 208/2014-91 ze dne 2. 2. 2016 tak, že žalovanému uložil zaplatit stěžovateli částku 64 265 Kč a částku 44 042 Kč, řízení co do částky 359 Kč zastavil, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání obou účastníků rozsudkem č. j. 14 Co 365/2016-125 ze dne 15. 12. 2016 změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 64 265 Kč tak, že žalobu co do částky 58 178,70 Kč zamítl, jinak rozhodnutí v této části jako věcně správné potvrdil. Dále rozsudek nalézacího soudu potvrdil též v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 44 042 Kč. Zamítavý výrok o náhradě nemateriální újmy změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli dalších 37 895,50 Kč, jinak jej jako věcně správný potvrdil v tom znění, že se žaloba zamítá co do dalších 276 622,50 Kč (ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 14 Co 365/2016-140 ze dne 9. 2. 2017). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že u nepřiznané částky náhrady nákladů vykonávacího řízení dovolací soud odmítl dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), ačkoli zde ale plnění převyšuje částku 50 000 Kč. V zákoně dle stěžovatele přitom není uvedena omezující podmínka "nárok se samostatným skutkovým základem". Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že ve vztahu k posouzení celkové délky řízení použil judikaturu, která se na jeho případ nevztahuje. Stěžovatel se dle svých slov o zahájeném vykonávacím řízení dozvěděl nikoli až z rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, jak dovolací soud usuzuje, nýbrž již z provedené srážky ze mzdy. Ve vztahu k nezákonnosti řízení prý Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že stěžovatel nevymezil dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti. V tomto ohledu dle názoru stěžovatele postupoval formalisticky a neposkytl mu soudní ochranu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku nesprávného odmítnutí dovolání do výroku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 58 178,70 Kč, Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě se uplatní tak řečené štěpení nároku, kdy uvedená částka sestává z více nároků se samostatným skutkovým základem, které je potřeba posuzovat zvlášť (jednak nákladů právního zastoupení stěžovatele ve vykonávacím řízení, jednak samotných nákladů tohoto řízení uhrazených oprávněným). Tato separace je odrazem vůle zákonodárce, jíž promítl do slov "dovoláním dotčeným výrokem" v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Štěpení nároku Ústavní soud v obecné rovině jako ústavně konformní aproboval, neakceptoval jen tzv. účelové štěpení, které účastníkům řízení nespravedlivě brání v přístupu k Nejvyššímu soudu v podobě uplatnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku (blíže k této problematice viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2157/16 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1264/16 ze dne 24. 5. 2016 aj., vše dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). V důsledku částečného zamítnutí žaloby odvolacím soudem v této části tak byl stěžovatel na přiznaných nákladech právního zastoupení ve vykonávacím řízení ve skutečnosti připraven o 48 605,70 Kč, kterážto částka uvedený zákonný limit nepřevyšuje. V daném případě se o účelové štěpení nároku nejedná, poněvadž stěžovatel jej v tomto směru sám takto v žalobě koncipoval.
Co se týče výhrady stěžovatele, že Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení celkové délky řízení použil judikaturu, která se na jeho případ nevztahuje, nemůže k ní Ústavní soud nyní přihlédnout. Otázku, kdy se stěžovatel o probíhajícím vykonávacím řízení měl přesně dozvědět, vznesl žalovaný poprvé ve svém odvolání. Konkrétně uvedl, že stěžovatel se o něm měl dozvědět až z doručení mu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, se s odvoláním žalovaného seznámil v průběhu odvolacího jednání a reagoval na něj jako celek tak, že jde o opakování argumentace, kterou žalovaný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem. K tomu dodal, že za jeho vyjádření budiž považována veškerá předchozí argumentace stěžovatele, uplatněná v řízení před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 118). Žalovaný ale dříve tuto specifickou otázku nepředestřel. Nadto i v dovolání stěžovatel pouze deklaroval, že řízení se musí počítat od jeho skutečného začátku, a nikoli až od doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, aniž by byl vůbec uvedl, že fakticky se o něm dozvěděl již dříve z prováděných srážek ze mzdy. Stěžovatel tak nevyčerpal procesní prostor, který se mu v řízení před odvolacím i dovolacím soudem nabízel, tudíž tato jeho námitka není nyní přípustná.
Odmítnutí části dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro nevymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. Z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatel pouze pokračoval v polemice s nižšími soudy stran konkrétní procentuální výše přiměřeného zadostiučinění za ten který rok vykonávacího řízení s přihlédnutím k okolnostem případu, což přípustnost dovolání založit nemohlo (str. 7 - 10 dovolání stěžovatele).
Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu