ECLI:CZ:US:2005:1.US.568.04
sp. zn. I. ÚS 568/04
Usnesení
I.ÚS 568/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Domovní správy města Přerova, sídlem Blahoslavova 3, Přerov, zast. JUDr. Petrem Dutkem, advokátem, sídlem Blahoslavova 2, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2003, č.j. 28 Cdo 2368/2002-76, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3.5.2004, č.j. 12 Co 642/2003-107, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 25.6.2003, č.j. 6 C 53/99-87, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a L. K. a P. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že u okresního soudu podala vůči vedlejším účastníkům žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy ke konkretizovanému bytu a současně se domáhala jeho vyklizení. Okresní soud žalobu na určení zamítl, žalobě na vyklizení vyhověl. Vedlejší účastníci podali proti rozsudku odvolání, krajský soud rozsudek změnil jen ohledně lhůty k vyklizení. Vedlejší účastníci podali dovolání, dovolací soud oba předcházející rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že stěžovatelka není k podání předmětné žaloby na vyklizení aktivně věcně legitimována, neboť ochrany se může domáhat pouze vlastník bytu. V této souvislosti neuznal příslušné pasáže komisionářské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a městem Přerov jako dostatečné pro aktivní věcnou legitimaci. Následně okresní soud, vázán právním názorem, žalobu zamítl, krajský soud rozsudek potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že v důsledku toho nejsou napadená rozhodnutí v souladu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Do další části ústavní stížnosti stěžovatelka zařadila svoje argumenty proti závěrům obecných soudů, neboť má za to, že k podání žaloby na vyklizení bytu nemusí být vždy nutně aktivně věcně legitimován jen vlastník bytu. Připomíná, že dle ustálené judikatury náleží obdobné právo oprávněnému držiteli, jakož i oprávněnému detentorovi. Dále poukazuje na to, že obecné soudy připouští běžnou právní praxi, kdy právnická osoba pověřená správou domu vyřizuje právní záležitosti vlastníka nemovitosti, že se tak musí dít na základě takového zmocnění vlastníkem, v němž se tato osoba opravňuje generálně nebo ad hoc k zastoupení vlastníka, nikoli tedy k jednání vlastním jménem. K tomuto názoru uvádí, že každá smlouva by měla být posuzována podle jejího obsahu a nikoli podle názvu. Přitom obsahem komisionářské smlouvy je i komplexní vyřizování soudní agendy týkající se bytů ve vlastnictví či spoluvlastnictví komitenta, tj. zejména k podávání žalob na vyklizení bytů jménem komisionáře. Stěžovatelka se domnívá, že vlastník nemovitosti může v rámci principu sjednat s jiným subjektem (speciálně zřízeným za účelem zajištění komplexní správy a provozu nemovitostí) takovou smlouvu, jejímž obsahem je, s výjimkou prodeje nemovitostí, zajištění komplexní správy nemovitostí. Opačný výklad by znamenal, že vlastník by musel podávat žaloby na vyklizení nemovitosti vlastním jménem, právnická osoba by s ohledem na §24 obč. soudního řádu nemohla vlastníka zastupovat a vznikaly by další problémy. Na závěr ústavní stížnosti poukazuje vývoj uzavírání nájemních smluv, hlavně s ohledem na vývoj právní úpravy, např. v období od listopadu 2000 do prosince 2002 bylo podle §102 odst. 2 písm. m) vyhrazeno radě obce "uzavírat nájemní smlouvy a smlouvy o výpůjčce, po změně provedené zákonem č. 313/2002 od 1.1.2003 totéž ustanovení vyhrazuje radě obce "rozhodování" o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčce, tuto působnost může rada zcela nebo zčásti svěřit příslušnému odboru obecného úřadu nebo příspěvkové organizaci obce. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR podle svého vyjádření nadále považuje své hmotněprávní závěry, ze kterých vyšel v napadeném rozsudku, za relevantní ve vztahu k projednávané věci. Má za to, že domáhat se vyklizení bytu a požívat vlastnické ochrany ve smyslu §126 odst. 1 obč. zákoníku mohl vlastník, nikoliv však stěžovatel. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost, pokud ji neodmítne jako zjevně neopodstatněnou, zamítl.
Krajský soud trvá na právním posouzení věci a má za to, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavně právní roviny; proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Okresní soud navrhl, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno, protože se ztotožnil s jejími důvody. Připomenul, že napadeným rozsudkem zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, protože byl vázán právním názorem dovolacího soudu.
Vedlejší účastníci se, ač řádně vyzváni, k obsahu stížnosti nevyjádřili.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 6 C 53/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti vedlejším účastníkům žalobu na určení, že nájemní smlouva ohledně identifikovaného bytu je neplatná (a to z důvodu uvedení v omyl), a na uložení povinnosti byt vyklidit. Určovací žalobu soud rozsudkem ze dne 23.11.1999, č.j. 6 C 53/99-20, zamítl, protože na určení neplatnosti neshledal naléhavý právní zájem, současně uložil vedlejším účastníkům povinnost byt vyklidit, protože v důsledku omylu považoval smlouvu za neplatnou, přičemž dodal, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou do 23.9.1999. Na základě odvolání vedlejších účastníků ve věci rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 19.3.2002, č.j. 40 Co 140/2000-55, rozsudek okresního soudu změnil tak, že stanovil novou lhůtu k vyklizení, současně připustil dovolání ohledně otázky aktivní legitimace a výkladu otázky omylu. Vedlejší účastníci využili přípustnosti dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud ČR oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR nejprve posuzoval aktivní věcnou legitimaci stěžovatele v postavení žalobce. K tomu uvedl, že žaloba na vyklizení bytu je vlastnickou žalobou sui generis, přičemž ze znění §126 obč. zákoníku vyplývá, že oprávněným subjektem k jejímu podání je pouze vlastník věci. Právo na ochranu svého vlastnického práva není převoditelné na jiné osoby; takové osoby, které nejsou vlastníky věci, nemohou podat žalobu na ochranu vlastnictví jiného svým jménem. Z těchto východisek - podle Nejvyššího soudu ČR - nemohou obstát ty pasáže komisionářské smlouvy, na jejichž základě odvolací soud založil závěr o aktivní věcné legitimaci stěžovatelky. Ke komisionářské smlouvě dále uvedl, že jde o specifický institut použitelný v obchodně právních vztazích, jehož účelem je zařízení obchodní záležitosti, při realizaci právních vztahů k bytům, jako občanskoprávním vztahům, nelze komisionářskou smlouvu využít způsobem, jak se v projednávané věci stalo. Osoba pověřená správou domu může vyřizovat právní záležitosti vlastníka nemovitosti vznikající při hospodaření s byty na základě zmocnění. S ohledem na závěr o absenci aktivní věcné legitimace nepovažoval dovolací soud za opodstatněné zabývat se druhou z nastolených právních otázek, tj. omylem vlastníka bytu. Pozn. Již v této fázi řízení podala stěžovatelka proti rozsudku NS ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 4.7.2003, sp. zn. 1. ÚS 153/03, odmítnuta pro nepřípustnost. V další fázi řízení okresní soud rozsudkem ze den 25.6.2003, č.j. 6 C 53/99-87, žalobu na vyklizení bytu zamítl (s odvoláním na závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR), jeho rozsudek byl - na základě odvolání stěžovatelky - rozsudkem krajského soudu ze dne 3.5.2004, č.j. 12 Co 642/2003-107, potvrzen.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně možnosti uplatňovat ochranu vlastnického práva nevlastníkem, a to jeho jménem. Přitom nejde o ty situace, které stěžovatelka popisuje na str. 3, poslední odstavec, ústavní stížnosti. Oprávněný držitel i oprávněný detentor se domáhá ochrany vůči rušiteli vlastního subjektivního práva. V posuzovaném případě jde vztah tzv. nepřímého zastoupení, jež je charakteristické jednáním zástupce vlastním jménem, tj. z jednání zástupce vznikají práva a povinnosti zástupci (nikoliv zastoupenému) a ten má povinnost takové následky na zastoupeného převést. Je zcela zřejmé, že při zajišťování ochrany vlastnickému právu tato konstrukce není objektivně využitelná. Dále Ústavní soud dodává, že obch. zákoník upravuje komisinářskou smlouvu v úzké vazbě na smlouvu mandátní. Přitom je patrné, že komisionářská smlouva má tzv. výsledečnou povahu, což znamená, že závazkem komisionáře je dosažení určitého výsledku, splnění závazku a v důsledku toho je i právo na úplatu závislé na dosažení tohoto výsledku. Naproti tomu mandátní smlouva vede ke vzniku závazkového vztahu, jehož obsahem je určitá činnost, aniž je ke splnění povinnosti nezbytné dosažení dohodnutého výsledku. Vztah mezi mandantem a mandatářem je založen na konstrukci přímého zastoupení. Z tohoto hlediska jsou závěry Nejvyššího soudu ČR, jakož i navazující rozsudky okresního soudu a krajského soudu, ústavně konformní. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se ochrany svého subjektivního práva u soudu. Ovšem předpokladem úspěchu je existence takového práva. Jestliže stěžovatelce nesvědčí vlastnické právo, nemůže se vlastním jménem domáhat jeho ochrany. Rozhodnutími obecných soudů nebylo vyloučeno právo vlastníka - města Přerov - domáhat se ochrany svého vlastnického práva svým jménem (příp. též prostřednictvím zástupce, a to tzv. přímého zástupce).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu