ECLI:CZ:US:2000:1.US.53.2000
sp. zn. I. ÚS 53/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 7 C 11/93, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 26 Co 127/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti ze dne 25. 1. 2000 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Berouně (správně Krajského soudu v Praze), kterým byl potvrzen citovaný rozsudek Okresního soudu v Berouně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na rozhodnutí, že na něj přechází vlastnické právo k nemovitostem, a to zahradě parc. č. 12/1 o výměře 0,2356 ha v katastrálním území a obci V.
Stěžovatel je toho názoru, že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 25. 4. 1950, jíž koupil od M. B. usedlost č. 9 ve V., byť by podle ní nedošlo k převodu vlastnictví do konce roku 1950 (v době platnosti intabulačního principu), se stala právně účinnou dne 1. 1. 1951, když tímto dnem byl požadavek zápisu do pozemkové knihy, jakožto nezbytný akt uskutečnění převodu nemovitosti, opuštěn. K účinnému převodu nemovitosti podle něj došlo po tomto datu a je nutno vyjít z právního závěru, že trhová smlouva ze dne 25. 4. 1950 byla platně uzavřena (i když ony platné účinky nastaly až po 1. 1. 1951). Tím, že soudy k uvedenému právnímu závěru nedospěly, porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu sp. zn. 7 C 11/93 Okresního soudu v Berouně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 30. 9. 1998 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba jako nedůvodná, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Mezi stěžovatelem jako kupujícím a M. B. jako prodávající byla uzavřena smlouva trhová ohledně sporného pozemku, ale podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb. nebyl dán souhlas ONV v Berouně s převodem, který byl nutný k účinnému převodu nemovitosti, a proto nebyl proveden zápis v pozemkové knize. Soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka ustanovení §4a odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, totiž aby k právně účinnému převodu nedošlo jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy. Nebyla totiž splněna ještě další náležitost, tj. souhlas ONV s převodem a z tohoto důvodu soud žalobu zamítl. Vzhledem k tomu se nezabýval ani otázkou vrácení kupní ceny, kde se stanoviska stran rozcházela.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 26 Co 127/99, napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a v zásadě ho potvrdil. Přisvědčil stěžovateli v tom, že vládní nařízení č. 218/1938 Sb., ve znění vládního nařízení č. 443/1941 Sb., upravovalo přechodné omezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Také po roce 1945 byla omezena volnost převodů vlastnictví nemovitostí, viz např. zákon č. 139/1947 Sb., zákon č. 45/1948 Sb. aj., avšak tím, že ONV v Berouně dne 4. 8. 1950 vydal výměr zn. 603-392-1950-X-2-cen, kterým bylo rozhodnuto neudělit souhlas k převodu majetku uvedeného v trhové smlouvě proto, že MNV ve V. hodlá nemovitost zakoupit pro veřejný účel, nedošlo k platnému uzavření trhové smlouvy a ani k zápisu vlastnického práva stěžovatele do pozemkové knihy.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítané porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ohledně ukládání povinností na základě zákona.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu
V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul