ECLI:CZ:US:2002:1.US.591.01
sp. zn. I. ÚS 591/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného advokátem JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2001, sp. zn. 40 T 7/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. 4 To 7/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Tohoto činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 27. 12. 1999 společně se spoluobžalovaným A. S. se zkontaktovali se zájemcem o koupi omamné látky P. F. (jednalo se o krycí jméno osoby jednající v zájmu Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci), jemuž A. S. předal jako vzorek heroin (0,328 čisté látky) k dalšímu obchodnímu jednání. Dne 7. 1. 2000 oba obžalovaní prodali množství nejméně 677,92 g čisté látky heroinu osobám jednajícím v zájmu Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci (krycí jména P. F. a M. N.), za což obdrželi podle předchozí dohody celkem 37.200 USD, tzn. 1.303.636,80 Kč. Následně byli obžalovaní zadrženi, přičemž u stěžovatele byl nalezen sáček s nejméně 0,369 čistého heroinu.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel spáchal pomoc k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení citovaných rozsudků a tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy že byl porušen princip, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, dále právo na osobní svobodu a že byla porušena zásada, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že osoby, kterým omamné látky předal, byly příslušníky Policie ČR, a že výrok o jeho vině je v podstatě opřen o výpovědi těchto svědků. Přitom se stěžovatel domnívá, že obě osoby vystupovaly v postavení agenta dle ustanovení §34b zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a nejednalo se proto pouze o předstíraný převod věci dle §34c stejného zákona. Stěžovatel tvrdí, že se v průběhu celého skutkového děje choval zcela pasivně a řídil se pokyny A. S. a v konečné fázi též pokyny policisty P. F.. Proto prý trestná činnost byla ve vztahu k A. S. částečně vyprovokována a částečně řízena policistou - provokatérem. Policisté údajně "dělali vše pro to, aby došlo event. k dokonání trestného činu, či přinejmenším k navození situace hodnotitelné ve smyslu obecné části trestního zákona jako pokus k trestnému činu" a proto nezasáhli proti obžalovaným již dříve. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99. Protože použití agenta-provokatéra vyžaduje povolení soudce krajského soudu a jelikož v daném případě k vydání tohoto povolení nedošlo, domnívá se stěžovatel, že veškeré působení policistů P. F. a M. N. bylo v rozporu se zákonem a jejich výpovědi proto nemohly být použity jako důkazy. Stěžovatel navíc tvrdí, že obecné soudy neprovedly všechny možné a dostupné důkazy sloužící ve prospěch obžalovaných, a to zejména důkazní návrh na provedení rekonstrukce na místě činu (hotel V.).
Ústavní soud především konstatuje, že v záhlaví označené rozsudky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci již napadl ústavní stížností A. S. a že Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 569/01, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Toto usnesení nepředstavuje res iudicata a tedy procesní důvod k odmítnutí návrhu pro jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jelikož se nejedná o nález a týká se i jiného stěžovatele. Je však zároveň zřejmé, že citované usnesení Ústavní soud nemůže při posuzování této další ústavní stížnosti pominout, odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení, od něhož neshledal důvod se jakkoliv odchylovat a zaměřil se dále pouze na námitky, které dostatečně nezazněly ve dříve podané ústavní stížnosti A. S. a s nimiž se Ústavní soud v předmětném usnesení výslovně nevypořádal.
V tomto směru Ústavní soud shledal, že základní námitka stěžovatele brojí proti použití dvou utajených policistů vystupujících v této věci pod jmény P. F. a M. N., poukazuje na procesní nepoužitelnost jejich svědeckých výpovědí a v této souvislosti odkazuje na právní názor Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99.
V tomto nálezu Ústavní soud jako ratio decidendi uvedl, že "jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod, č. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek kauzální nexus a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 345).
V souzené věci Ústavní soud shledal, že citovanou námitkou, uplatněnou v ústavní stížnosti, se dostatečně a přesvědčivě zabýval v odůvodnění napadených rozsudků již Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci; stěžovatel tedy v podstatě toliko nesouhlasí s jejich právním posouzením této věci, což však samo o sobě nezakládá protiústavnost a nekoresponduje ani s funkcí Ústavního soudu, spočívající v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jak totiž konstatoval vrchní soud, policie měla pádné důvody oba obžalované podezírat z účasti na obchodování s drogami, když A. S. nabízel prodej heroinu více osobám v úmyslu "umazání" dluhu 10.000 USD ze strany osob, pro které prodej drog realizoval. Nelze proto v daném případě hovořit o tom, že teprve policisté svým jednáním podnítili obžalované ke spáchání trestného činu (ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu) a že by bez jejich zásahu k jeho spáchání nedošlo, nýbrž bylo prokázáno, že A. S. hledal zájemce o koupi heroinu a když to policie zaregistrovala, předstírala o koupi drogy zájem. Vrchní soud se tak ztotožnil s právním názorem krajského soudu (č.l. 567) - který z ústavně právního hlediska nezpochybňuje ani Ústavní soud - podle něhož "za policejní provokaci je možno považovat takové jednání policie, jež by iniciovalo jednání osoby k trestnému činu, jehož by se bez této iniciace nedopustil", což však zjevně nebyl daný případ. (Nelze rovněž ani přehlédnout, že u stěžovatele bylo nalezeno ještě i další množství drogy, než která byla předána P. F. a M. N. - viz výše). Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů koresponduje s obsahem provedeného dokazování, zaznamenaným v předmětném soudním spisu, takže je zřejmé, že se skutkové okolnosti souzeného případu výrazně odlišují od podstaty citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu