ECLI:CZ:US:2000:1.US.557.99
sp. zn. I. ÚS 557/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. D., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1999, čj. 15 Co 331/98 - 63, ve spojitosti s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1998, čj. 31 C 149/97- 42, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 11. 11. 1999 napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1999, čj. 15 Co 331/98 - 63, ve spojitosti s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1998, čj. 31 C 149/97 - 42, a to jen do jejich zamítavých částí. Navrhuje, aby Ústavní soud tyto rozsudky zrušil, neboť je toho názoru, že uvedená rozhodnutí v jejich zamítavých částech jsou v rozporu s články 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že pokud se v průběhu řízení o výživné nerozvedené manželky podáním ze dne 12. 3. 1998 domáhala přiznání výživného ve výši Kč 3 000,-- ode dne podání návrhu ve věci, tj. od 22. 7. 1997, byl její návrh uplatněn v souladu s ustanovením §98 odst. 1 zákona o rodině. Jestliže Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, usnesením ze dne 24. 3. 1998 změnu návrhu v tomto směru připustil, potom se z časového hlediska vztahovala zpětně a byla pouze omezena kogentním ustanovením §98 odst. 1 zákona o rodině, tj. okamžikem zahájení řízení v projednávané věci (22. 7. 1997), nikoli procesními úkony učiněnými v průběhu soudního řízení.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 149/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka návrhem, který došel soudu dne 22. 7. 1999, se domáhala určení výživného nerozvedené manželky, aniž by uvedla výši uplatněného nároku. Na základě výzvy soudu podáním ze dne 22. 8. 1997, došlým soudu dne 26. 8. 1997, upřesnila petit tak, že požaduje po žalovaném výživné ve výši Kč 2 000,-- měsíčně ode dne doručení žaloby soudu (tj. 22. 7. 1997). Při ústním jednání dne 20. 1. 1998 pak stěžovatelka svůj návrh na zahájení řízení změnila tak, že požadovala stanovení výživného ve výši Kč
3 000,-- měsíčně, počínaje dnem 20. 1. 1998. Změna návrhu byla soudem prvního stupně připuštěna usnesením, které bylo vyhlášeno u téhož ústního jednání. V písemném vyjádření ze dne 12. 3. 1998, které došlo soudu dne
16. 3. 1998, se stěžovatelka domáhala další změny návrhu, která spočívala v tom, že žádala stanovení výživného ve výši Kč 3 000,-- ode dne podání návrhu na zahájení řízení, tj. dnem 22. 7. 1997. Soud prvního stupně tuto změnu návrhu připustil usnesením ze dne 24. 3. 1998. Rozsudkem ze dne
31. 3. 1998, čj. 31 C 149/97 - 42, Městský soud v Brně ve věci výživného nerozvedené manželky rozhodl tak, že: Bod I.: odpůrce je povinen přispívat na výživu navrhovatelky - stěžovatelky - za dobu od 22. 7. 1997 do 19. 1. 1998 částku Kč 2 000,-- měsíčně, od 20. 1. 1998 do budoucna částku Kč
3 000,-- měsíčně; bod II.: dlužné výživné za dobu od 22. 7. 1997 do 31. 3. 1998 ve výši Kč 19 931,-- je odpůrce povinen splácet v měsíčních splátkách po Kč 1 000,--, bod III.: návrh navrhovatelky, aby odpůrce byl povinen přispívat jí na výživu Kč 3 000,-- měsíčně za dobu od 22. 7. 1997 do 19. 1. 1998 se do částky Kč 1 000,-- zamítá.
Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1999, čj. 15 Co 331/98 - 63, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně mj. v odvolání napadeném zamítavém výroku (bod III.) a v tomto rozsahu též řízení, které mu předcházelo a po doplnění dokazování rozvodovým spisem účastníků dospěl k závěru, že odvolání, směřující do zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně, není důvodné. Rozsudek Městského soudu v Brně v napadeném výroku o zamítnutí návrhu co do částky Kč 1 000,-- měsíčně za dobu od 22. 7. 1997 do 19. 1. 1998 jako věcně správný podle ustanovení
§219 o. s. ř. potvrdil. Krajský soud ve svém rozhodnutí poukázal na ustanovení §98 odst. 1 věta druhá zákona o rodině, podle kterého výživné mezi manželi lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, tedy ode dne, kdy došel návrh soudu (§82 odst. 1 o. s. ř.), že návrh na zahájení řízení musí obsahovat přesnou výši požadovaného plnění a počátek doby, od kdy má být plněno. Dále poukázal na to, že soud je takovýmto návrhem vázán a nemůže v těchto věcech návrhy účastníků překročit. Zaujal stanovisko, že dojde-li v průběhu řízení k rozšíření návrhu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., účinky zahájeného řízení ohledně nároku, či části nároku dříve neuplatněného, nastávají teprve dnem rozhodnutí soudu o připuštění změny návrhu. Krajský soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže na část nároku, uplatněnou na základě změny návrhu, aplikoval ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině a přiznal navrhovatelce, nyní stěžovatelce, zvýšené výživné ode dne připuštění změny návrhu, tj. ode dne 20. 1. 1998.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i soudního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 149/97, dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v dané věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů obou obecných soudů. Námitkami stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uplatněnými v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Navíc se Ústavní soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že došlo-li v řízení o výživné nerozvedené manželky (které je řízením sporným) ke změně návrhu tak, že namísto částky původně požadované se navrhovatelka, nyní stěžovatelka, domáhá částky vyšší, lze s ohledem na ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině přiznat zvýšené výživné (na rozdíl od řízení nesporného) teprve ode dne, kdy změna původního návrhu byla soudem připuštěna.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Městského soudu v Brně svědčí o tom, že obecné soudy při rozhodování předmětného sporu respektovaly též zásady obsažené v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze ani z tohoto hlediska napadenému rozhodnutí nic vytknout.
Ústavní soud k uvedenému ještě dodává, že jako obvykle zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z těchto důvodů bylo proto nutno návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu vzhledem k tomu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu