ECLI:CZ:US:2006:1.US.522.06.1
sp. zn. I. ÚS 522/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, č. j. 4 Cmo 203/2006-82, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označení rozhodnutí a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Krajský soud v Brně ustanovil stěžovatele tlumočníkem v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Cm 47/2003. V tomto řízení vyúčtoval stěžovatel za překlady č. 4991/2005 až 4996/2005 ze dne 10. 12. 2005 částku celkem 3 500 Kč a 19 % DPH. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 15 Cm 47/2003-69 ze dne 30. 1. 2006 přiznal stěžovateli tlumočné ve výši 3 500 Kč, přičemž částku odpovídající DPH stěžovateli nepřiznal. O podané stížnosti stěžovatele rozhodoval Vrchní soudu v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2006, č. j. 4 Cmo 203/2006-82, kterým bylo rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrzeno. Stěžovateli se napadené usnesení jeví jako nepřezkoumatelné. Vrchní soud v Olomouci dle názoru stěžovatele při svém rozhodování ignoroval existenci zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), a navíc rozhodoval "podle nepříslušného ustanovení" zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění tehdy účinném. Napadené rozhodnutí údajně zakládá nerovnost mezi stěžovatelem (plátcem DPH) a tlumočníky, kteří plátci DPH nejsou, a porušuje stěžovatelova vlastnická práva. Dále stěžovatel usnesení vytýká, že rozhodnutí o nepřiznání částky odpovídající DPH není součástí výroku a že odůvodnění usnesení odkazuje na §18 a nikoliv §17 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění tehdy účinném (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících").
V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv zaručených čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Po seznámení se s obsahem napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není nadřízeným orgánem obecných soudů. Jako orgán ochrany ústavnosti může do jejich rozhodovací pravomoci zasáhnout pouze v situaci, kdy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto rámci Ústavní soud přezkoumal i napadené usnesení.
Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že podle právního stavu účinného v době rozhodování neexistuje právní podklad pro přiznání částky odpovídající DPH k nárokovanému tlumočnému. Tyto jejich právní závěry se nejeví Ústavnímu soudu jako nelogické, rozporné či svévolné.
Obecný soud výslovně vycházel z tehdy účinného znění ustanovení §17 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona o znalcích tlumočnících, které vyložil tak, že neumožňují přiznat stěžovateli částku odpovídající DPH, a to ani při použití extenzivního výkladu. Poukázal při tom na zvláštní právní úpravu umožňující částku DPH uplatňovat např. v případě odměn advokátů. Dovodil, že při neexistenci takovéto zvláštní právní úpravy svědčící tlumočníkům, nelze jejich nárok dovodit pouze z ustanovení o vymezení předmětu daně podle zákona o dani z přidané hodnoty.
S těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje, neboť podle §139 odst. 2 o.s.ř. tlumočníkovi vzniká za provedení tlumočnického úkonu právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu, přičemž podrobnosti stanovuje zvláštní zákon. Tím je právě zákon o znalcích a tlumočnících, který ve svém tehdy účinném znění právo tlumočníka na úhradu DPH neobsahoval. Teprve s účinností od 30. 6. 2006, což se závěrem soudu koresponduje, byl do §17 zákona o znalcích a tlumočnících vložen odst. 3, který nově stanovuje, že odměna znalců a tlumočníků se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec (tlumočník) povinen z odměny odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty.
Ústavní soud připomíná, že do účinnosti právní úpravy zavedené zákonem č. 237/2004 Sb. (od 1. 5. 2004) týkající se práva na náhradu DPH advokátů, notářů a patentových zástupců, ani těmto uvedeným osobám právo na přiznání částky odpovídající DPH nepříslušelo.
Stěžovatel tedy v podstatě v ústavní stížnosti po Ústavním soudu požaduje, aby svým rozhodnutím nahradil (v době rozhodování soudu) neexistující zákonnou úpravu. Taková pravomoc dle Ústavy přísluší orgánům moci zákonodárné a nikoliv Ústavnímu soudu. V jeho pravomoci není vystupovat jako pozitivní zákonodárce a jakkoliv doplňovat ustanovení právních předpisů. Tímto postupem by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci zákonodárného orgánu. Vůči individuálním i normativním aktům orgánů veřejné moci má zásadně kasační pravomoc a jako tzv. negativní zákonodárce může Ústavní soud pouze zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže je však nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím.
Nelze souhlasit ani s námitkami stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že odkazuje na nesprávné ustanovení zákona. Z jakých zákonných ustanovení Vrchní soud v Olomouci vycházel je zřejmé na str. 2 dole a na str. 3 nahoře napadeného usnesení a jeho právní názor a obsah rozhodnutí jsou vyloženy dostatečně konkrétně na několika stranách odůvodnění. Vzhledem k jasným a jednoznačným formulacím nemá Ústavní soud pochybnosti ani o obsahu napadeného usnesení ani o důkladnosti jeho odůvodnění.
Vzhledem k uvedenému zůstává podstatou ústavní stížnosti námitka vztahující se k absenci pozitivní právní úpravy. Ústavní soud je oprávněn vykonávat jen pravomoci svěřené mu Ústavou (čl. v čl. 87 odst. 1 písm. a) a není oprávněn si osobovat více práv, než mu ústavně přísluší, na úkor moci zákonodárné. Protože závěry obecného soudu, jak bylo výše uvedeno, nevykazují známky protiústavnosti, byl nucen Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu