ECLI:CZ:US:2004:1.US.59.04
sp. zn. I. ÚS 59/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. M., a Š. F., obou zastoupených JUDr. V. J., proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 As 1/2003 - 33, a čj. 2 As 2/2003 - 41, za účasti Okresního pozemkového úřadu v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 As 1/2003 - 33, a čj. 2 As 2/2003 - 41. Argumentují tím, že napadenými rozsudky, jakož i řízením jim předcházejícím, došlo k porušení jejich práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou podle stěžovatelů nesprávná, protože práva vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, nemají soukromoprávní povahu. Ve skutečnosti jde o veřejná subjektivní práva. Zákon o půdě není soukromoprávní normou, a to ani v té části, ve které upravuje řešení restitučních nároků. Vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou je, podle stěžovatelů, vztahem veřejného práva, nikoliv práva soukromého. Proto se jedná o veřejnoprávní věc, o níž mají rozhodovat v prvním stupni krajské soudy na základě §65 Soudního řádu správního (dále jen "SŘS"), a nikoliv o soukromoprávní věc s kompetencí okresních soudů podle §244 Občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ").
Podle stěžovatelů ustanovení §129 odst. 2 SŘS, ve spojení s ustanovením §46 odst. 2 SŘS, nejsou v souladu s ústavním pořádkem ČR, neboť ve skutečnosti zakotvují možnost denegatio iustitiae. Je tak konstruován postup, při kterém osoba, která včas a řádně podala opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí, v souladu se starou právní úpravou, musí, po účinnosti nové právní úpravy, podat jiný opravný prostředek v jiné lhůtě a k jinému soudu. Formálně se stěžovatelé sice zrušení shora zpochybňovaných ustanovení SŘS nedomáhají, nicméně v jejich důsledku vzniknou další průtahy ve věci, neboť okresní soudy budou nuceny se celou věcí zabývat znovu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé podali dne 12. 12. 2002, podle §250m OSŘ, opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2002, čj. 1234/02/ROPÚ/Mr/1008. Tímto rozhodnutím Okresní pozemkový úřad rozhodl, že podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v tomto rozhodnutí specifikovaných. Krajský soud usnesením ze dne 2. 1. 2003 čj. 15 Ca 544/2002 - 12, opravný prostředek stěžovatelů odmítl. Kasační stížnost stěžovatelů proti usnesení krajského soudu Nejvyšší správní zamítl rozsudkem čj. 2 As 1/2003 - 33, ze dne 20. 11. 2003. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé ve skutečnosti žádají ochranu práv soukromoprávní povahy, ve smyslu §7 odst. 1 OSŘ, k jejichž řešení jsou povolány obecné soudy podle §244 odst. 1 OSŘ, nikoliv soudy správní. Ze stejných důvodů Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 2 As 2/2003 - 41, z téhož data, zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti usnesení téhož krajského soudu ze dne 2. 1. 2003, čj. 15 Ca 542/2002 - 12, kterým byl odmítnut opravný prostředek proti obdobnému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2002.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud musí především konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad práva zastávaný obecnými soudy, a to potud, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelů, že v daném případě je třeba ústavní stížnost připustit z důvodu, že stávající řízení bylo ukončeno, neboť stěžovatelům - jak ostatně oni sami připouští - byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohou domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku, pokud napadený postup orgánu veřejné moci nezaložil přípustnost ústavní stížnosti z jiného důvodu.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (publ. pod č. 276/2001 Sb.) byla k 31. 12. 2002 zrušena celá část pátá OSŘ, upravující správní soudnictví. Ústavní soud shledal rozpor této právní úpravy s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), to z toho důvodu, že tato úprava postrádala naplnění požadavku plné jurisdikce soudu a plnohodnotného fair procesu ve správním soudnictví. Zákonodárce na tento nález reagoval přijetím nové koncepce správního soudnictví, která je založena na principu plného přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Požadavek specializace správního soudnictví si však současně vyžádal vyčlenění těch právních věcí, v nichž rozhodují o hmotných právech soukromoprávní povahy správní orgány, do jurisdikce obecných občanskoprávních soudů, jejichž pravomoc je nově založena ustanovením §7 odst. 2 OSŘ.
Možnost přezkoumat soulad rozhodnutí správních orgánů o hmotných právech soukromoprávní povahy obecnými soudy, podle novelizované části páté OSŘ, posiluje standard ochrany subjektivních práv stěžovatelů, tedy jej v žádném případě nesnižuje, jak se stěžovatelé mylně domnívají. Cílem zákonodárce bylo, aby s účinností od 1. 1. 2003 probíhala všechna řízení podle nové právní úpravy, tj. v režimu plnohodnotného přezkumu rozhodnutí správních orgánů nezávislým a nestranným soudem, přičemž tento cíl byl zákonodárcem realizován právní úpravou, zpochybňovanou stěžovateli. I když stěžovateli zpochybňované ustanovení §129 odst. 2 SŘS po nich vyžaduje další procesní aktivitu (podání nového návrhu k jinému soudu), toto ustanovení nemůže být protiústavní, protože směřuje k posílení ochrany jejich práv.
V právní věci stěžovatelů nebyla, před 1. 1. 2003, dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, nýbrž soudu správního. Za dané situace ovšem není věcí Ústavního soudu, aby hodnotil výklad obecného (podústavního) práva přijatý Nejvyšším správním soudem, podle něhož právní věc stěžovatelů, týkající se jejich vlastnických práv k pozemkům, nespadá do pravomoci správních soudů, nýbrž soudů občanskoprávních. Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta nemusí být vždy zcela zřetelná, jak ostatně ukazují argumenty stěžovatelů a Nejvyššího správního soudu. Podle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu, ustanovenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který rovněž toto řízení upravuje. Ústavní soud, povolaný pouze k ochraně základních práv a svobod až po ukončeném řízení před jinými administrativními a justičními orgány, není oprávněn uvedený právně-teoretický spor řešit ( čl. 2 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud zastává názor, že je třeba důsledně trvat na tom, aby případné spory soudů o pravomoc řešily nejprve obecné soudy postupem podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Teprve v případě, že by tímto postupem bylo zasaženo do základních práv a svobod jednotlivců, mohl by eventuelně zasáhnout i Ústavní soud rozhodnutím o ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelé zjevně nevyčerpali všechny shora naznačené procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak nutno považovat za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, což je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu