ECLI:CZ:US:2004:1.US.539.04
sp. zn. I. ÚS 539/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. J. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2004, č. j. 29 Odo 798/2003 - 170, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále ustanovení čl. 90 Ústavy ČR.
Výše citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, č. j. 11 Cmo 260/2002 - 154, jehož přípustnost stěžovatelka opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání shledal nepřípustným, neboť nebyl shledán zásadní právní význam řešené právní otázky, přičemž tento svůj závěr dovolací soud odůvodnil s odkazem na svoji předchozí judikaturu. Dále dovolací soud uvedl, že se nemohl zabývat námitkou stěžovatelky o absolutní neplatnosti právního úkonu, jímž vložila parcelu do základního jmění žalované (vedlejší účastník L., s. r. o.), pro nedostatek formy, neboť ji stěžovatelka vznesla až v dovolacím řízení.
Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že se cítí být dotčena na svých základních právech formalistickým přístupem dovolacího soudu, neboť ten se měl zabývat jí vznesenou námitkou absolutní neplatnosti právního úkonu. Dále zdůraznila, že odvolací soud se touto její námitkou vůbec nezabýval, proto ji nastolila znovu ve svém dovolání. Pokud se tedy Nejvyšší soud ČR odmítl těmito jejími námitkami zabývat, nerespektoval kogentní ustanovení právní normy a porušil tak její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud výše citované usnesení zrušil.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Po prostudování napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudů I. a II. stupně Ústavní soud konstatuje, že shledal ústavní stížnost stěžovatelky nedůvodnou. K tomu uvádí následující.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí soudu dovolacího, konkrétně proti skutečnosti, že se tento nezabýval její námitkou ohledně absolutní neplatnosti daného právního úkonu, tj. smlouvy o poskytnutí nepeněžitého vkladu. Stěžovatelka argumentuje, že se touto její námitkou nezabýval ani soud odvolací. Z vyžádaných rozhodnutí ve věci, jakož i textu odvolání a dovolání však Ústavní soud zjistil, že této argumentaci stěžovatelky nelze přisvědčit. Již soud nalézací se zabýval otázkou absolutní neplatnosti výše uvedené smlouvy o poskytnutí nepeněžitého vkladu (viz str. 3 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2002, č. j. 13 Cm 281/2000 - 130). Stejně tak se soud odvolací vypořádal na str. 4 výše citovaného rozsudku s námitkami stěžovatelky, které se týkaly absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu "nemožnosti plnění" dle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. Pokud pak stěžovatelka ve svém dovolání vznesla námitku neplatnosti dané smlouvy z důvodu nedostatku její formy, jednalo se opravdu o námitku, která byla vznesena až v dovolacím řízení, a kterou se Nejvyšší soud ČR zabývat nemohl.
Správně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy musí přihlížet k námitce absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu. V praxi ovšem platí, že přezkoumání absolutní neplatnosti právního úkonu je podmíněno tím, že skutečnosti, které jsou s absolutní neplatností spojeny, musí vyjít v řízení najevo, tzn. že musí být účastníkem tvrzeny a k tvrzením nabídnuty důkazy (srov. §101 odst. 1 o. s. ř. ). K námitkám stěžovatelky ohledně neplatnosti dané smlouvy se vyjadřovaly soudy I. i II. stupně v rozsahu namítaných skutečností (tedy výslovně z důvodů nemožnosti plnění), přičemž soudy nedošly k závěru, že by právní úkon stěžovatelky byl úkonem absolutně neplatným. Pokud pak stěžovatelka uvedla ve svém dovolání další námitku absolutní neplatnosti dané smlouvy (tentokrát ohledně formy právního úkonu), jde opravdu o skutečnost, která v řízení, které již bylo pravomocně skončeno, nevyšla najevo, a tzv. nova nejsou v dovolacím řízení přípustná (§241a odst. 4 o. s. ř. ).
Pokud se tedy Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací nezabýval námitkou stěžovatelky ohledně absolutní neplatnosti dané smlouvy, postupoval zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a takový zákonný postup nemůže představovat zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané porušení ústavních práv. Proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu