ECLI:CZ:US:2004:1.US.546.02
sp. zn. I. ÚS 546/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. K. V.-S., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, čj. 15 Co 220/2002 - 106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 2. 2002, čj. 16 C 457/2000 - 93. Tímto usnesením nepřiznal obvodní soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce.
V odůvodnění ustavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně"), došlo k porušení jeho ústavních práv. Napadené rozhodnutí mu, ve svém důsledku, odpírá právní pomoc v řízení před soudem, a tím i možnost domáhat se svých práv. Je přesvědčen, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu nejsou správné, nejsou v souladu s platnou zákonnou úpravou a nevystihují skutečný stav věci. Uvedenými rozhodnutími soudů obou stupňů došlo k zásahu do stěžovatelova ústavního práva podle čl. 37 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4, 5 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel řádně doložil svou žádost o osvobození od soudních poplatků a o přidělení zástupce z řad advokátů všemi zákonem požadovanými podklady. Z nich vyplynulo, že je společně s matkou svého dítěte na rodičovské dovolené. Z toho důvodu mu byly přiznány dávky státní sociální podpory, tj. rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení. Podle stěžovatele soud nepostupoval v souladu se zákonem, když vycházel ze všech dostupných podkladů, tedy i z těch, které jsou obsaženy v jiných soudních spisech týchž účastníků u Obvodního soudu pro Prahu 3. Podle jeho názoru však není možno z těchto jiných soudních řízení čerpat podklady, neboť jde o neskončená řízení a jednotlivé důkazy dosud nebyly doloženy. V extrémním rozporu s provedeným dokazováním je tvrzení soudu o tom, že stěžovatel disponuje majetkem velké hodnoty. Soud prvního stupně nikdy tento majetek jednoznačně nevymezil ani neoznačil. Žádný ze soudů obou stupňů neprovedl důkaz, o který by mohl takové tvrzení opřít. Naopak, podle zjištění Okresního soudu v Liberci je zřejmé, že stěžovatel je nemajetný a nemá, kromě uváděných dávek státní sociální podpory, žádné další příjmy. Existenci dalších příjmů odvolací soud dovodil pouze ze členství stěžovatele ve statutárních orgánech některých společností, přičemž, jak vyplývá ze zjištění Okresního soudu v Liberci, stěžovatel z tohoto členství neměl v rozhodné době žádné příjmy. Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s názorem soudu, podle kterého soudní poplatek není vysoký a nemůže být pro stěžovatele velkou zátěží. Naopak teprve osvobození od soudních poplatků umožní stěžovateli požadovat zástupce z řad advokátů pro bránění svého práva ve věci, která je značně složitá.
Stěžovatel dále tvrdí, že Městský soud v Praze se nesprávně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterého je stěžovatelova osobní celodenní péče o nezletilé dítě do 4 let věku jednáním účelovým. Podle stěžovatele oba soudy dále porušily ustanovení §123 a §154 odst. 1 OSŘ, neboť stěžovatel se nemohl vyjádřit k důkazům, které nebyly vůbec specifikovány a soudy se neřídily stavem prokázaným v době rozhodování. Tímto postupem obecných soudů byly porušeny shora uvedené ústavní principy.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel se v řízeních, zejména před Obvodním soudem pro Prahu 3, např. v řízení o vyživovací povinnosti k manželce, o zrušení SJM za trvání manželství, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a dalších, opakovaně domáhal buď přiznání osvobození od soudních poplatků nebo ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudy prvního stupně ve všech věcech jeho žádosti zamítly a odvolací soudy taková rozhodnutí potvrdily. Soud prvního stupně prováděl v jiných řízeních další šetření, z nichž vyšlo najevo, že stěžovatel v době, kdy údajně nemohl pro svou chudobu zaplatit soudní poplatek 500,-- Kč, disponoval korunovým účtem u eBanky, a. s., v rozsahu obratu přes 211 000,-- Kč a dolarovým účtem s obratem téměř 22 000,-- USD. O těchto svých poměrech stěžovatel v žádostech o osvobození od soudních poplatků nic neuvedl. Tyto jeho poměry byly zjištěny až po publikaci stížností napadeného usnesení odvolacího soudu. Ke svému vyjádření soud prvního stupně připojil výpisy z výše uvedených bankovních účtů stěžovatele.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále poukázal na to, že stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvedl údaje o svém členství v obchodních společnostech ani poměry matky své dcery T., ač bylo jeho povinností prokázat soudu věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Soud prvního stupně vycházel z aktuálních výpisů z obchodního rejstříku a z údajů o majetkových poměrech stěžovatele, obsažených v jiných spisech vedených u téhož soudu. Přihlédl i k výši poplatku, která je velmi nízká, i ke skutečnosti, že ve spise je založena plná moc udělená stěžovatelem JUDr. K. V.-S., přičemž ukončení zastoupení nedal stěžovatel soudu na vědomí.
Z výše označeného usnesení soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a že byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že předmětnou žádost stěžovatele nepovažuje za opodstatněnou. I když stěžovatel doložil, že mu byly přiznány dávky státní sociální podpory, neboť je nemajetný, nemá žádné příjmy a je na rodičovské dovolené, soudu se tyto údaje jevily jako nevěrohodné a čistě účelové. Z probíhajících řízení u téhož soudu bylo zjištěno, že stěžovatel disponoval s majetkovou podstatou velkého rozsahu. Soud prvního stupně dále vycházel i z aktuálních výpisů z obchodního rejstříku, podle nichž stěžovatel je jednatelem dvou společností s ručením omezeným, přičemž do nedávné doby byl i jejich společníkem a je předsedou dozorčí rady jedné akciové společnosti. Stěžovatel ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků tyto skutečnosti neuvedl. Stěžovatel rovněž neuvedl poměry matky jeho dcery T., o jejíž existenci se soud dozvěděl až z podání ze dne 14. 11. 2001. Soud v této souvislosti vyslovil názor, že pokud matka jeho dcery žije se stěžovatelem ve společné domácnosti, buďto na její vedení přispívá a pokud ne, byla jí zřejmě stanovena povinnost platit na dceru výživné. O tom se stěžovatel rovněž v žádosti nezmínil. I vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal o přiznání rodičovského příspěvku až dva roky po narození dcery, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel se snaží účelově zbavit svého majetku a vyvolat dojem finanční tísně, zejména s ohledem na předmět probíhajících řízení. Soud rovněž přihlédl ke vzdělání stěžovatele, jeho kvalifikaci, zdravotnímu stavu i věku. Stejně tak se soudu prvního stupně jevila neopodstatněná žádost stěžovatele o ustanovení zástupce zejména proto, že ve spise je založena řádná plná moc stěžovatele pro zastupování v daném sporu advokátkou JUDr. K. V.-S. Do doby rozhodování nebylo soudu dáno na vědomí ukončení tohoto zastoupení ani stěžovatelem, ani advokátkou. Vzhledem k trvajícímu zastoupení stěžovatele se soudu jevila žádost o ustanovení zástupce nesrozumitelná.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění tohoto usnesení se soud prvního stupně nespoléhal pouze na údaje uvedené stěžovatelem v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, ale vycházel ze všech dostupných podkladů, které mohly sociální situaci stěžovatele osvětlit, tedy i z podkladů, které jsou obsaženy v jiných soudních spisech týchž účastníků. Tento postup shledal odvolací soud správným, neboť při rozhodování o osvobození od soudních poplatků musí soud přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele. Samotná skutečnost, že stěžovatel čerpá rodičovskou dovolenou a pobírá dávky státní sociální podpory, nemůže být důvodem pro osvobození od soudních poplatků, pokud stěžovatel své celkové osobní a majetkové poměry věrohodným způsobem neprokázal a ve svém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zamlčel rozhodující skutečnosti, týkající se jeho účasti ve společnostech zmíněných soudem prvního stupně. Stěžovatel neuvedl své příjmy z této činnosti a rovněž zcela opominul objasnit majetkovou a sociální situaci matky svého dítěte. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je zcela patrné, že údaje o účasti stěžovatele ve společnostech zjistil soud z výpisů z obchodních rejstříků, které jsou založeny v citovaných spisech. Ze všech zjištěných skutečností odvolací soud dovodil, že stěžovatel nedoložil, že jeho sociální situace je natolik nepříznivá, že by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků ze sociálních důvodů. Soud prvního stupně při rozhodování správně přihlédl i k výši soudního poplatku, která není nijak vysoká.
Po posouzení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho ústavního práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, do jeho práva na ochranu rodiny a rodičovské výchovy podle čl. 32 odst. 1, 4, 5 Listiny i do jeho práva na to, aby jeho věc byla projednána nezávislým soudem bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
K námitkám stěžovatele je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení občanského soudního řádu i dalších právních norem, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do tohoto rozhodování, a to ani tehdy, kdyby se s takovým rozhodnutím sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že uvedená základní práva stěžovatele nebyla porušena. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, podle kterého soud prvního stupně při posuzování celkových majetkových poměrů stěžovatele postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ. Vycházel nejen z podkladů předložených stěžovatelem, ale i z dalších listinných důkazů, zejména soudních spisů vedených u téhož soudu, v nichž je stěžovatel účastníkem. Jak vyplývá ze spisu soudu prvního stupně, soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů a na základě jejich volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně a logicky odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 37 odst. 2, ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak blíže nezdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých rodičovských práv ze strany soudů, zakotvených v čl. 32 Listiny. Napadená rozhodnutí soudů se jeho rodičovských práv nijak netýkala ani o nich nebylo rozhodováno. Stejně tak z obsahu ústavní stížnosti není patrné, v čem stěžovatel spatřuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu