ECLI:CZ:US:2004:1.US.591.02
sp. zn. I. ÚS 591/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. K., zastoupeného Mgr. Ing. P.K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 158/2002 - 149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 158/2002 - 149, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2002, čj. 43 C 168/99 - 109. Tímto rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, předanou stěžovateli jeho zaměstnavatelem dne 26. 2. 1999. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo usnesením ze dne 19. 6. 2003, čj. 21 Cdo 348/2003 - 176, odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům porušení jeho práva na spravedlivý proces, na uspokojivé pracovní podmínky a nesprávný výklad ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Soudy pouze konstatovaly, že stěžovatel nesplnil požadavky svého zaměstnavatele (A. S., s. r. o.), což mělo za následek jeho neuspokojivé pracovní výsledky a vedlo k podání výpovědi ze strany zaměstnavatele. Podle stěžovatele nebyl proveden žádný důkaz o tom, jak zaměstnavatel stanovil své požadavky na stěžovatele, neboť neexistuje žádný pracovní řád nebo vnitřní předpis, který by to stanovil. Výpověď lze dát jen tehdy, pokud zaměstnavatel neuspokojivé pracovní výsledky nezavinil, např. špatnou organizací práce, ukládáním nepřiměřeného množství úkolů apod. Nebyla splněna ani další podmínka výpovědi, spočívající v nabídce jiné vhodné práce. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel nerespektoval svého nadřízeného a neplnil jeho pokyny v rámci přidělené práce. Pokud nebylo dosaženo obratu stanoveného zaměstnavatelem, nemůže to být přičítáno k tíži stěžovateli jako zaměstnanci, neboť dosažení obratu nemůže být stanovením požadavku pro řádný výkon práce. Navíc se jednalo o požadavek neuskutečnitelný, neboť výrobky zaměstnavatele byly neprodejné. Soud nevyhodnotil ani skutečnost, že v pracovní smlouvě byla sjednána zkušební doba od 20. 7. 1998 do 20. 10. 1998, přičemž upozornění na neuspokojivé pracovní výsledky stěžovatel obdržel už 31. 12. 1998. V rámci zkušební doby měl jeho zaměstnavatel možnost tuto věc řešit, nestalo se tak proto, že se nejednalo o požadavek kladený na řádný výkon práce. Stěžovatel poukázal na to, že výpověď se odvolává na upozornění na neuspokojivé pracovní výsledky, avšak neuspokojivé pracovní výsledky se týkaly pouze výše obratu, což je podle jeho názoru značně neurčité, nepřiměřené a neodpovídající pracovněprávním zásadám. Výpověď považuje stěžovatel za šikanózní, neboť ani ostatní obchodní zástupci tohoto obratu nedosahovali. Navíc byl stěžovateli několikrát změněn sortiment nabízeného zboží. Soudy se rovněž nezabývaly tím, do jaké míry zavinil zaměstnavatel neuspokojivé výsledky svého podnikání, neboť svým jednáním odrazoval zákazníky a snažil se tak na stěžovatele přenést podnikatelské riziko. Podle stěžovatele se měl soud zabývat tím, zda je vůbec uvedený způsob hodnocení zákonný a jakým způsobem je možno pojem pracovní výsledky vykládat a za jakých podmínek by jej bylo možno aplikovat.
Soud se podle stěžovatele dopustil rovněž řady procesních pochybení, z nichž za nejvýznamnější považuje zachycení výpovědí svědků do protokolu, které nebylo provedeno zcela řádně a přesně. Stěžovateli nebylo umožněno pořídit si vlastní audiozáznamy z jednání pro porovnání s protokolací, i když jejich provádění nemohlo narušit průběh nebo důstojnost jednání podle §6 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích. Zákazem pořídit zvukové záznamy došlo k tak závažnému zásahu do stěžovatelových procesních práv, že od tohoto zákazu není možno považovat procesní úkony soudu za zákonné a bude je třeba opakovat. Nebyly provedeny všechny stěžovatelem navržené důkazy a řada jeho návrhů nebyla ani řádně protokolována. K dalšímu porušení stěžovatelových práv na spravedlivý proces došlo tím, že došlo ke ztrátě nebo odcizení některých listin ze soudního spisu, z nichž některé mohly mít vliv na výsledek sporu. Je na státní moci, aby zajistila ochranu soudních spisů, což se nestalo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byla porušena jeho práva, která jsou chráněna podle čl. 1, 2, 4, 26, 28, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož došlo i k porušení čl. 81, 90, 95 a 96 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti návrhu stěžovatele a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní práva stěžovatele nebyla porušena.
Ze spisu sp. zn. 43 C 168/99 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že výpověď, daná mu zaměstnavatelem podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, pro dlouhodobé vykazování velmi neuspokojivých pracovních výsledků, je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 8. 2000, čj. 43 C 168/99 - 43, žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný zaměstnavatel neprokázal splnění podmínek pro výpověď z uvedeného důvodu. K odvolání žalovaného Městský soud usnesením ze dne 15. 2. 2001, čj. 29 Co 772/2000 - 59, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 dalším rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, čj. 43 C 168/99 - 109, po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu, učinil závěr, že částka 350 000,-- Kč obratu, který měl stěžovatel dosahovat jako obchodní zástupce, nebyla nereálnou. Soud vzal zejména v úvahu, že firma již několik let existovala, měla obchodní kontakty i prostředky. K dosahování vyššího obratu však bylo třeba praxe v tomto oboru a vzdělání. Obě tato kritéria stěžovatel splňoval. Soud rovněž zvažoval i otázku reálnosti zlepšení stavu obratu v době od doručení upozornění na neuspokojivé pracovní výsledky do podání výpovědi a dospěl k závěru, že šlo o lhůtu reálnou, neboť stěžovatel obdržel upozornění v době, kdy již pro zaměstnavatele pět měsíců pracoval a měl možnost se do problematiky zapracovat a vytvořit si klientelu. Ze strany zaměstnavatele byly zajištěny takové pracovní podmínky, které umožňovaly stěžovateli dosahovat požadovaných pracovních výsledků. Vzhledem k provedeným důkazům pokládal soud za dostatečně prokázáno, že byly naplněny podmínky ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, za kterých může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď. Stěžovatel měl předpoklady pro výkon uvedené práce, bez zavinění zaměstnavatele nesplňoval požadavky na řádný výkon práce obchodního zástupce a nedosahoval pracovních výsledků zaměstnavatelem požadovaných. I když byl zaměstnavatelem v posledních dvanácti měsících písemně vyzván k odstranění nedostatků, v přiměřené lhůtě je neodstranil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 158/2002 - 149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu doplnil dokazování a učinil z něho vyplývající správné právní závěry. Z obsahu spisu, zejména z protokolů o jednáních soudu prvního stupně, neplyne, že by byl stěžovatel zkrácen na svých právech tím, že by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Námitky stěžovatele, uvedené v odvolání, nepovažuje odvolací soud za důvodné, neboť jeho tvrzení o tom, že mu byla dvakrát změněna pracovní náplň, nebylo nijak prokázáno. Pracovní náplň byla obsažena v pracovní smlouvě a ta změněna nebyla.
Řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2002, čj. 43 C 168/99 - 123, bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 348/2003, a dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 29 Co 158/2002 - 149, bylo týmž usnesením odmítnuto. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 není rozhodnutím odvolacího soudu, z toho důvodu je jeho dovolací přezkum vyloučen, proto bylo řízení zastaveno. Pokud jde o dovolání proti rozsudku městského soudu, dovolací soud uvedl, že dovolání proti němu by bylo přípustné pouze v případě, že by mělo po právní stránce zásadní význam podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Stěžovatelem předestřené právní otázky však povahu otázky zásadního právního významu mít nemohou. Podstatou dalších námitek stěžovatele je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěl. Stěžovatel vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry a na nich pak buduje i vlastní právní posouzení věci. Tím, že stěžovatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jen skutková zjištění, která byla rozhodující pro právní posouzení odvolacím soudem. Stěžovatel tak neuplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který nemůže být způsobilým podkladem pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. K námitkám stěžovatele o nepřesnosti protokolace u soudního jednání a nemožnosti pořizování audiozáznamu z jednání, dovolací soud uvedl, že se jimi nemohl zabývat, neboť první z nich je pouhým tvrzením nedoloženým žádnými důkazy a druhá by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů jimi provedených. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud posuzoval ústavnost postupu v řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by ve zkoumané věci došlo k porušení čl. 1, 2, 4, 26, 28, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 81, 90, 95 a 96 Ústavy ČR, jak tvrdí stěžovatel. Žádná základní práva stěžovatele tedy nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli se dostalo spravedlivého procesu, byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana, jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuspěl, ještě neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod.
Stěžovatel se v podstatě domáhal provedení dalších důkazů, které v řízení navrhl, a požadoval přehodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů a právních závěrů z provedeného dokazování vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů k ověření skutečností tvrzených stěžovatelem a na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94) .
K námitkám stěžovatele ohledně neúplné a nepřesné protokolace u jednání soudu prvního stupně, i tvrzení, že se ze spisu ztratily listinné důkazy, Ústavní soud konstatuje, že žádné z těchto tvrzení stěžovatele není podloženo konkrétními důkazy, které by přesvědčivě vypovídaly o stěžovatelových tvrzeních.
K námitce stěžovatele, že nepřipuštěním pořízení audiozáznamu z jednání před soudem prvního stupně byla porušena jeho procesní práva, zejména veřejnost celého sporu, je třeba uvést, že zásada veřejnosti soudního jednání spočívá v tom, že u tohoto jednání může být bez omezení přítomna veřejnost, pokud se nejedná o výjimky stanovené zákonem. Veřejnost jednání byla zachována, neboť, jak plyne z protokolů o jednání, vždy byly u jednání přítomny nějaké osoby, většinou z okruhu stěžovatelových známých. Pokud se jedná o nepřipuštění audiozáznamu, podle §6 odst.3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je zcela na rozhodnutí soudu, zda takovéto záznamy povolí nebo nikoliv. V takovém postupu soudu, v souladu se zákonem, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu