ECLI:CZ:US:2006:1.US.511.06
sp. zn. I. ÚS 511/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 34 C 133/2005, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 1 Co 16/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
Podle stěžovatelky se základem argumentace obou obecných soudů stalo ustanovení §138 o. s. ř. a z něho vyvozený závěr, že stěžovatelce nelze přiznat osvobození od soudních poplatků, neboť její žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva.
Stěžovatelka s tímto hodnocením obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti předestřela podrobné vylíčení skutkových okolností, které ji vedly k uplatnění žaloby. Stěžovatelka se - stručně shrnuto - stala v minulosti obětí pracovní šikany a mobbingu ze strany svého nadřízeného. Poté, co celou věc oznámila zaměstnavateli, bylo na její pracovní místo vypsáno výběrové řízení, v němž stěžovatelka neuspěla. Jmenovaní členové výběrové komise nedoporučili stěžovatelku z důvodů odborných ponechat na pracovním místě. Stěžovatelka se domnívá, že závěry výběrové komise o jejích odborných kvalitách, jakož i její srovnání s kandidátem, který byl ve výběrovém řízení úspěšný, ohrožují její pověst, vážnost a dobré jméno. Tvrzení členů výběrové komise proto bylo neoprávněným zásahem do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti, občanské cti a důstojnosti.V důsledku toho postihly stěžovatelku jak ekonomický pád, neboť je od 1. 1. 2003 nezaměstnaná, tak společenský pád, neboť byla nucena odejít z prestižního místa, i pád pracovní, neboť vzhledem k nepříznivým informacím nemůže nalézt odpovídající pracovní místo.
Vzhledem k tomu stěžovatelka podala na všechny členy výběrové komise žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhá též zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích. S ohledem na svou obtížnou sociální situaci stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Tento návrh však byl obecnými soudy zamítnut.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků z důvodu sociálního stavu, jedná se však o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, jak je má na mysli §138 odst. 1 o. s. ř. Pokud žalovaní byli vybráni svým zaměstnavatelem do výběrové komise a nějakým způsobem rozhodli, nejednalo se o protiprávní zásah do osobnostních práv, ale výkon práva, resp. povinnosti. Jestliže to, co činili, činili jménem zaměstnavatele, nemohli se tedy dopustit protiprávního zásahu do osobnostních práv. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud k tomu doplnil, že výkon práva, resp. povinnosti je okolností vylučující neoprávněnost zásahu, a to i bez ohledu na to, zda žalovaní byli či nikoliv zaměstnanci stejného zaměstnavatele, i bez ohledu na subjektivní přesvědčení stěžovatelky o osobní odpovědnosti žalovaných.
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ji tímto závěrem bezdůvodně znevýhodňují při uplatňování ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu, kterou ji fakticky odepírají poskytnout. Navíc závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva ji současně neoprávněně diskredituje, neboť není zřejmé, na základě jakých poznatků obecné soudy ještě před vlastním jednáním mohly posoudit takovým způsobem stěžovatelčinu žalobu. Takovým postupem obecné soudy vlastně předjímají konečný rozsudek, když tímto usnesením jednoznačně sdělují, že žaloba stěžovatelky není oprávněná. Obecné soudy tak podle stěžovatelky rozhodly o věci dřív, než vůbec začalo jednání o této věci. Tím obecné soudy podle stěžovatelky porušily její ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovnost v důstojnosti a právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval shora uvedené argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti s obsahem napadených usnesení, která byla k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Současně však i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud připustil, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 289/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 125, str. 281). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V daném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a hodnotily majetkové, sociální a další poměry stěžovatelky a způsobilost její žaloby, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
Obecně v posuzování svévolnosti a bezúspěšnosti žaloby podle §138 odst. 1 o. s. ř. nelze shledávat určitou formu prejudikace věci samé, neboť nelze připustit, aby obecný soud skrze stanovení poplatkové povinnosti, byť jen implicite projevil svůj právní názor na posouzení věci před tím, než dá účastníkům řízení možnost se k věci samé vyjádřit. Takový postup by byl zajisté v rozporu se zákazem libovůle v rozhodování obecných soudů. Je proto povinností obecných soudů velmi pečlivě vážit, zda dosavadní zjištění soudu jej opravňují k tomu hodnotit žalobu jako svévolné či bezúspěšné uplatňování práva. Jinak řečeno, takový závěr lze učinit pouze v případě, jestliže je zřejmý prima facie, například, jestliže účastník použije pro ochranu určitého hmotného práva zjevně nesprávný a neefektivní procesní prostředek, nebo v případě kdy žaluje subjekty, které nemohou být ve věci pasivně legitimované atd.
V daném konkrétním případě je proto Ústavní soud přesvědčen, že ze strany obecných soudů nešlo o prejudikaci rozhodnutí ve věci samé, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž - poněkud nevhodnou formulací odůvodnění - daly soudy najevo, že žalovaní nejsou zjevně vůči stěžovatelce v postavení, které by z nich činilo pasivně legitimované subjekty. V takovém případě nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu