ECLI:CZ:US:2004:1.US.540.03
sp. zn. I. ÚS 540/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 696/2003, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 9 To 41/02, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 1 T 59/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy svým jednáním a rozhodnutím porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání účastenství na trestném činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) trest. zákona a §250 odst. 1, odst. 4 trest. zákona a odsouzen podle §250 odst. 4 trest. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu si stěžovatel podal odvolání, o němž v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) trest. řádu v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trest. zákona ve formě účastenství dle §10 odst. 1 písm. a) trest. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvádí, že přezkoumal podle §254 odst. 1, odst. 2 trest. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku i správnost postupu řízení a shledal, že v řízení bylo postupováno dle trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci či na možnost uplatnění práva obhajoby. Dále uvedl, že nalézací soud vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro zjištění skutečného stavu věci a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která jsou úplná, správná a tvoří spolehlivý základ o vině. To, že došlo ke zrušení rozsudku nalézacího soudu vysvětlil odvolací soud tím, že musel reagovat vzhledem k ust. §16 odst. 1 trest. zákona na změnu trestního zákona provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Dále se vrchní soud vyjádřil k námitkám stěžovatele a uvedl, že doznání nebyla jediným důkazem, z něhož soud I. stupně vycházel.
K dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) trest. řádu dovolání odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trest. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soud nalézací zasáhl do jeho práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny (myšleno pravděpodobně čl. 36 odst. 1 Listiny) již ve fázi předběžného projednání obžaloby, neboť dle něj nedodržel postup dle ust. §186 písm. c), f) trest. řádu. Stěžovatel má za to, že obžaloba podaná Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem postrádala obligatorní náležitosti uvedené v ust. §177 písm. d) trest. řádu, protože neobsahovala náležitosti týkající se zejména konkrétního odůvodnění žalovaného skutku, což mělo za následek porušení jeho základního práva dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Dále stěžovatel namítá nezákonnost postupu soudu I. stupně i soudu odvolacího, kterou spatřuje v tom, že soudy nebylo prokázáno (dokazováním ani řízením) jeho takové jednání, které by vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. Zásah do svých práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy vidí v tom, že rozhodnutí soudů jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a nevyplývá z nich odůvodnění soudního rozhodnutí. Zásah do svých práv chráněných čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy shledává stěžovatel v tom, že jeho vina byla shledána na základě nekonkrétních a zcela nevěrohodných výpovědí spoluobžalovaných. Porušení svého práva na obhajobu dále vidí stěžovatel v tom, že se nemohl plnohodnotným způsobem vyjádřit dle §33 odst. 1 trest. řádu ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces, výslovně do čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovateli nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, tudíž nelze mít za důvodné tvrzení o zásahu do práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a jim korespondujícím právům obsaženým v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud stěžovatel má za to, že k zásahu do tohoto jeho práva došlo již ve fázi podání obžaloby, která dle něj neměla obligatorní náležitosti dle trestního řádu, Ústavní soud tvrzení stěžovatele nepřisvědčil, neboť tato námitka neobstojí ve vztahu k proběhnuvšímu řádnému trestnímu řízení. Obžaloba (příp. návrh na potrestání) je instrumentem v rukou státního zástupce, který slouží jako podklad pro soudní řízení, kdy soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Právním posouzením skutku v obžalobě však soud vázán není, má pouze povinnost při projednávání obžaloby v hlavním líčení vést řízení tak, aby probíhalo v souladu se zákonem a vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí.
S výše řečeným souvisí i další námitka stěžovatele ohledně nezachování rovnosti stran, kterou spatřoval právě ve vadnosti podané obžaloby. Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do práva garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny a dále dodává, že trestní řízení je ovládáno i zásadou obžalovací, která má vliv na celkové uspořádání trestního procesu. Státní zástupce tak sice vystupuje jako dominus litis (podává obžalobu), ale v tom nelze vidět porušení rovnosti stran v řízení. Všichni účastníci mají rovná práva podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující svá tvrzení atd. Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel nebyl zkrácen na těchto svých právech, soudy se jeho tvrzeními zabývaly a náležitě odůvodnily své závěry, proč jim nemohly přisvědčit. Namítá-li stěžovatel současně se zásahem do jeho práva chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny i zásah do práva vyplývajícího z ust. čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud již dříve judikoval, že "má-li "právní norma" obsažená v čl. 37 odst. 3 Listiny obě podoby, tj. jak podobu principu, tak podobu subjektivního práva, omezuje se čl. 96 odst. 1 Ústavy toliko na vyjádření v podobě principu, za nímž nestojí žádné subjektivní právo" (srov. odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/02). Vzhledem k tomuto se pak zásahem do výše uvedeného ustanovení Ústavy ČR Ústavní soud nezabýval.
Stěžovatel ve své stížnosti dále uvádí argumenty ohledně údajného zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. b) Úmluvy, který spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů soudy a v znemožnění řádné realizace práva na obhajobu. Ohledně hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se již zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil i v ústavní stížnosti, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily.
Právo na obhajobu dle stěžovatele bylo porušeno tím, že se nemohl plnohodnotným způsobem vyjádřit ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a dále mu byla ztížena realizace práva na obhajobu nekonkrétní obžalobou. Svá tvrzení ovšem stěžovatel více nespecifikoval a ani nepoukázal, v čem konkrétně obecné soudy zasáhly do jeho práva na obhajobu. Vzhledem k tomuto a také faktu, že Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, nelze i toto tvrzení stěžovatele pokládat za důvodné.
Samotná skutečnost, že obecné soudy opřely svá tvrzení o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práv vyplývajících z výše citovaných ustanovení Listiny a jim odpovídajících ustanovení Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu