ECLI:CZ:US:2004:1.US.549.02
sp. zn. I. ÚS 549/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. R. D. a 2) J. D., ad 1) zastoupeného advokátem JUDr. S. M., ad 2) zastoupené advokátem JUDr. R. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, č.j. 12 Co 32/2001-152, a 12 Co 33/2001-152, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2002 č.j. 33 Odo 352/2002-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 uložil rozsudkem ze dne 10. 2. 1999 č.j. 11 C 144/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2000, č.j. 11 C 144/97-89, žalovaným 1) MUDr. O., 2) E. B., 3) MUDr. B. a 4) H., spol. s r.o., zaplatit stěžovatelům (žalobcům) společně a nerozdílně částku 2.405.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 30. 9. 1995 do zaplacení. Současně stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení za soudní poplatek v částce 96.200,- Kč. Šlo o sjednanou sankci za každý den prodlení s uzavřením níže uvedené kupní smlouvy.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze citovaný rozsudek soudu prvého stupně ve znění opravného usnesení ve výroku ve věci samé ve vztahu mezi stěžovateli (žalobci) a žalovanými,1, 2 a 3 změnil tak, že žalobu, aby tito žalovaní byli povinni zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 2.405.00,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 30. 9. 1995 do zaplacení, zamítl. Ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovateli a žalovanými 1, 2, a 3 změnil citovaný rozsudek tak, že (úspěšným) žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve vztahu mezi stěžovateli a čtvrtým žalovaným předmětný rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek po věcné stránce, opakoval i důkaz smlouvou o budoucí kupní smlouvě ze dne 1. 3. 1995 a shledal odvolání žalovaných 1, 2 a 3 důvodným.
Z uvedené smlouvy odvolací soud zjistil, že smlouvu uzavírá HPI, spol. s r.o., (dále označován jako budoucí prodávající), k němuž dále přistupují žalovaní 1, 2 a 3. Jako budoucí kupující smlouvu uzavírají stěžovatelé. Strany se zavázaly, že uzavřou kupní smlouvu, podle které budoucí prodávající převede do vlastnictví budoucích kupujících parcely p. č. 298/57, p.č. 818 a dále jednu desetinu přístupové komunikace označené v geometrickém plánu jako p.č. 298/65 a p.č. 298/64, vše v katastrálním území H. a že kupní smlouva bude uzavřena nejpozději do 30. 9. 1995. Kupní cena za pozemky činí 250.000,- Kč a zaplatí ji budoucí kupující na označený účet budoucího prodávajícího. Pro případ porušení smluvní povinnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení. Strany smlouvy prohlašují, že s jejím obsahem souhlasí. Žalovaní 1, 2, a 3 ke smlouvě přistupují jako vlastníci původní p.č. 298/45, z níž byla oddělena část přístupové komunikace označené jako p. č. 298/64. Touto smlouvou a za podmínek zde uvedených se zavazují uzavřít s budoucím kupujícím kupní smlouvu ohledně 1/10 p.č. 298/64.
Městský soud konstatuje, že žalovaní 1, 2 a 3 byli skutečně vlastníky pozemku p.č. 298/64 v k.ú. H., ostatní pozemky byly při uzavírání smlouvy ve vlastnictví 4. žalovaného. Čtvrtý žalovaný se zavázal převést i ideální 1/10 pozemku č.p. 298/64, což je dle názoru městského soudu v rozporu nejen s bodem IX. smlouvy, ale i se zákonem. Proto - i kdyby tato smlouva neměla jiných vad - je v této části neplatná, protože čtvrtý žalovaný se nemohl platně zavázat k prodeji pozemku, který nebyl jeho vlastnictvím.
Podle městského soudu však smlouva o budoucí smlouvě má i jiné a závažnější vady, neboť neobsahuje řádnou dohodu o budoucí ceně převáděných pozemků a je proto neplatná. Městský soud uvádí, že žalovaným vůči stěžovatelům nesvědčí - dle hmotného práva - ani oprávnění na zaplacení kupní ceny společně a nerozdílně a stěžovatelé tedy nemohou po právu zaplatit kupní cenu za všechny pozemky pouze jednomu ze žalovaných. Při pluralitě prodávajících se v dané věci nejedná o solidární závazek, ale o dílčí závazky, kdy každý z prodávajících je zavázán a oprávněn jen ve vztahu ke svému dílu. To znamená, že může převést jen ten pozemek, jehož je vlastníkem. Závazek z kupní smlouvy je závazkem synallagmatickým (dle §560 obč.z.); povinnost prodávajícího převést předmět koupě a povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu jsou vzájemně vázány a nelze je oddělit. Městský soud podtrhl, že je-li prodávajících více a prodávají-li rozdílně hodnotné věci, je i kupní cena u každého z nich vázána k jím prodávaným věcem. Nelze tedy bez výslovného vyjádření dovodit, že každému z prodávajících náleží stejný díl kupní ceny. U každého z prodávajících tak musí být stanovena v kupní ceně cena prodávaného pozemku. Jako místo plnění se sice nevylučuje použít účet jednoho z žalovaných, vždy však musí být dohodnuto, jaké částky připadají jednotlivým prodávajícím jako kupní ceny za jimi prodávané pozemky. Podle názoru městského soudu je nutné, aby v případě více prodávajících, jež převádějí na kupujícího více věcí, byla jako podstatná náležitost kupní smlouvy uvedena i cena věcí náležejících do vlastnictví každého prodávajícího. Jako podstatná náležitost kupní smlouvy pak cena věcí převáděná každým z prodávajících musí být uvedena i ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě. Protože předmětná smlouva o smlouvě budoucí tuto podstatnou náležitost neobsahuje, je pro rozpor se zákonem (§39, §50a odst. 1 a §588 obč. zák.) neplatná. Za této situace se městský soud dalšími ujednáními ve smlouvě pro nadbytečnost nezabýval. Podle jeho názoru je předmětná smlouva neplatná jako celek a z jejich ujednání nelze po právu uplatnit žádný nárok.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem shledal sice přípustným, leč pro jeho nedůvodnost jej zamítl.
V odůvodnění napadeného rozsudku se Nejvyšší soud nejprve zabýval údajnou vadou řízení spočívající podle tvrzení stěžovatelů v tom, že žalovaní 2 a 3 byli osvobození od zaplacení soudního poplatku. Obvodní soud pro Prahu 5 totiž usnesením ze dne 23. 11. 1999, č.j. 11 C 144/97-85, přiznal těmto žalovaným (po zjištění jejich majetkových a výdělkových poměrů) osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud konstatuje, že podle §138 o.s.ř. se řízení ohledně osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil. Je-li návrhu zcela vyhověno, nemusí usnesení obsahovat odůvodnění. Odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí, kterým nebylo návrhu z části nebo zcela vyhověno. Proto je námitka stěžovatelů, že se rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků týká obou stran řízení, že soud pochybil, pokud nepřipustil odvolání proti tomuto rozhodnutí, a že toto rozhodnutí měl doručit také stěžovatelům, nedůvodná. Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší soud i námitku stěžovatelů, že majetkové poměry žalovaných nesplňovaly předpoklad pro osvobození od soudních poplatků. V této otázce odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, podle kterého je rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku vyhrazeny jen obecným soudům. Nejvyšší soud má zato, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (roz. na osvobození od soudních poplatků) dospěl. Ve skutečnosti, že se procesní protistrana úspěšně domohla svého práva, nelze spatřovat porušení rovného postavení účastníků.
Nejvyšší soud se dále zabýval údajným nesprávným posouzením věci, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí je neplatná. Nejvyšší soud zdůraznil, že k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejedná-li se o spoluvlastnictví. Ke dni převodu pozemku 1/12 p.č. 298/64 k.ú. H. svědčilo vlastnictví žalovaným 2 a 3 v rozsahu ideálního podílu 6/13 a ve stejném rozsahu i žalovanému 1; pak je prý zcela nerozhodná námitka stěžovatelů, že žalovaní 2 a 3 vložili daný pozemek jako nepeněžitý vklad do společnosti 4. žalovaného. Podle názoru Nejvyššího soudu však předmětný pozemek nebyl ve spoluvlastnictví žalovaných 1 až 4, nýbrž ve spoluvlastnictví žalovaných 1 až 3, takže proto 4. žalovaná nemohla platně převést vlastnické právo k této nemovitosti, které sama neměla. Odvolací soud proto správně posoudil, že v této části je smlouva neplatná.
Pokud jde o otázku neplatnosti dané smlouvy jako celku (jestliže ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla uvedena cena jednotlivých převáděných věcí každého prodávajícího), Nejvyšší soud uvádí, že podle §50a občanského zákoníku se musí účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodnout o jejich podstatných náležitostech. V tomto případě je podstatnou náležitostí smlouvy o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti její předmět a cena (§588 obč. z.). Protože je na straně budoucích prodávajících více vlastníků, musí tyto náležitosti splňovat každý jednotlivý závazkový vztah mezi každým jednotlivým prodávajícím (vlastníkem) a kupujícím. Proto Nejvyšší soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva je neplatná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jejich práva garantovaná čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy. Podle jejich názoru předmětná smlouva o smlouvě budoucí měla všechny podstatné náležitosti, tzn. obsahovala dohodu o předmětu koupě, o kupní ceně a "účastníci byli rovněž dáni". Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů, že předmětná smlouva je neplatná proto, že ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyly specifikovány hodnoty jednotlivých podílů budoucích prodávajících. Domnívají se, že obecné soudy měly vycházet z ustanovení §137 občanského zákoníku a dovodit z něho, že je-li dohodnuta cena za celek, pak kupní cena připadající každému ze spoluvlastníků odpovídá výši jejich podílů ze zákona, není-li dohodnuto jinak. Stěžovatelé považují závěry odvolacího i dovolacího soudu dovozující povinnost účastníků smlouvy uzavřít dohodu o výši jednotlivých podílů jako podmínku platnosti smlouvy za rozporné zejména s čl. 90 Ústavy.
Dále stěžovatelé nesouhlasí s tím, že žalovaní byli osvobozeni od soudních poplatků z odvolání. Podle jejich názoru soud řádně neprošetřil jejich majetkové poměry, byť na tuto skutečnost stěžovatelé upozornili. Považují proto závěr dovolacího soudu, že stěžovatelé jako žalobci nejsou účastníky řízení o osvobození od soudního poplatku (roz. žalovaných) za nesprávný a spatřují v něm porušení zásady rovnosti stran.
Stěžovatelé proto navrhují napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě Ústavní soud shledal, že stěžovatelé brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, což v souzené věci zjevně nedosahuje rozměru ústavněprávního. V prvé řadě se jejich námitky týkají vymezení podstatných náležitostí smlouvy o budoucí kupní smlouvě při převodu nemovitostí. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení hmotného práva, především ustanovení §588, §560 občanského zákoníku (se zřetelem k §123 občanského zákoníku) způsobem ústavně konformním a důvody použití těchto ustanovení (a jejich výklad) jsou z napadených rozsudků dostatečně patrny. Odůvodnění obou rozsudků jsou tedy logická a přesvědčivá, nevykazují znaky svévole, ani nezakládají - ve smyslu ustálené judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a skutkovými a právními závěry obou soudů na straně druhé. Proto této námitce nelze z ústavně právního hlediska přisvědčit.
Druhá část námitek stěžovatelů směřuje proti interpretaci §138 občanského soudního řádu týkající se otázky osvobození (žalovaných) od povinnosti platit soudní poplatky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu účastníkem řízení o osvobození od placení soudních poplatků je jen ten účastník, jenž návrh na osvobození uplatnil. Ostatně obdobný výklad sporného ustanovení, právě s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 použil i Nejvyšší soud na str. 4 napadeného rozhodnutí. Ani v tomto případě tedy Ústavní soud stěžovateli namítanou protiústavnost neshledal. Nelze tedy dovozovat, že by obecné soudy v tomto směru porušily princip rovnosti účastníků, jak stěžovatelé uvádějí.
Stěžovatelé, jak je zřejmé, spatřují protiústavnost napadených rozhodnutí - důsledně vzato - v tom, že se jejich názory na aplikaci a interpretaci příslušných předpisů jednoduchého práva liší od právních závěrů, jež přijaly obecné soudy. To však přirozeně protiústavnost založit nemůže. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustily protiústavního pochybení.
Pro úplnost lze dodat - jak plyne z ustálené judikatury - že článek 90 Ústavy, jehož se stěžovatelé dovolávají, subjektivní práva účastníků soudního řízení nechrání.
Z těchto důvodů Ústavní soud dovozuje, základní práva a svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, v souzené věci zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu