ECLI:CZ:US:2004:1.US.569.03
sp. zn. I. ÚS 569/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Ď., zastoupeného JUDr. V. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 To 73/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99, spojené s návrhem na zrušení ust. §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ust. §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 To 73/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99. Současně navrhl zrušení ust. §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu.
Krajský soud v Brně zamítl výše citovaným usnesením ze dne 19.5.2003, sp. zn. 39 T 20/99, návrh stěžovatele-advokáta na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu odsouzeného M. P.. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že novelou trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002 (zák. č. 265/2001 Sb.) byla v §151 odst. 2 věta druhá tr.ř. zakotvena prekluzivní lhůta jednoho roku, v níž musí obhájce nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů uplatnit, jinak jeho nárok zaniká. Podle §41 odst. 5 tr. ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku. Na základě uvedených ustanovení trestního řádu pak krajský soud dospěl k závěru, že advokát svůj návrh neuplatnil včas, tedy do 15. 1. 2003; událost, určující počátek prekluzivní lhůty v posuzovaném případě nastala právní mocí rozsudku ve věci odsouzeného M. P. dne 15. 1. 2002, kdy se obhájce - přítomný u veřejného zasedání soudu - dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat jmenovaného odsouzeného, neboť byl přítomen veřejnému zasedání o odvolání. Stěžovatel-obhájce však podal "návrh na vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů" až dne 12. 3. 2003.
Vrchní soud v Olomouci stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu a stížnostní argumentaci stěžovatele odmítá s poukazem na již shora částečně citované ustanovení §41 odst. 5 tr.ř.; z jeho věty druhé vyplývá, že i když zmocnění k obhajobě zaniklo skončením trestního stíhání, je obhájce oprávněn za obžalovaného podat ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nevyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Za okolností, o něž advokát opírá svou stížnost, by bylo novelizované ustanovení §151 odst. 2 věta druhá tr. ř. - podle názoru vrchního soudu - prakticky neživotné, pokud by se měla prekluzivní lhůta odvíjet nikoli od povinnosti obhajovat, ale od oprávnění podat za obžalovaného ještě mimořádný opravný prostředek, či žádosti, uvedené v §41 odst. 5 věta druhá tr. ř. Pokud jde o počátek dané prekluzivní lhůty zdůraznil i vrchní soud, že stěžovatel byl osobně přítomen u soudu ve dnech, kdy došlo rozhodnutím o dovolání k právní moci rozsudku ve věci M. P.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před Ústavním soudem není sporu o to, že ustanovený obhájce má vůči státu podle ust. §151 odst. 2 tr. ř. právní nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Stěžovatel však tvrdí, že "rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém odůvodnění v rozporu se zákonem a nejsou proto z uvedeného důvodu souladná s ústavním pořádkem republiky - článek 90 a článek 95 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.". Zopakoval, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci měl jako ustanovený obhájce vůči státu svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (ust. §151 odst. 2 tr. řádu) uplatnit v rámci jednoroční prekluzivní lhůty, počítané od skončení trestního stíhání (ust. §41 odst. 5 tr. ř.). V daném případě však v souladu s tr. řádem podal za obžalovaného ještě dovolání k Nejvyššímu soudu a i tento úkon právní služby byl prý součástí jeho vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce. Podle mínění stěžovatele by ustanovený obhájce měl mít právní nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů i za takovou účast na řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, které (řízení) by se uskutečnilo až po jednoroční lhůtě od skončení řízením nalézacích soudů. Pokud by měla být argumentace vrchního soudu správná, pak by - jak dovozuje stěžovatel - právní nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za účast na řízení o dovolání u Nejvyššího soudu právně zanikl a to ještě dříve, než by úkon, od kterého se nárok odvíjí, tj. účast na řízení o dovolání u Nevyššího soudu, byl reálně proveden. Podle názoru stěžovatele jakmile ustanovený obhájce podá za žalovaného např. mimořádný opravný prostředek, pak tím ze zákona opět nastupuje právní povinnost obhajovat, a to plně v souladu s trestním řádem a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Stěžovatel dále poukázal na údajné vytvoření stavu extrémní nerovnosti mezi ustanovenými obhájci, kteří za obžalovaného podají např. ještě mimořádný opravný prostředek, oproti obhájcům, kteří tohoto práva nevyužijí. Z uvedeného důvodu spojil svoji ústavní stížnost podle ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení ust. §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, kdy je nutno uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle ust. §151 odst. 2 trestního řádu, je-li v trestní věci ustanoveným obhájcem podáno i dovolání. Ústavně konformní výklad ust. §151 odst. 2 věty druhé ve vztahu k §41 odst. 5 trestního řádu je totiž - se zřetelem ke shora uvedené otázce nastolené konkrétním zkoumaným případem - podle názoru Ústavního soudu takový, že podá-li obhájce ve věci navíc i dovolání, nastupuje tím opět (jak uvádí i stěžovatel) jeho právní povinnost obhajovat, která končí vydáním rozhodnutí dovolacího soudu. Poté je nutno ve lhůtě podle ust. §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle tohoto ustanovení za dovolací řízení. To však nemá vliv na nutnost předtím (rovněž v prekluzivní jednoroční lhůtě) uplatnit tento nárok za řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím, kdy došlo k pravomocnému skončení trestního stíhání, pokud je zřejmé, že řízení před dovolacím soudem nebude ukončeno před uplynutím této lhůty.
V daném případě bylo zjištěno, jak je z výše uvedeného patrno, že lhůta k podání předmětného návrhu uplynula dne 15. 1. 2003 a stěžovatel svůj nárok uplatnil až 12. 3. 2003, tedy opožděně. Obecným soudům proto nezbylo, než rozhodnout, že se návrh stěžovatele na odměnu a náhradu hotových výdajů zamítá. Stěžovatel sice v dané věci zastává odlišný, shora podrobně popsaný výklad, to však kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Stížnostní soud (Vrchní soud v Olomouci) se navíc mj. argumentačně vypořádal i s námitkou, resp. názorem stěžovatele (v odůvodnění zkoumané ústavní stížnosti již neopakovaným), od kdy je nutno počítat počátek běhu předmětné prekluzivní lhůty; totiž ode dne 15. 1. 2002, kdy byl stěžovatel jako obhájce přítomen u veřejného zasedání, kdy vydáním rozhodnutí došlo k pravomocnému ukončení trestního stíhání.
Se závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost soudních rozhodnutí či provádět dohled nad jejich rozhodovací činností (o což - jak shora uvedeno - stěžovatel usiloval), do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásah orgánu veřejné moci je natolik intenzivní, že dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost však spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak obstát nemůže.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. již usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu