ECLI:CZ:US:2003:1.US.529.03
sp. zn. I. ÚS 529/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. S., zastoupeného JUDr. T. C., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003, čj. 6 A 48/2001 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003, čj. 6 A 48/2001 - 76, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 2. 3. 2000, čj. M - 271/2000. Tímto rozhodnutím ministra bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky ve věcech personálních ze dne 28. 1. 2000, čj. 880/23/2000-GŘ/207, kterým byl kpt. ing. P. S. (s propůjčenou hodností major) propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby České republiky pro porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť závažným způsobem.
Podle stěžovatele byla výše uvedenými rozhodnutími hrubým způsobem porušena jeho základní ústavní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 23, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Stěžovatel všem napadeným rozhodnutím vytýká nesprávné právní posouzení věci a neúplná skutková zjištění. Za zásadní, při rozhodování o propuštění ze služebního poměru, považuje zjištění, zda je dán některý z důvodů propuštění, stanovený služebním zákonem. Podle názoru stěžovatele je přísaha upravená v §6 služebního zákona zvláštním, v zákoně formulovaným slibem příslušníka, jehož povinnosti jsou stanoveny ve služebním zákoně a dalších předpisech. Stěžovatel tvrdí, že důvod pro propuštění ze služebního poměru, spočívající v kvalifikovaném porušení obecně formulované služební přísahy, uvedený v §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, je proto vzhledem k problematičnosti spojené s prokazováním porušení takového obecného závazku, byť zákonem formulovaného, sám o sobě "nepoužitelný". Proto s ním nelze spojovat tak závažné důsledky, jakým je skončení služebního poměru propuštěním. Konstatování porušení služební přísahy je ve výhradní kompetenci služebních funkcionářů a tento důvod může proto být, vzhledem k absenci jeho bližšího vymezení v zákoně, použit kdykoliv a na jakýkoliv případ porušení práv a povinností. Rozsah předmětu zákonné úpravy by tak neurčoval zákon sám, ale podle okolností ten, kdo jej aplikuje, což je podle stěžovatele vyloučeno. Důvod, uvedený v ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, spočívající v porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, proto nelze pro propuštění příslušníka ze služebního poměru samostatně použít, aniž je současně prokázáno kvalifikované porušení zákonem stanovené konkrétní služební povinnosti stejné intenzity, a nikoli tehdy, spočívá-li porušení právním řádem obecně stanovených povinností v jednání, které nemá žádnou souvislost s výkonem práv a povinností vyplývajících pro příslušníka ze služebního poměru. V souvislosti s tím stěžovatel uvedl, že mu je kladeno za vinu hrubé porušení pracovních povinností, i když nebyl v rozhodné době kompetentní pro Vězeňskou službu ČR nakupovat jakýkoliv materiál. S touto skutečností se napadená rozhodnutí nevypořádala. Stěžovatel je přesvědčen, že právní závěry předcházející napadeným rozhodnutím byly chybné, neboť stěžovali nebylo řádně prokázáno porušení povinností zvlášť závažným způsobem. Stěžovatel se domnívá, že jediným důvodem jeho propuštění ze služebního poměru bylo podezření ze spáchání trestného činu. Stěžovatel však nebyl pro předmětný trestný čin odsouzen, trestní stíhání stěžovatele bylo podmíněně zastaveno. Proto nebyly dány zákonné důvody pro jeho propuštění podle §106 odst. 1 písm. d) ani podle písm. a) služebního zákona. Generální ředitelka vydala napadené rozhodnutí o propuštění ze služby následujícího dne po vzetí stěžovatele do vazby, aniž by proti němu zahájila řízení podle §126 služebního zákona. Tímto jednáním znemožnila stěžovateli řádnou obranu proti vzneseným obviněním ve správním řízení, která byla ztížena pobytem stěžovatele ve vazbě. Stěžovateli byla odepřena možnost kontaktovat svého obhájce ve věci sepisu odvolání proti napadenému rozhodnutí generální ředitelky a tato skutečnost měla negativní dopad na vývoj celé věci.
Stěžovatel dále namítal nepřiměřenou délku celého řízení, kdy žaloba byla podána dne 14. 3. 2000 a rozhodnutí ve věci bylo vydáno až dne 12. 6. 2003, tedy více než tři roky po podání žaloby, což je v rozporu s právem stěžovatele na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítal i nepřiměřenou dobu, která uplynula od soudního rozhodnutí ve věci dne 12. 6. 2003 a vyhotovením předmětného rozsudku, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatele až dne 11. 8. 2003.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Z rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky ve věcech personálních ze dne 28. 1. 2000, čj. 880/23/2000-GŘ/207, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl, podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR pro porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť závažným způsobem. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se dostavil do sídla společnosti E. P., s. r. o., za účelem nákupu spotřebního zboží, kde předložil seznam zboží, ve kterém jednotlivé maloobchodní částky navýšil o 21 800,-- Kč, přičemž tuto částku, společně s částkou 17 130,-- Kč , kterou poskytla společnost E. P. jako slevu v rámci obchodního jednání, využil k nákupu zboží podle vlastního výběru pro soukromou potřebu. Důkazy, provedené Policií ČR, toto jednání potvrdily, stěžovatel se do protokolu o výslechu obviněného k celému jednání doznal a popsal ho v souladu s provedenými důkazy. Generální ředitelka dospěla k závěru, že stěžovatel se uvedeného jednání dopustil a toto jednání hodnotila jako jednání v přímém rozporu s obsahem služební přísahy i se služebními povinnostmi příslušníka vězeňské služby ČR. Vzhledem k tomu, že jednou ze zásadních podmínek pro setrvání ve služebním poměru je složení a dodržování služební přísahy a dále dodržování základních povinností příslušníka Vězeňské služby, je jejich zvlášť závažné porušení důvodem k jeho propuštění podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
Z rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 2. 3. 2000, čj. M - 271/2000, bylo zjištěno, že jím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby ČR ve věcech personálních, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění ministr spravedlnosti uvedl, že po přezkoumání napadeného rozhodnutí v celém rozsahu dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání, které je mu v napadeném rozhodnutí kladeno za vinu, čímž zvlášť závažným způsobem porušil své služební povinnosti a služební přísahu. Toto jednání bylo stěžovateli nesporně prokázáno, proto napadené rozhodnutí potvrdil.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12. 6. 2003, čj. 6 A 48/2001 - 76, bylo zjištěno, že žaloba o přezkoumání rozhodnutí ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR byla zamítnuta. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, tedy že se stěžovatel dopustil jednání uvedeného v napadeném rozhodnutí, když v průběhu správního řízení tento skutkový stav nezpochybnil, ale naopak v odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se ke svému jednání doznal. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění vycházela především z výpovědi stěžovatele a z listinných důkazů o nákupu zboží, není žalobní bod, v němž stěžovatel uvádí, že bylo rozhodnuto na základě nijak nedokázaných skutečností, důvodný. Proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod k provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Dále se zabýval důvody propuštění příslušníka Vězeňské služby ČR ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. a dospěl k závěru, že i když souběžně se správním řízením bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, nelze na daný případ aplikovat čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Není totiž možné směšovat trestní řízení a správní řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. Předmětem soudního přezkumu může být pouze to, zda nastaly takové skutečnosti, které citované ustanovení předpokládá jako důvod pro propuštění příslušníka Vězeňské služby ČR ze služebního poměru, a to bez ohledu na současně probíhající trestní řízení. Je-li tedy příslušník Vězeňské služby ČR propuštěn ze služebního poměru podle citovaného ustanovení pro jednání, které je kvalifikováno jako porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť závažným způsobem a za totožné jednání je proti němu vedeno i trestní stíhání, nelze dospět k závěru, že propuštěním ze služebního poměru byla popřena presumpce neviny stanovená v čl. 40 Listiny.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že správní orgány i správní soud porušily jeho práva, neboť rozhodovaly na základě neúplných skutkových zjištění a provedly nesprávné právní posouzení věci.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů ani správních orgánů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že vůči němu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před správními orgány a Nejvyšším správním soudem ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. V průběhu řízení před správními orgány i soudem byla veřejná moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků policie ČR, a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno se všemi právy, které toto postavení přináší. Závěry odvolacího správního orgánu i Nejvyššího správního soudu ČR o tom, že generální ředitelka Vězeňské služby ČR provedla dostatečná skutková zjištění a shromáždila dostatek podkladů pro rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, považuje Ústavní soud za správné. Všechna tři napadená rozhodnutí vycházejí z provedených skutkových zjištění a jsou náležitě odůvodněna. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci, jak jej provedly správní orgány a Nejvyšší správní soud, není sama o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1, 2 ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dále namítal porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil ve svém odůvodnění již Nejvyšší správní soud ČR. Ústavnímu soudu nezbývá než zdůraznit, že generální ředitelka Vězeňské služby ČR rozhodla ve správním řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru pro porušení služební přísahy a služebních povinností zvlášť závažným způsobem. Nemohlo proto dojít k porušení čl. 39 ani čl. 40 odst. 2 Listiny, které poskytují ochranu právům fyzických osob v řízení trestním.
K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřené délky soudního řízení je třeba uvést, že je-li soudní řízení již pravomocně skončeno, je tato námitka zcela neopodstatněná, neboť zpětně nelze v průtazích řízení sjednat nápravu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu