ECLI:CZ:US:2016:1.US.551.16.1
sp. zn. I. ÚS 551/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti MARQVEL, s. r. o., se sídlem v Českém Dubu, Husova 22/IV, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 23 Cdo 4465/2015-241, za účasti Nejvyššího soudu a Milana Skryji, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 1 Cmo 312/2014-145.
2. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že žaloba stěžovatelky o částku 1 950 000 Kč s příslušenstvím, které se domáhala po žalovaném Milanovi Skryjovi, byla zamítnuta.
3. Stěžovatelka napadá předmětné usnesení Nejvyššího soudu, neboť nesouhlasí, že dovolací soud její dovolání odmítl, a tedy se jím po věcné stránce nezabýval. Důvody, pro které tak učinil, dle názoru stěžovatelky dány nebyly a Nejvyšší soud jí prý ve svém usnesení určil povinnosti nad rámec zákona (občanského soudního řádu), které měla splnit: Jednalo se o povinnost předložit soudu otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady, vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že v rámci svého dovolání jednoznačně tuto kategorii určila - mělo jít o dohodu o změně kupní smlouvy (platebního místa). Stěžovatelka nesouhlasila s názorem vrchního soudu, že dohoda byla uzavřena mezi ní a panem Skryjou ve smyslu §40 odst. 4 občanského zákoníku. Proti tomuto názoru namítala, že ze zjištěného skutkového stavu nelze tento závěr učinit, neboť dohoda je dvoustranný právní úkon a v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s návrhem pana Skryji na změnu smlouvy (platebního místa) souhlasila. Tedy otázka hmotného práva, která byla z textu dovolání zjistitelná, měla podle stěžovatelky znít: "Lze považovat za platnou dohodu o změně kupní smlouvy (platebního místa) e-mailovou zprávu pana Skryji (bez zaručeného elektronického podpisu) ve vztahu k naší společnosti v obsahu návrhu na změnu kupní smlouvy (platebního místa), tj. jednostranný právní úkon?"
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako je tomu v řízení před těmito soudy.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že dovolací soud odmítl její dovolání v občanskoprávní věci.
7. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zejména uvedl, že je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není podle Nejvyššího soudu založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
8. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť mu jako dovolatelka (oproti svému mínění) nepředložila žádnou otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Zpochybňuje-li skutková zjištění, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a ze shora citované pasáže odůvodnění vyplývá, že soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně. Stěžovatelka s právním názorem zaujatým Nejvyšším soudem polemizuje, leč Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožnil. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, proč nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro přípustnost dovolání. Pokud stěžovatelka jednoznačně vymezila otázku hmotného práva, jež měla tyto zákonem požadované předpoklady splňovat, až v ústavní stížnosti, učinila tak opožděně. V řízení před Ústavním soudem nelze napravovat nedostatky dovolání.
10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu