ECLI:CZ:US:2019:1.US.521.17.1
sp. zn. I. ÚS 521/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zrůstek a partneři v.o.s., Doudlebská 1699/5, Praha 4, insolvenční správce dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a.s., zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 66/230, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 2 Afs 243/2016-34, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 9 A 120/2016-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Specializovaný finanční úřad vydal dne 12. 5. 2016 tři zajišťovací příkazy, a to za účelem zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z příjmu právnických osob stěžovatelky, které byly vykonatelné okamžikem jejich oznámení. Téhož dne vydal dalších 43 zajišťovacích příkazů k zajištění úhrady dosud nestanovené daně z přidané hodnoty, přičemž stanovil, že jsou účinné a vykonatelné okamžikem jejich vydání. Na základě těchto příkazů vydal vedlejší účastník téměř 400 exekučních příkazů, proti kterým podala stěžovatelka návrhy na zastavení. Tyto návrhy specializovaný finanční úřad zamítl. Proti jednání vedlejší účastnice brojila stěžovatelka žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a navrhla, aby soud vyslovil, že postupy žalované na základě vydaných zajišťovacích příkazů, avšak dosud nedoručených stěžovatelce, jsou nezákonné. Současně se stěžovatelka domáhala toho, aby soud vedlejší účastnici zakázal v těchto nezákonných postupech pokračovat.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že je nepřípustná podle §85 s. ř. s. - stěžovatelka se mohla domáhat ochrany jinými právními prostředky. Zajišťovací příkaz i exekuční příkaz jsou podle městského soudu rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s., která podléhají přezkumu ve správním soudnictví. Žalobkyni tak nic nebránilo v tom, aby se ochrany domáhala žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a tím čelila probíhajícím exekučním řízením.
Usnesení Městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, která však byla Nejvyšším správním soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by jí zajišťovací příkazy byly doručeny osobně prostřednictvím zplnomocněného zástupce stěžovatelky dne 12. 5. 2016 v čase 7:10 - 7:30hod, a to v rámci "ústního jednání", které správce daně nasměroval do průběhu domovní prohlídky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, resp. její zástupce odmítl doručované listiny přijmout, měl správce daně za to, že bylo doručeno fikcí (§47 odst. 3 daňového řádu). S tímto stěžovatelka nesouhlasí, neboť úkon byl učiněn mimo úřední dobu správce daně a mimo pracovní dobu zástupce - advokátní kanceláře. Stěžovatelka poukázala během ústního jednání na skutečnost, že by jí mělo být primárně doručováno do datové schránky a nikoliv osobně. Stěžovatelka odmítla doručované listiny přijmout, přičemž správce daně si tyto následně odnesl. Dne 16. 5. 2016 se správce daně pokusil stěžovatelce doručit dva balíky o objemu dvou archivních krabic, které však nepřevzala, neboť jejich obsah nebyl nijak identifikován a nebylo možné provést fyzickou kontrolu jejich obsahu při převzetí.
Stěžovatelka považuje postup správce daně za nezákonný též z toho důvodu, že při doručování písemností došlo ke vstupu správce daně bez jeho souhlasu a navíc v době, kdy byly vůči jejímu zástupci vedeny úkony Policie ČR. Správce má právo vstoupit do provozních prostor jen daňového subjektu, nikoliv jeho zmocněnce.
Proti postupu správce daně podala stěžovatelka dne 15. 5. 2016 stížnost podle §261 odst. 1 daňového řádu, která však byla vyřízena jako nedůvodná. O návrzích stěžovatelky na zastavení exekuce rozhodl správce daně tak, že je zamítl.
Stěžovatelka považuje sporné zajišťovací příkazy za nedoručené a z toho důvodu nepovažuje za legitimní i následně vyvolané exekuční řízení. Nedoručením zajišťovacích příkazů stěžovatelce jí bylo znemožněno, aby se mohla v rámci daňového řádu bránit postupu správce daně. Dlužnice obdržela v souvislosti s projednávaným případem 387 exekučních příkazů, přičemž pokud by měla postupovat v intencích úvah Nejvyššího správního soudu, tedy podat proti nim správní žaloby, musela by na soudních poplatcích uhradit částku 1.161.000 Kč. Přitom nelze přehlížet, že během tvrzených nezákonných postupů byly stěžovatelce odejmuty všechny disponibilní fondy, z nichž by mohl být soudní poplatek uhrazen. Pokud stěžovatelka volila žalobu zásahovou, činila tak ve snaze dodržet kontinuitu svých předchozích podání. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pokud jí sporné zajišťovací příkazy nebyly doručeny řádně, měla se domáhat jejich opakovaného řádného doručení, např. cestou podnětu podle §38 daňového řádu. Správce daně tíží důkazní břemeno ohledně prokázání řádného oznámení jeho rozhodnutí. Rozpor mezi stěžovatelkou a správcem daně ohledně výše uvedeného spatřuje stěžovatelka v tom, že správce daně uvedené vnímá coby doručení fikcí, zatímco stěžovatelka chápe shora popsaný úkon správce daně jako vadné a fakticky neuskutečněné doručení. Rozpor tak není o faktech, ale o právním hodnocení uvedeného úkonu, což Nejvyšší správní soud nevzal podle stěžovatelky v úvahu. To zvláště za situace, kdy úřední osoby správce daně odnesly doručované listiny mimo dosah dlužníka a do dne podání ústavní stížnosti mu je nedoručily. Z toho důvodu má stěžovatelka za to, že dlužník měl v dané věci právo podat zásahovou žalobu.
Z výše vyložených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že v její věci došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Podstatu předmětné ústavní stížnosti shledává Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatelky s tím, jak obecné soudy rozhodly o její žalobě podle §82 o. s. ř. (řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) a jaké účinky byly přiznány "pokusům" správce daně o doručení sporných zajišťovacích příkazů.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy věnovaly především otázce přípustnosti tzv. zásahové žaloby, a to ve vztahu k ostatním typům žalob podle s. ř. s. Nejvyšší správní soud, jakožto před ním ostatně i příslušný krajský soud, poukázal na povahu zásahové žaloby, kdy tato představuje určitou "zbytkovou" kategorii, v jejímž rámci lze zvažovat poskytnutí soudní ochrany jen a pouze v těch případech, kdy není možné využít jiných žalobních typů podle s. ř. s. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je tak konstruována jako subsidiární prostředek ochrany. Z toho plyne, že může-li účastník řízení ochránit svá práva prostřednictvím jiných procesních institutů, musí tak před podání zásahové žaloby učinit. Stěžovatelka tak však neučinila. Závěry obecný soudů považuje Ústavní soud za srozumitelné a ústavně konformní.
Stěžovatelka v části své argumentace namítá, že nemohla podat vhodný procesní prostředek z toho důvodu, že ze strany správce daně došlo k zajištění prostředků, které mohly sloužit k úhradě soudního poplatku. K této námitce lze uvést, že systém soudních poplatků je v ČR nastaven tak, aby nemajetnost účastníka řízení nemohla představovat zásadní překážku v přístupu ke spravedlnosti. Zákon o soudních poplatcích obsahuje institut osvobození od soudních poplatků. Tento sice nárokový není, nicméně předpokladem pro jeho využití je podání příslušného procesního prostředku. Pokud tak stěžovatelka neučinila, nemohly obecné soudy ani zvážit, jaká je její majetková situace a zda by eventuálně nemohla být od poplatkové povinnosti osvobozena. Při ochraně svých práv musí účastníci volit procesí prostředky podle jejich věcného zaměření a nikoliv podle toho, zda je jejich podání zatíženo soudním poplatkem.
Zpochybňuje-li stěžovatelka otázku doručení zajišťovacích příkazů, lze ji zcela odkázat na obiter dictum rozsudku Nejvyšší správního soudu, který se s touto problematikou ústavně konformním způsobem vypořádal. Pokud stěžovatelka nadto namítá, že si správce daně poté, co stěžovatelka odmítla zajišťovací příkazy převzít, tyto opět odnesl a tudíž se s nimi nemohla seznámit, nutno uvést, že podstata fikce doručení je konstruována ve svém základu tak, že účinky doručení nastávají i přesto, že se adresát s listinou objektivně neseznámil. Není pochyb o tom, že stěžovatelka si byla zahájení správního řízení vědoma a nic jí tak nebránilo v tom, aby se se zajišťovacími příkazy seznámila např. nahlédnutím do spisu. To, že tak neučinila, na nastalé fikci doručení ničeho nemění.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu