ECLI:CZ:US:2006:1.US.606.06
sp. zn. I. ÚS 606/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Medag, s. r. o., se sídlem v Brně Marešova 14, právně zastoupené JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 43, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, č. j. 4 Cmo 228/2006-98 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, č. j. 15 Cm 127/2002-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž neúspěšně žádala zrušení rozsudku pro zmeškání, a tvrdila, že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo na projednání věci v její přítomnosti garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, a porušen měl být i čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy své posouzení omluvitelnosti důvodů zmeškání soudního jednání opřely o spekulace opřené o vyjádření žalovaného, bez ověření pravdivosti tvrzení. Krajský soud v Brně nařídil jednání na 8.30 hodin a poté vydal rozsudek pro zmeškání, ačkoli právní zástupce stěžovatelky, který se ve Věznici v Kuřimi účastnil výslechu nařízeného na 7,15 hodin téhož dne, telefonoval soudní kanceláři a sdělil důvod svého zpoždění. Ve věznici u sebe nemohl mít telefon. Výslech skončil v 8,20 hodin a právní zástupce stěžovatelky mohl v důsledku (nespecifikované) mimořádné situace opustit věznici až po okamžiku, kdy mělo být zahájeno jednání u Krajského soudu. Výslech ve věznici měl podle informací právního zástupce stěžovatelky trvat jen krátce, neboť vyslýchaný předem vyjádřil záměr nevypovídat, a jeho nečekané prodloužení bylo ve smyslu občanského soudního řádu omluvitelným důvodem zmeškání. Stejně tak byla objektivním omluvitelným důvodem zmeškání časová kolize státními orgány nařízených jednání, jichž se byl právní zástupce podle stavovských předpisů povinen účastnit. Stěžovatelka poukázala, že je notoricky známou skutečností, že jednání Krajského soudu v Brně začínají i o několik desítek minut později po nařízeném začátku a stejně tak je známa skutečnost, že délka řízení je v ČR jedna z nejdelších v EU. V dané věci bylo první jednání nařízeno až po třech letech a při zmeškání jednání o cca 30 minut je nepochopitelné, že nebyly shledány důvody omluvitelnosti zmeškání "po předchozí telefonické omluvě". Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04 (srov. in "Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále "Sb. n. u., sv. 36, str. 563).
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, č. j. 15 Cm 127/2002-88, Ústavní soud zjistil, že jím byl zamítnut návrh stěžovatelky, jímž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2005, č. j. 15 Cm 127/2002-74. Z odůvodnění vyplývá, že jednání bylo nařízeno na 8,30 hod. a telefonickou omluvu právního zástupce stěžovatelky přijal soud v 8,45 hod. Právní zástupce se do předmětné jednací místnosti dostavil v 9,05 hod. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti s tím, že zmeškání jednání o cca 30 minut po "předchozí" telefonické omluvě neumožňovalo za daných okolností vydat rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelka v odvolání poukázala na nálezy "ÚS ČR č. 428/04 a 63/05". [Šlo patrně o výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 428/04 a o nález ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05 dostupný na www.judikatura.cz.]
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, č. j. 4 Cmo 228/2006-98, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky nebylo shledáno důvodným, a napadené usnesení bylo potvrzeno. Právní zástupce stěžovatelky potvrdil, že obdržel předvolání k předmětnému jednání dne 10. 6. 2005, avšak stěžovatelka se k tomuto jednání se dne 17. 8. 2005 v 8,30 hod. nedostavila na nařízený čas a žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Vrchní soud konstatoval, že ust. "§153d odst. 4 o. s. ř." bylo aplikováno správně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka namítala nesprávné posouzení důvodů omluvitelnosti neúčasti u ústního jednáním, tedy nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, konkrétně ust. §153b odst. 4 o. s. ř., podle kterého: "Zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání." Stěžovatelka tvrdila, že byl porušen též článek 2 odst. 2 Listiny, tedy že citovaná ustanovení občanského soudního řádu byla vyložena a aplikována s uplatněním libovůle, jejíž shledání může podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit důvod k jeho zásahu do rozhodovací sféry obecných soudů.
Důvodem zmeškání právního zástupce stěžovatelky byl podle jejího tvrzení fakt, že státní orgány nařídily jednání, u nichž vznikla časová kolize, přičemž právní zástupce stěžovatelky měl povinnost zúčastnit se obou těchto jednání. Vrchní soud v Olomouci konstatoval (usnesení vrchního soudu, str. 3 dole), že právní zástupce stěžovatelky neměl důvod se domnívat, že se dostaví k soudu včas, pokud se hodlal také účastnit výslechu ve věznici v Kuřimi, neboť nemohl předpokládat, kdy bude výslech ukončen; bez dostatečné opatrnosti spolehl na jedinou variantu očekávatelného průběhu výslechu. Dále Vrchní soud v Olomouci konstatoval (usnesení vrchního soudu, str. 4 nahoře), že: "kolize jednání soudů či orgánů činných v trestním řízení je samozřejmě omluvitelným důvodem neúčasti, který je zapotřebí včas a řádně soudu, či jinému orgánu sdělit." Právní zástupce stěžovatelky měl také podle vrchního soudu přihlédnout k tomu, že ve věznici nebude mít k dispozici telefon a do svých úvah měl dále zahrnout délku cesty z věznice do sídla krajského soudu a dobu nutnou k zaparkování vozidla. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich postup není v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle a nedošlo jím ani k odepření spravedlnosti.
Tento závěr není v rozporu ani s právními názory vyslovenými v nálezech sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05. V prvém případě byl právní zástupce stěžovatele v okamžiku začátku jednání přítomen v sídle soudu a do jednací síně se fyzicky dostavil s drobným (pětiminutovým) zpožděním (srov. výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 428/04). V druhém případě byly konkrétní skutkové okolnosti rovněž podstatně odlišné od nyní projednávané věci, neboť tam se stěžovatelka k soudu nedostavila, neboť vyčkávala vyjádření soudu o jeho dalším postupu poté, co došlo ke změně v hmotně právních vztazích mezi účastníky. Ústavní soud v tomto případě konstatoval, že: "Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě."(srov. nález sp. zn. IV. ÚS 63/05 na www.judikatura.cz).
Jakkoli lze postup soudů ve stěžovatelčině věci považovat za tvrdý, nenabyl Ústavní soud v dané věci přesvědčení, že obecné soudy zde vybočily z mezí ústavnosti. Právní zástupce stěžovatelky nepopíral, že byl k jednání řádně a s předstihem předvolán. Proto mohl s ohledem na obsah občanského soudního řádu očekávat, že v případě jeho nepřítomnosti v jednací místnosti v čase nařízeného jednání může být vydán rozsudek pro zmeškání. Úvaha o omluvitelnosti důvodů zmeškání je v prvé řadě doménou obecných soudů, které však přesvědčivě vyložily, proč samotná kolize dvou jednání u státních orgánů či blíže nespecifikovaná mimořádná situace ve věznici nezakládaly v daném případě omluvitelnost zmeškání.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. října 2006
František Duchoň
předseda senátu