ECLI:CZ:US:2004:1.US.566.04
sp. zn. I. ÚS 566/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti P., a. s., právně zastoupené JUDr. K. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2004, č. j. 29 Odo 699/2003-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 14. 9. 2004 domáhala zrušení výše uvedeného usnesení, jímž bylo poukazem na ustálenost judikatury odmítnuto její dovolání, a tvrdila, že jeho vydáním byla porušena Ústava ČR a Listina základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že stanovisko obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odporuje Ústavě a Listině, protože uvádí, že lhůta k podání vylučovací žaloby (§19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění; dále jen "zákon o konkursu") má povahu hmotně právní. Přitom zákon o konkursu je předpisem procesní povahy. Pokud správce konkursní podstaty zapíše do konkursní podstaty majetek třetích osob a poté dojde ke zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby, nastoupí důsledky srovnatelné jen s vyvlastněním, avšak bez jakékoli náhrady. I proto by měl být zákon vykládán tak, aby cizí vlastnická práva byla maximální měrou chráněna. Stěžovatelce bylo dne 19. 12. 2001 doručeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (13 K 63/97-211), kterým jí bylo uloženo podat ve třicetidenní lhůtě excindační žalobu na vynětí akcií, které byly zařazeny do konkursní podstaty. Stěžovatelka tvrdila, že žalobu odeslala poštou dne 7. 1. 2002, jako běžný dopis, nikoli doporučeně.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004 (29 Odo 699/2003-83) vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl připustit dovolání, proti usnesení jímž Vrchní soud v Praze dne 27. 2. 2003 (15 Cmo 4/2003-69) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002 (13 Cm 85/2002-53), jímž krajský soud zamítl vylučovací žalobu stěžovatelky, protože stěžovatelka zmeškala třicetidenní hmotně právní lhůtu k podání této žaloby (žaloba byla podána 13. 2. 2002 a posledním dnem lhůty k jejímu podání byl 19. 1. 2002). Stěžovatelka chtěla dosáhnout připuštění dovolání na základě argumentace zásadním právním významem otázky, která mohla být při projednání jejího dovolání vyřešena. S touto argumentací se Nejvyšší soud neztotožnil a konstatoval, že otázku, které stěžovatelka přikládá zásadní právní význam, řeší rozhodnutí vrchního soudu ve shodě s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu (viz výše uvedené stanovisko, nebo také důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2226/99 a sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikované pod čísly 44/2002 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání z tohoto důvodu nepřipustil a konstatoval, že dovolání není přípustné ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. E. W., která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv či svobod
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V souladu s obsahem ústavní stížnosti, která žádala výhradně zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. V ústavní rovině tak mohla být v řízení před Ústavním soudem řešena pouze otázka, zda postupem Nejvyššího soudu nedošlo k odepření spravedlnosti, tedy zda nebyl porušen zákaz denegatio iustitiae a zákaz libovůle tvořící součást práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v předmětné věci řešil toliko otázku přípustnosti dovolání, které bylo podáno pro vyřešení otázky zásadního právního významu (má-li lhůta podle ust. §19 odst. 2 zákona o konkursu povahu procesní či hmotněprávní). Podle ust. §237 odst. 3 občanského soudního řádu: "má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem." Materiální posouzení věci nemohl Ústavní soud provést, protože stěžovatelka nenapadala společně s rozhodnutím dovolacího soudu i rozhodnutí soudu odvolacího (popř. soudu prvního stupně). Jen při přezkumu těchto rozhodnutí by mohl Ústavní soud z ústavně právních hledisek zaujmout stanovisko k ústavně právním dopadům právního názoru, podle kterého má lhůta stanovená §19 odst. 2 zákona o konkursu hmotně právní povahu.
Na tomto posouzení musí Ústavní soud trvat, přestože je mu známo, že dne 30. 9. 2003 odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 302/03, kterou stěžovatelka napadala rozhodnutím vrchního soudu, jež předcházelo rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Po vydání tohoto rozhodnutí stěžovatelce nic nebránilo, aby společně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, napadla i rozhodnutí soudu odvolacího (a zachovat tak shora naznačený postup). Ostatně ve výše uvedeném usnesení bylo stěžovatelce sděleno, že stěžovatelka bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání: "ale i rozhodnutí obecných soudů jemu předcházející". Stejnou logiku zachovává i zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 4, stanoví-li: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Stěžovatelka byla v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem, a tak musela vědět, že pokud napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, domáhá se přezkumu z hlediska práv dotčených v tomto řízení. Nejvyšší soud však rozhodl formálně správně. Konečně povinné právní zastupování v řízeních před Nejvyšším a Ústavním soudem má zaručit právě podávání lege artis erudovaných opravných prostředků.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nebyla stěžovatelce odepřena spravedlnost, protože Nejvyšší soud, v souladu se svými povinnostmi nejprve řešil otázku přípustnosti jejího dovolání a poté konkrétně odůvodnil, proč nelze dovolání stěžovatelky považovat za přípustné. Jinými slovy, rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo podklad v procesním předpisu (o. s. ř.) a v hodnocení přípustnosti dovolání nevykazovalo znaky libovůle. Z jiného aspektu Ústavní soud, jak uvedeno shora, rozhodnutí Nejvyššího soudu zkoumat nemohl.
Na okraj Ústavní soud poznamenává, že ústavní pořádek České republiky garantuje nedotknutelnost vlastnického práva, s čímž však nijak nekoliduje uplatnění procesní zásady "nechť si každý střeží svá práva", která na nositele práva uvaluje povinnost o ochranu svých práv náležitě pečovat. Což se plně vztahuje i na odpovědnost za obsah podávaných opravných prostředků.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu