ECLI:CZ:US:2004:1.US.588.03
sp. zn. I. ÚS 588/03
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 19. října 2004 sp. zn. I. ÚS 588/003 ve věci ústavní stížnosti V. J. proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně z 5. 6. 2001 sp. zn. 5 C 283/99 a rozsudku Krajského soudu v Brně z 31. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 530/2001, jimiž byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal rozhodnutí, že je oprávněn k uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků.
I. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 6. 2001 č. j. 5 C 283/99-36 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2003 č. j. 13 Co 530/2001-53 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 31. 7. 2003 č. j. 13 Co 530/2001-53 se ruší.
III. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 6. 2001 č. j. 5 C 283/99-36 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2003 ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že postupem výše uvedených soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Výše citovaným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu stěžovatele, aby bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn podle §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, k uplatnění nároku u Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zemědělským pozemkům, a to parc. č. 672/61 o výměře 2000 m2 orná půda a par. č. 1143/2 o výměře 2000 m2 orná půda v k. ú. L. V odůvodnění svého rozhodnutí soud nalézací uvedl, "že stěžovatel nedoložil a nebyla zjištěna existence pozemků, které jsou předmětem sporu, ani přechod správy k pozemkům, které jsou předmětem sporu, na něj samotného. Protože žalovaný (tj. Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) není právnickou osobou, která ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy ke dni 21. 5. 1991, nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu, držela, není ve smyslu §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona povinnou osobou. Protože žalovaný není ve věci pasivně legitimovaný, soud žalobu stěžovatele zamítl.".
Krajský soud k odvolání stěžovatele výše citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na nedostatek pasivní legitimace na straně žalované bylo nadbytečné zabývat se otázkou existence věci, jež má být předmětem nároku stěžovatele.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že nemůže souhlasit se závěry obecných soudů, zejména pokud se týká pasivní legitimace vedlejšího účastníka a existence pozemků, které jsou předmětem sporu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), čímž porušily jeho základní právo na spravedlivý proces. Proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Krajský soud v Brně, vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L., která uvedla, že v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatelovy námitky jsou v podstatě totožné s odvolacími námitkami stěžovatelem uplatněnými v odvolacím řízení, které vzal soud odvolací v úvahu při rozhodování v rozsahu, jak vyplývá z písemného odůvodnění.
Vedlejší účastník, Pozemkový fond České republiky, právně nezastoupen, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Další účastník řízení, Okresní soud ve Zlíně, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil následující. Stěžovatel svým podáním ze dne 15. 12. 1992 uplatnil u Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně svůj nárok na vydání výše popsaných nemovitostí. Okresní pozemkový úřad ve Zlíně svým rozhodnutím ze dne 1. 3. 1996 č. j. PÚ 1944/96-Ga-Příděly L. rozhodl tak, že stěžovatel není vlastníkem výše uvedených nemovitostí z důvodu existence překážek vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě, a současně mu přiznal dle §11 odst. 2 zákona o půdě nárok na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu do jeho vlastnictví. K návrhu stěžovatele přezkoumal výše citované rozhodnutí Krajský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 19. 1. 1998 č. j. 29 Ca 115/96-14 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozhodnutím ze dne 18. 1. 1999 č. j. PÚ 1944/99-Ga/B pak Okresní pozemkový úřad ve Zlíně neuznal nárok stěžovatele k výše specifikovaným pozemkům a odkázal jej ve smyslu §4a odst. 5 zákona o půdě s jeho nárokem na soud.
Okresní soud ve Zlíně jako soud nalézací žalobu zamítl, což bylo Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím potvrzeno, jak výše uvedeno.
III.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Právo na soudní ochranu [čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] patřící k základním rysům právního státu představuje procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska procesněprávního rámce práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudů své rozsudky odůvodňovat ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jeden ze základních principů řádného procesu vylučující libovůli v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 85, str. 287).
Stejně tak čl. 36 odst. 1 Listiny vymezuje hranice poučovací povinnosti obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 138/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 96, str. 3). "Ústavní soud sice sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení." (nález sp. zn. I. ÚS 338/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 55, str. 17). Dále bylo Ústavním soudem judikováno, že restituční zákony mají postavení speciálních zákonů, a proto je nutné přihlížet při jejich aplikaci k jejich specifické povaze a povaze samotného sporu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 100/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 159, str. 127).
IV.
Ústavní soud po provedeném řízení shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl ve správním řízení odkázán se svým nárokem na obecný soud ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě. Do pravomoci soudu v tomto případě nenáleží rozhodovat o vydání věci, nýbrž je třeba takové řízení chápat jako řešení otázky, zda je domnělá oprávněná osoba skutečně osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, a dále zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) téhož zákona. V daném případě soud prvního stupně ovšem žalobu stěžovatele zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí jako důvod zamítnutí uvedl pouze skutečnost, že žalovaný není ve věci pasivně legitimovaný. Odvolací soud, aniž by se zabýval existencí předmětu nároku stěžovatele, rozsudek soudu nalézacího potvrdil s odůvodněním, že byl shledán nedostatek pasivní legitimace na straně žalované.
Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele byla dle obecných soudů absence pasivní legitimace žalovaného. Ústavní soud k tomu uvádí, že rozhodnutí v daném případě představují porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny jednak z důvodu odepření spravedlnosti vzhledem k nedodržení zákonného rozsahu poučovací povinnosti, a dále pak z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti, pokud jde o věcné posouzení věci.
Krajský soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího, aniž by přezkoumal správnost rozsudku soudu nalézacího. Takové rozhodnutí odůvodněné pouze s poukazem na nedostatek pasivní legitimace a bez jakékoliv argumentace týkající se námitek stěžovatele uvedených v jeho odvolání nelze považovat za rozhodnutí respektující ústavněprávní kautely v rámci občanskoprávního řízení. Nejenže obecné soudy pochybily, pokud v daném případě nepřihlédly k povaze sporu a vůbec k judikatuře Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti (jak shora uvedeno), ale především soud odvolací své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, takže je v rozhodných částech nepřezkoumatelné, což ve výsledku představuje porušení zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). K tomu Ústavní soud dodává, že si je vědom toho, že rozhodnutí, kdy je třeba účastníka řízení poučit ohledně vedení sporu samotného, činí obecný soud v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností. V projednávaném případě však obecné soudy formalistickým způsobem ukončily řízení, aniž by jednaly o věci samé. Obecné soudy svým postupem znemožnily stěžovateli uplatnit jeho práva, resp. přezkum jeho nároku, což odporuje zásadám spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Ústavní soud závěrem dodává, že se nemohl zabývat v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami stěžovatele ohledně existence výše specifikovaných nemovitostí, neboť by tak nahrazoval rozhodnutí soudů obecných, které se dosud meritorně s nárokem stěžovatele nevypořádaly.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud veden z jedné strany principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, avšak z druhé strany s ohledem na délku řízení, přestože konstatoval porušení základních práv ve všech napadených rozhodnutích, přistoupil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ke zrušení pouze rozhodnutí soudu odvolacího, neboť má za to, že citovaný zásah lze odstranit již v novém řízení před tímto soudem. Proto byl návrh na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].