ECLI:CZ:US:2006:1.US.517.05
sp. zn. I. ÚS 517/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti V. V. M., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Smaltovny 1334/22C, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2005, č.j. 51 To 9/2005 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 6. 2005, sp.zn. 0 Nt 49/2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Plzni porušil svým usnesením, vydaným bez slyšení stěžovatele, základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu a zároveň nebyl přijat stěžovatelem nabídnutý písemný slib. Krajský soud pak zamítl stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu.
Stěžovatel soudům především vytýká, že rozhodnutí o vzetí do vazby bylo nezákonné, neboť mu dosud nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v jazyce, kterému rozumí, v jeho případě v jazyce ukrajinském. V důsledku toho bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, neboť ke zbavení svobody nedošlo způsobem stanoveným zákonem. Dále stěžovatel udává porušení svého práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít postupem stížnostního soudu. Ten rozhodl o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby bez slyšení stěžovatele.
Ke spornému doručení usnesení o zahájení trestního stíhání mělo dojít dne 2. 3. 2005 ve vazební věznici Ruzyně. Ze spisového materiálu zaslaného Okresním soudem v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že proti tomuto usnesení si stěžovatel prostřednictvím své zástupkyně podal stížnost dne 4. 3. 2005. Stížnost byla státní zástupkyní zamítnuta. Dále se podává, že stěžovatel byl dne 10. 6. 2005 vyslýchán za přítomnosti tlumočnice z ukrajinského jazyka. Odmítl vypovídat s odkazem na to, že není přítomna jeho obhájkyně. Následně byl stěžovatel slyšen před rozhodnutím o vzetí do vazby dne 11. 6. 2005 za přítomnosti tlumočnice z ukrajinského jazyka a své zástupkyně JUDr. Martiňákové. V protokole je uvedeno, že stěžovatel byl poučen dle §§33/1, 92/1 a 95/2 trestního řádu. Stěžovatel při této příležitosti využil svého práva nevypovídat ani ke své osobě, ani k věci. Zástupkyně stěžovatele uvedla, že podle jejího názoru nejsou splněny zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby. Nenamítala však nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Nato bylo vyhlášeno usnesení o vzetí stěžovatele do vazby a o nepřijetí písemného slibu, proti kterému si stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Plzni. V této stížnosti již stěžovatel uplatňoval námitku nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Krajský soud v Plzni o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání tak, že ji zamítl.
Dne 12. 9. 2005 bylo státním zástupcem rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. I proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal stížnost, ve které opět argumentoval nedoručením usnesení o zahájení trestního stíhání. K této stížnosti byl stěžovatel soudem slyšen dne 14. 10. 2005 a 31. 10. 2005. V průběhu jednání bylo soudem především prováděno dokazování týkající se výše uvedené námitky stěžovatele. Obecný soud se touto otázkou zevrubně zabýval a potvrdil správnost rozhodnutí státního zástupce, když stížnost zamítl.
Ve vyjádření zaslaném Ústavnímu soudu Okresní soud v Karlových Varech zopakoval, z jakých skutkových zjištění vyšel při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby. Dále upozornil, že stěžovatel nedostatek doručení usnesení o zahájení trestního stíhání před nalézacím soudem neuplatnil a soud se tak otázkou doručení tohoto usnesení blíže nezabýval. Okresní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Krajský soud v Plzni se vyjadřuje ke stěžovatelem namítaným průtahům v řízení a chybám v písemném vyhotovení jeho rozhodnutí. Rovněž uvádí, že nebyla porušena stěžovatelova práva na účast při řízení za situace, kdy byl slyšen nalézacím soudem před rozhodnutím o vzetí do vazby. Vyjadřuje se i k námitkám ohledně dokazování, které před svým rozhodnutím podle stěžovatele měl stížnostní soud učinit, a tyto námitky vyvrací.
Stěžovatel v replice na uvedená vyjádření upozorňuje, že obecným soudem bylo při jednání konstatováno, že ve spise se nachází ruský překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, nikoli ukrajinský. Dále stěžovatel zpochybňuje další důkazy, které obecný soud provedl a kterými hodlá podle stěžovatele argumentovat v řízení o této ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že sice odmítl přijmout předmětné usnesení, ale nebyl řádně poučen o následcích takového odmítnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti. Je oprávněn a povolán se nezákonností rozhodnutí obecných soudů zabývat pouze v případě, že tato zároveň znamená porušení některého ústavním pořádkem zaručeného základního práva stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud toho názoru, že výhrady týkající se doručení písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání ex post po stěžovatelově vzetí do vazby je nutno chápat v kontextu nikoliv toliko formálního, nýbrž především materiálního, tj. obsahového pojetí ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel měl možnost tento jím tvrzený nedostatek doručení namítat nejprve při výslechu dne 10. 6. 2005, kde byla přítomna tlumočnice z jeho mateřského jazyka, a druhý den při výslechu za přítomnosti obhájkyně a tlumočnice, a této možnosti nevyužil. Jestliže tak neučinil z taktických důvodů, jak se uvádí v ústavní stížnosti, nelze to přičítat k tíži soudu, neboť především stěžovatel sám musí střežit svá práva. Jak vyplývá ze spisu, soud vycházel z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno. Stěžovatel tento fakt při výslechu před rozhodnutím o vzetí do vazby nikterak nezpochybnil. Za takové situace nelze konstatovat, že by mu byla znemožněna efektivní a účinná ochrana jeho práv a že by rozhodnutí soudu bylo v rozporu s jeho základními právy. S námitkou nedoručení, kterou stěžovatel takticky uplatnil až ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, se potom v odůvodnění vypořádal stížnostní soud.
Ke stěžovatelově argumentaci (k otázce ústního slyšení před rozhodováním o vazbě) Ústavní soud dodává, že z čl. 5 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, ani z dosavadní judikatury Ústavního soudu, nelze dovodit bezvýjimečnou povinnost soudu provést slyšení vazebně stíhané osoby před každým jednotlivým vazebním rozhodováním.
Ústavní soud precizoval svůj právní názor na podmínky dalšího rozhodování o vazbě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, který stěžovatel rovněž zmiňuje, v jehož II. výrokové větě uvedl, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. V odůvodnění nálezu ještě zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí, např. na případy rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Zároveň je třeba i v této souvislosti zohlednit, že podstatný je materiální význam slyšení. Uvedený článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá konat slyšení před rozhodnutím o vazbě jako samostatný úkon.
Stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen dne 14. 10. 2005 a 31. 10. 2005, a to před vydáním usnesení tohoto soudu, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Pokud i po stěžovatelově slyšení byly shledány důvody ponechat jej ve vazbě, lze konstatovat, že tyto závěry, k nimž obecný soud dospěl po slyšení stěžovatele, lze vztáhnout i na předcházející rozhodování obecného soudu. Jestliže obecný soud později dospěl k závěru, že trvají důvody vazby, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí. Ani v tomto případě tedy Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelových základních práv a svobod.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
K navrhovanému odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že použití §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je ovládáno zásadnou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Odklad vykonatelnosti připadá v úvahu pouze v naprosto výjimečných případech, kdy stěžovateli hrozí nenapravitelná újma. V tomto případě Ústavní soud neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vojen Güttler
předseda senátu