Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.09.2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 133/23 SbNU 265 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.591.2000

sp. zn. I. ÚS 591/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů K. P. a V. P., zastoupených advokátem JUDr. I. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 30 Ca 205/97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 30 Ca 205/97, dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 23. 12. 1996, č.j. 930/1918/96/Per, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 9. 1997, č.j. FŘ- 1509/97/202, se zrušují. Odůvodnění: Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 12. 1996, č.j. 930/1918/96/Per, Finanční úřad ve Zlíně stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 2.873.174 Kč za rok 1995. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 25. 9. 1997, č.j. FŘ-1509/97/202, odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně zamítlo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční ředitelství zejména uvedlo, že dne 6. 1. 1995 stěžovatel prodal 221 kusů akcií společnosti F., a.s., P. S-ovi a protože nebyl dodržen časový test pro osvobození z prodeje cenných papírů ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 586/1992 Sb., byla stěžovateli doměřena předmětná daň. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů proti výše citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v souzené věci je rozhodující otázkou posouzení doby prodeje předmětných akcií stěžovatelem. Krajský soud považuje za správné závěry finančního ředitelství, že smlouva o prodeji akcií je datována ke dni 6. 1. 1995 a že je z jejího obsahu nepochybné, že k předání akcií (tzn. k přechodu vlastnictví) došlo před podpisem kupní smlouvy. Stěžovatelům se prý nepodařilo dokázat, že dne 6. 1. 1995 došlo pouze k sepsání smlouvy a že její účinnost byla odložena do úplného zaplacení kupní ceny, k němuž mělo dojít (včetně podpisu smlouvy) až dne 1. 12. 1995. Veškeré další skutečnosti totiž údajně nasvědčují tomu, že k uzavření smlouvy došlo skutečně již dne 6. 1. 1995. Zejména smlouva o zastavení cenných papírů, uzavřená formou notářského zápisu NZ 5/94 dne 6. 1. 1995 notářem JUDr. K. R. prý dokazuje, že dne 6. 1. 1995 již stěžovatel K. P. nebyl vlastníkem akcií, když na straně zástavce, který zastavuje cenné papíry, nebyl on, nýbrž P. S.. Proto také označení stěžovatele jako složitele v Protokolu o převzetí listin do notářské úschovy ze dne 6. 1. 1995 nemůže mít vliv na vlastnickou pozici zástavce. Krajský soud dále konstatoval, že ani dodatek ke smlouvě o koupi cenných papírů ze dne 11. 1. 1995 nelze považovat za důkaz uzavření smlouvy až dne 1. 12. 1995, jelikož v samotném dodatku účastníci shodně konstatují, že mezi sebou uzavřeli dne 6. 1. 1995 smlouvu o koupi akcií a že tato smlouva je nedílnou součástí kupní smlouvy ze dne 6. 1. 1995. Námitka stěžovatelů, že výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními požadavky, je prý sice důvodná, nicméně podle názoru soudu toto procesní pochybení nemělo vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí finančního ředitelství a soud k tomuto důkazu nepřihlédl (§250i odst. 3 o.s.ř.). Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně porušil jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že dne 6. 1. 1995 učinil právní úkony vedoucí k uzavření kupní smlouvy s P. S., "ač k jejímu podpisu nedošlo". V této smlouvě bylo údajně chybně uvedeno, že prodávající předal kupujícímu předmět koupě před podpisem kupní smlouvy. Toto tvrzení však prý nebylo pravdivé, neboť stěžovatel jako prodávající předal téhož dne v souladu s Protokolem o převzetí listin do notářské úschovy (za účelem jejich vydání další osobě) 248 předmětných akcií do úschovy notáři a tyto akcie měly být P. S. vydány teprve po doplatku kupní ceny, a to nejpozději do 31. 12. 1995. Situace v dané věci byla značně nepřehledná, jelikož sepisu smlouvy ze dne 6. 1. 1995 předcházelo uzavření kupní smlouvy na 248 akcií, která byla účastníky zrušena, dále absolutně neplatná smlouva o půjčce a také smlouva o zastavení cenných papírů NZ 5/95, "která měla sloužit jako jakýsi zajišťovací institut" a která byla údajně rovněž zrušena. Tuto nepřehlednou situaci vyhodnotil finanční orgán způsobem, kdy prý vycházel z časového okamžiku prodeje akcií datem 6. 1. 1995 a "nerespektoval, že za den prodeje u cenných papírů v listinné podobě je pro posouzení časového testu rozhodující den jejich převzetí od kupujícího, tedy datum vydání akcií z notářské úschovy, tj. 1. 12. 1995." Pro objasnění všech okolností daného případu bylo nutno provést všechny důkazy zákonným způsobem, což předpokládá, že účastník řízení bude o výslechu svědka vyrozuměn a bude moci se jej účastnit. Takový postup však prý v případě výslechu svědka - notáře JUDr. R. respektován nebyl. Stěžovatelé nebyli řádně vyrozuměni ani o výslechu stěžejního svědka P. S., takže mu nemohli klást otázky, "které by prokázaly", že svědek nemluví pravdu a že jeho výpověď je účelová a rozporuplná, přičemž na některé údajné konkrétní rozpory stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jí zabýval meritorně. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Brně a vedlejší účastník řízení Finanční ředitelství v Brně. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti "postrádá podrobnější ústavně právní argumentaci". Stěžovatelům prý nebyla odepřena možnost obrátit se na soud s žalobou, jejich námitky soud zohlednil, v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi řádně vypořádal a čl. 36 odst. 2 Listiny proto porušen nebyl. Krajský soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Finanční ředitelství v Brně se domnívá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že by proto měla být odmítnuta. Především nesouhlasí s tím, že stěžovateli nebylo v rozporu se zákonem umožněno účastnit se výslechu svědka, klást mu otázky a prokázat zjevné nesrovnalosti v jeho výpovědi. Veškeré dokazování provedené finančními orgány v rámci daňového řízení prý totiž probíhalo v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. a k pochybení údajně nedošlo ani tím, že v průběhu výslechu svědka došlo k jeho přerušení na 20 minut, neboť je plně na vyslýchajícím, zda přerušení připustí či nikoliv. Navíc k přerušení došlo ještě před tím, než byly svědkovi kladeny otázky. K námitce, že stěžovatel nemohl svědkovi klást otázky, odkázal vedlejší účastník na ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., jež sice daňovému subjektu umožňuje při ústním jednání klást svědkům otázky, avšak toliko v rámci probíhající daňové kontroly, což však nebyl daný případ. K předmětnému výslechu svědka došlo až ve fázi odvolacího řízení, kdy odvolací orgán ve smyslu §50 odst. 3 cit. zákona doplňoval výsledky daňového řízení a je prý tedy zřejmé, že "v této fázi daňového řízení (řízení odvolací) k porušení práva, které daňovým subjektům náleží ve fázi jiné (kontrolní řízení), v žádném případě nemůže dojít." Finanční ředitelství souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem. Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno, vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, tzn. dosáhlo určité ústavní intenzity. Z těchto obecnějších úvah vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení je nutno chápat rovněž v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Přitom podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva název "soud" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy přísluší pouze orgánu, který má úplnou jurisdikci (srov. např. Vasilescu proti Rumunsku, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/1998, str. 83 k interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy viz nález Ústavního soudu č. 2/2000 Sb.). V souzené věci krajský soud přezkoumával citované rozhodnutí finančního ředitelství v rámci tzv. správního soudnictví ve smyslu části páté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Existující úpravou správního soudnictví v České republice se Ústavní soud kriticky zabýval již v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 109 a násl. usnesení sp. zn. IV. ÚS 203/96, tamtéž, str. 565 a násl. nález sp. zn. III. ÚS 142/98, sv. 11, str. 131 a násl.). Jeden z hlavních problémů stávající úpravy správního soudnictví v ČR spočívá v tom, že správní senáty v rámci systému obecných soudů jsou koncipovány jako jednoinstanční orgány a zároveň jsou oprávněny rozhodovat toliko kasačním způsobem, tzn. zjevně nepředstavují tribunály s plnou jurisdikcí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě s ohledem na známé nedostatky správního soudnictví v České republice, kdy při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§250i o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná. V opačném případě, tzn. jestliže by provedené dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními vadami, by správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení (§250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak správní soud neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z těchto úvah vycházel Ústavní soud také v souzené věci. V daném případě krajský soud správně konstatoval, že rozhodující otázkou je posouzení doby prodeje předmětných akcií stěžovatelem. V tomto směru vycházel především ze smlouvy o prodeji akcií a ze smlouvy o zastavení akcií, přičemž při výslechu svědka S. prý sice došlo k rozporu s procesními požadavky, nicméně toto pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. K tomu Ústavní soud uvádí, že souzená věc představuje značně komplikovaný a nepřehledný případ, neboť mezi stěžovatelem a P. S. došlo k uzavření řady smluv, jež mohly být - z hlediska výsledného zamýšleného efektu - interpretovány rozdílným způsobem. Za těchto okolností se jevilo důvodným umožnit stěžovateli osobní konfrontaci s P. S., tzn. umožnit mu klást otázky a bezprostředně se vyjádřit k jeho odpovědím. Obdobně měl finanční úřad postupovat v případě výslechu JUDr. R.. Lze sice připustit (jak uvádí finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti), že finanční úřad nebyl podle stávající zákonné úpravy stricto sensu povinen stěžovatele k místnímu šetření - a tedy i k výslechu P. S. a JUDr. R. - obeslat, nicméně s ohledem na výše uvedené úvahy měl náležitě zohlednit specifické okolnosti konkrétního případu a účast stěžovatele při těchto úkonech vhodným způsobem umožnit. I v rámci daňového řízení jsou totiž správní orgány povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená to stěžovateli umožnit, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tím, že Krajský soud v Brně citované rozhodnutí finančního ředitelství z uvedeného důvodu, tzn. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nezrušil, byť i sám konstatoval, že výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními požadavky, porušil ve svých důsledcích ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Z důvodu procesní ekonomie zrušil i shora citovaný dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Zlíně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, aby bylo možno zjednat nápravu v rámci samotného systému finančních orgánů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. 9. 2001