Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.05.1998, sp. zn. I. ÚS 60/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 51/11 SbNU 9 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.60.97

sp. zn. I. ÚS 60/97 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. Š., bytem O., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, se sídlem v P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 1996, sp. zn. 1 Cdon 51/96, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 7. 1994 (2 Cao 131/94) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 1994 (18 C 393/92), za účasti České správy sociálního zabezpečení v Praze, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Česká správa sociálního zabezpečení zamítla 9. 7. 1992 rozhodnutím I., č. 290 918 067, žádost stěžovatele o plný invalidní důchod. Rozhodnutím II. mu od 4. 2. 1991 přiznala pouze částečný invalidní důchod pro chorobu z povolání. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel opravný prostředek 3. 8. 1992. V rámci přezkumného řízení soudního došlo k jednání u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Pro posouzení stupně invalidity stěžovatele byla vzata v úvahu tato stanoviska: a) sdělení Okresního ústavu národního zdraví v Karviné z 15. 11. 1990, dle něhož je stěžovatel schopen pracovního zařazení jako technik při odstranění rizika fibrogenního prachu; b) výsledky zjišťovací prohlídky ve třech odděleních Hornické nemocnice v Karviné (lékaři: S., T. a T.), zjišťující, že zdravotní stav stěžovatele je oslaben; c) protokol o jednání Okresní posudkové komise z 10. 9. 1991, kterým byl jednomyslně schválen závěr o částečné invaliditě způsobené nemocí z povolání; d) vyšetření v Hornické nemocnici v Karviné 16. 7. 1993 pro posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí; e) stanovisko Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí z 24. 8. 1993, která všemi hlasy rozhodla, že stěžovatel není plně invalidní a že je schopen zaměstnání v plném pracovním úvazku, jde-li o zaměstnání přiměřené jeho zdravotnímu stavu. Na základě zejména posudku obou posudkových komisí pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 23. 4. 1994, č. j. 18 C 393/92-16, plný invalidní důchod stěžovateli nepřiznal a potvrdil rozhodnutí I. a II. České správy sociálního zabezpečení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Praze, který 15. 7. 1994 (sp. zn. 2 Cao 131/94) bez ústního jednání rozsudek krajského soudu potvrdil pokud jde o zamítnutí žádosti o přiznání plného invalidního důchodu stěžovatele, jinak zrušil rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil názor, že Vrchní soud v Praze se nemůže řídit částí pátou občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože v rámci odvolacího řízení neposuzuje postup správního orgánu, ale procesní postup soudu prvého stupně. Krajský soud v Ostravě pak ve smyslu zrušovacích pokynů Vrchního soudu doplnil dokazování a vydal ve věci nový rozsudek 28. 12. 1995, jímž potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání částečného invalidního důchodu. Opřel se zejména o doplňující posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze 14. 2. 1995, který připustil pouze částečnou invaliditu stěžovatele. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten 9. 4. 1996 (sp. zn. I Cao 76/96) rozsudek soudu prvého stupně a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení II. (částečný invalidní důchod) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Olomouci uvedl, že soud prvního stupně dle jeho názoru pochybil v tom, že ve sporu chybí protokol o veřejném vyhlášení rozsudku, nezbytný i v případě, kdy bylo rozhodnuto bez jednání. Dne 14. 10. 1994 pak podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a to proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě (18 C 393/92) a Vrchního soudu v Praze (2 Cao 131/94). Nejvyšší soud pak svým rozsudkem z 22. 11. 1996 (1 Cdon 51/96) dovolání zamítl. Na to reagoval stěžovatel podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Navrhovatel vytýká v ústavní stížnosti zejména Vrchnímu soudu v Praze porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tento soud rozhodoval bez jednání, takže účastníku řízení byla ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle navrhovatele nebyl tento soud oprávněn postupovat podle části V. občanského soudního řádu, týkajícího se správního soudnictví a proto nebyl ani oprávněn aplikovat ustanovení §250f o. s. ř. Pokud následně v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR posoudil tento postup vrchního soudu za správný, pochybil podle navrhovatele i dovolací soud. Dovolacímu soudu navrhovatel vytýká zejména nesprávnou interpretaci §211 o. s. ř., podle něhož pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem I. stupně. Nejvyšší soud pokládá proto i aplikaci §250f o. s. ř. za přiměřenou. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť podle jeho názoru Vrchní soud posuzoval jako soud odvolací postup soudu prvého stupně a nikoliv postup správního orgánu. Ze všech těchto důvodů navrhovatel dovozuje, že byl rozhodnutími obecných soudů zkrácen na svém právu zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Z písemných vyjádření Nejvyššího soudu ČR i České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení, vyplynulo, že odmítají věcnou argumentaci stěžovatele, neboť v řízení bylo vícekrát prokázáno odbornými posudky, že u navrhovatele se sice jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, pro který není schopen vykonávat své dosavadní zaměstnání důlního technika se zaměřením na problematiku důlních lan, avšak je schopen vykonávat zaměstnání na povrchu dolu s využitím získané kvalifikace. Závěry posudkových komisí vyzněly vesměs tak, že navrhovatel není plně, nýbrž jen částečně invalidní v souvislosti s nemocí z povolání. Proto dle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů nepochybily, když chápaly otázku přiměřenosti zaměstnání za otázku právní, neboť vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník (Česká správa sociálního zabezpečení) se zabýval ve svém vyjádření i námitkami procesními. V tomto směru souhlasil s navrhovatelem v tom, že Nejvyšší soud neaplikoval správně čl. II odst. 1 zák. č. 238/1995 Sb. Protože Nejvyšší soud obdržel dovolání až v říjnu 1996, neměl podle odst. 1 cit. ustanovení postupovat. Jako spornou chápe vedlejší účastník i současnou aplikaci §211 o. s. ř. a §250f o. s. ř. Podle jeho názoru je sporné, zda v případech, kdy se jedná o řízení odvolací v rámci přezkumného řízení soudního, je na místě aplikovat ustanovení části páté o. s. ř. o správním soudnictví a tedy i §250 f) téhož předpisu, jak to učinily v tomto případě obecné soudy. Vedlejší účastník dále poukazuje na ustanovení §250f ve znění platném v době před 1. 5. 1997 a dovozuje, že je sporné, zda se v daném případě jednalo o řešení pouze právní otázky, jestliže hodnotit skutkové okolnosti odvolací soud nepochybně musel. Konečně vedlejší účastník vytýká Nejvyššímu soudu nesprávnou aplikaci čl. II zák. 238/1995 Sb., podle něhož měly být aplikovány na případ procesní předpisy ve znění v době před 1. 1. 1996. To znamená, že §250s odst. 2 o. s. ř. měl být aplikován v původním znění, protože řízení o dovolání, pokud nebylo pravomocně rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, převezme a dokončí Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů. V případě předmětné ústavní stížnosti zkoumal Nejvyšší soud jednak otázku přípustnosti dovolání, jednak správnost napadeného odvolacího rozhodnutí. V tomto směru konstatoval dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že dovolání dovolatele co do přípustnosti odpovídalo ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., jež stanoví, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. To se týká i takového postupu soudu v občanském soudním řízení, kdy odvolací soud bez nařízení jednání rozhodl, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Tím by účastníku byla znemožněna realizace procesních práv, což by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně však v navazující další části odůvodnění uvádí Nejvyšší soud, že zjistil, že navrhovatel byl přítomen jednání před soudem prvého stupně (v tomto případě krajským soudem) i před posudkovou komisí dne 24. 8. 1993. Výsledky těchto jednání byly podkladem pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a proto s poukazem na §211 o. s. ř. za přiměřeného použití §250f o. s. ř. mohl vrchní soud rozhodnout rozsudkem i bez nařízení jednání. K tomu Nejvyšší soud dodává, že rozhodování ve věcech důchodového zabezpečení nemá vlastní právní úpravu. Proto pokládá za přiměřené použít §250f o. s. ř., zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. O takový případ v dané věci dle dovolacího soudu šlo. Proto nebylo třeba nařizovat ústní jednání. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze tedy spatřovat pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodoval bez nařízení jednání podle ustanovení §§211 a 250f o. s. ř. II. Při posouzení závěru Nejvyššího soudu ČR jako dovolacího soudu Ústavní soud shledal nevhodným zamítavý výrok tohoto soudu. Namístě bylo spíše odmítnout dovolání, pokud pro jeho podání nebyla shledána přípustnost. Dovolací soud však vydal zamítavý výrok s poukazem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a netrpí ani jinými vadami, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání z hlediska Nejvyššího soudu tak nesplňovalo ani ten důvod přípustnosti, o který se opíralo [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], takže mohlo být vlastně a limine odmítnuto. Ústavní soud je proto toho názoru, že rozhodnutí dovolacího soudu je z hlediska svého odůvodnění rozporné. Pokud totiž došlo k zamítnutí dovolání, musela být fakticky shledána jeho přípustnost. Přitom jediným možným důvodem přípustnosti bylo v daném případě odnětí možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] účastníku řízení postupem soudu, což tvrdil i dovolatel. Ve skutečnosti byl však dovolatel osobně přítomen jak jednání posudkové komise tak i jednání u Krajského soudu v Ostravě 23. 3. 1994. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 18 Ca 393/92, je nicméně zřejmé, že v řízení před odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Praze, nebylo nařízeno jednání, jehož by se stěžovatel byl mohl zúčastnit. Podle nového, nyní platného ustanovení o. s. ř. "ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění lze podat proti rozhodnutí krajského soudu odvolání, o němž rozhodne vrchní soud v řízení podle čtvrté části o. s. ř." Nicméně toto nové ustanovení však nebylo v době rozhodné v platnosti a nebylo proto použitelné. Obecné soudy se ve věci samé opíraly o stanoviska příslušné posudkové komise sociálního zabezpečení, která je ve věcech důchodového zabezpečení povolána zjišťovat dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav uchazečů a o posudek, který byl vydán v řádném složení (za účasti odborných lékařů z posudkového lékařství), který hodnotily soudy obou stupňů jako správný a úplný. Posudková komise rovněž stanovila zaměstnání, jež pokládala vzhledem k částečné invaliditě stěžovatele za přiměřená. Vzhledem k zevrubnému věcnému projednání celé věci (o čemž svědčí řada odborných vyšetření a posudků zdravotního stavu stěžovatele) a k tomu, že stěžovatel byl slyšen jak u posudkové komise tak u krajského soudu, rozhodl Vrchní soud bez jednání, protože již nešlo o postup, který by stěžovateli znemožnil realizaci procesních práv, která stěžovatel v předchozím řízení již uplatnil. Ústavní soud je toho názoru, že pokud Nejvyšší soud jako dovolací soud dovolání neodmítl, ale přijal je, vzbudil dojem, že byla navrhovateli nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Za takové situace by bylo na místě napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyšší soud nicméně v řízení, které před ním proběhlo, dospěl k závěru, že soud I. stupně, ani soud odvolací a ani dovolací soud svými rozhodnutími nezkrátily navrhovatele na jeho právech a proto dovolání zamítl. V průběhu řízení před obecnými soudy se vyskytla řada námitek a dokonce i procesních pochybení. Pokud jde o jednotlivé námitky a sporná stanoviska účastníků řízení, jakož i případná pochybení soudu, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných poklesků. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní stížnosti podstatné. Tím je tvrzení, že Nejvyšší soud při rozhodnutí o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 7. 1994, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. instance o zamítnutí plného invalidního důchodu, nevzal v úvahu, že vrchní soud rozhodoval bez účasti stěžovatele, tj. bez veřejného ústního jednání v jeho věci. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatel byl vícekrát odborně vyšetřen a slyšen posudkovými komisemi. Pokud pak jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 1994, sp. zn. 18 C 393/92, veřejné jednání proběhlo za účasti stěžovatele a byl v něm soudem řádně vyslechnut. Ze soudních spisů rovněž Ústavní soud zjistil, že věc byla meritorně soudy řádně projednána, takže dle názoru Ústavního soudu neobstojí námitka, že stěžovatel byl ve svých základních právech zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod omezen. Pokud pak jde o formálně-procesní závady, nebyly v tomto případě takové povahy a intenzity, aby bylo možno usoudit, že výrazným způsobem ovlivnily materiální uplatnění subjektivního práva stěžovatele. Přímá ani nepřímá závislost výsledku řízení, tj. odmítnutí nároku stěžovatele na plný invalidní důchod, na způsobu a procesních formách, pomocí nichž obecné soudy v dané věci postupovaly, není prokazatelná. Vzhledem ke shora uvedenému proto dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť navrhovatel nebyl postupem obecných soudů omezen v právu projednat věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Obecné soudy tak dostály svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 12. května 1998