ECLI:CZ:US:2005:1.US.610.03
sp. zn. I. ÚS 610/03
Usnesení
I.ÚS 610/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 5 To 141/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") pro porušení čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem odvolací soud, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 52 T 2/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou v trvání pěti let a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 TrZ k §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 14. 11. 2000 ve své restauraci K. v obci K. telefonicky kontaktoval O. P. a K. B., aby pro J. P. a K. N. [příslušníci Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci ve smyslu §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR)] přivezli k prodeji vzorek drogy, kterou nabízeli. Mělo se jednat o prodej pěti kilogramů pervitinu. Za jeden kilogram drogy měla být zaplacena částka 700 000,-- Kč. Na základě tohoto a dalších telefonických kontaktů se dne 17. 11. 2000 uskutečnila schůzka mezi jmenovanými příslušníky Policie ČR a O. P. a K. B. Na této schůzce K. B. nabídl příslušníkům Police ČR k prodeji pět kilogramů efedrinu a bezplatně jim předal vzorek efedrinu v množství 2,243 gramu. Za zprostředkování kontaktu stěžovatel požadoval 50 000,-- Kč za jeden kilogram prodané drogy.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v postupu Policie ČR. Neztotožnil se s tvrzením obecných soudů, že postup policie byl vstupem do obchodního jednání obžalovaných s dřívější nabídkou drog. Nabídka prodeje drog byla vyprovokována O. H., za jejíž činnost musela být policie evidentně odpovědna, vzhledem k jejímu vztahu k policii. Činnost O. H. tvořila nedílnou součást událostí, na nichž se pak podílela i policie, a stala se tak součástí děje.
V době uskutečnění předstíraného převodu věci byl tento institut upraven toliko v §34c zákona o Policii ČR a umožňoval pouze získání informací důležitých k odhalení a objasnění trestných činů uvedených v §33 zákona o Policii ČR. Podle názoru stěžovatele získání informací nelze ztotožňovat s dokumentací trestné činnosti a její realizací. Jestliže se tak stalo, znamená to, že Policie ČR se stala součástí děje a tento děj, minimálně jednáním o ceně zboží, ovlivňovala natolik, že by se bez tohoto vstupu nevyvíjel tímto způsobem. Navíc v daném případě nelze hovořit o předstíraném převodu, ale o nasazení agenta (§34b zákona o Policii ČR), a to zcela bez povolení soudu. Stěžovatel dále uvedl, že není trestně odpovědný za děj, na jehož počátku nestál on, ale osoba jednající ve prospěch Policie ČR - O. H. Tuto skutečnost tvrdil i přesto, že, jak sám uznává, se mu nepodařilo plně prokázat charakter vazeb a postavení O. H. ve vztahu k Policii ČR. Policie ČR v daném případě vstoupila do věci prostřednictvím O. H. ještě před tím, než byly naplněny všechny znaky alespoň přípravy trestného činu.
Ve vztahu k výslechu utajených svědků - policistů - poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Doorsen proti Nizozemí), z níž vyplývá, že odsouzení nemůže být založeno výlučně a ani v rozhodující míře na anonymních výpovědích.
Odvolacímu soudu vytkl, že jej neupozornil na to, že na základě výpovědi spoluobžalovaného L. B. pozmění skutkovou větu rozsudku k jeho tíži. Navíc státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci modifikoval své odvolání až při jednání před odvolacím soudem a nebylo možné se na jeho obsah připravit.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se obsáhle a důsledně zabývají otázkou, zda se v daném případě jednalo o policejní provokaci či nikoli. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva a svobody, navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, příp. zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 2/2001, Ústavní soud zjistil, že v polovině roku 2000 získala Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Expozitura Brno, operativním šetřením poznatek, že J. M. (stěžovatel) nabízí k prodeji různé nelegální zboží, zejména pervitin, amfetamin, zbraně, trhaviny apod. Za účelem prověření tohoto poznatku byl pověřen policista, který v následném trestním řízení vystupoval, podle §55 odst. 2 TrŘ, jako tzv. anonymní svědek pod krycím jménem K. N., spolu s dalším policistou, vystupujícím pod krycím jménem J. P. K. N. navázal se stěžovatelem nejprve telefonický a poté osobní kontakt. Po několika osobních schůzkách a různých nabídkách ze strany stěžovatele (jednalo se zejména o prodeje drog) sdělil dne 14. 11. 2000 stěžovatel K. N. a J. P., že má ze Slovenska nový zdroj zboží, a to pervitin v hodnotě 700 000,-- Kč za jeden kilogram. Ještě týž den, tj. 14. 11. 2000, zprostředkoval kontakt na spoluobviněného O. P. a K. B. Za zprostředkování obchodu si stanovil provizi ve výši 50 000,-- Kč za každý kilogram prodané drogy. Vzhledem ke zpoždění O. P. a K. B. byla schůzka domluvena na 17. 11. 2000. Při této schůzce nabídl K. B. K. N. a J. P., jako potenciálním kupcům, bezúplatný vzorek efedrinu. Vzájemně si vyměnili telefonní čísla. Na další schůzce dne 23. 1. 2000 prodali příslušníkům Policie ČR bílou sypkou látku o hmotnosti 93,7 g za částku 65 000,-- Kč. Hmotnost i částku určili obvinění. Při následné schůzce dne 28. 11. 2000 nakoupili K. N. a J. P. 5 kg efedrinu za částku 3 250 000,-- Kč. V průběhu prodeje byli O. P., K. B., F. M., L. Bla ing. D. R. zadrženi zásahovou jednotkou Policie ČR a bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel byl zadržen dne 1. 12. 2000. Prodej drog byl uskutečněn formou předstíraného převodu věci podle §34c zákona o Policii ČR (nyní §158c TrŘ). Rovněž byla použita operativní technika - odposlechy podle §88 TrŘ, které byly povoleny rozhodnutím soudce Městského soudu v Brně (č. l. 559 a násl. spisu).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se v dané věci nejednalo o předstíraný převod věci podle §34c zákona o Policii ČR, ale o nasazení agenta podle §34b zákona o Policii ČR, což znamená, že se jednalo o nezákonnou a protiústavní policejní provokaci. Navíc jeho odsouzení stojí výlučně na výsleších příslušníků Policie ČR, kteří však byli vyslýcháni jako anonymní svědci podle §55 odst. 2 TrŘ.
V obecné rovině je namístě připomenout, že problematika policejní provokace není výslovně upravena zákonem, ale rozhodovací praxe je usměrňována judikaturou Ústavního soudu. Podle ní je nepřípustné, aby policejní orgány, jako orgány státu, naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin nebo mu jakoukoli formou ke spáchání trestného činu pomáhaly. Nesmí se aktivně podílet na utváření skutkového děje, nesmí podněcovat či usměrňovat do té doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01). Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (například orgánů Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá. Nepřípustným je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99).
Přesně z těchto předpokladů vycházely obecné soudy při hodnocení provedených důkazů, tvrzení obhajoby stěžovatele a dospěly k přesvědčivému závěru, že skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace".
Na podkladě provedených důkazů obecné soudy uzavřely, že policie vstoupila do nelegálního obchodního jednání, které by se uskutečnilo i bez jejího zákroku. Shora uvedení obvinění nabídli nejprve stěžovateli a posléze jeho prostřednictvím osobám policistů, vystupujících při výkonu předstíraného převodu věci, obstarání efedrinu v množství pěti kilogramů. Ze strany zúčastněných policistů nebyla vyvinuta žádná snaha ovlivnit množství kupované drogy. Policisté vstupovali aktivně do jednání pouze o ceně drogy, kterou chtěli snížit, neboť byla nastavena neúměrně vysoko, ale jejich požadavek na snížení ceny nebyl ze strany obviněných akceptován.
I ve vztahu ke stěžovateli obecné soudy uzavřely, že prvotní iniciativu k obstarání drogy vyvinul stěžovatel. Ze strany policie došlo pouze k akceptaci jeho nabídky. Stěžovatel využil nabídky obviněného O. P., s nímž se znal z dřívější doby, a o této nabídce informoval O. H. a policistu K. N. Právě stěžovatel sám byl tím, kdo aktivně a opakovaně vyvíjel snahu získat vlastní prospěch prodejem drog. Stěžovatel takto jednal i v případě neúspěšných jednání. Opětovně vyvíjel iniciativu, která vyústila v nabídku prodeje předmětného efedrinu (stěžovatelem omylem zaměněného za pervitin) ze Slovenské republiky a zprostředkování kontaktu mezi obviněnými a zúčastněnými policisty. Tato skutečnost vyplývá nejen ze svědectví policistů K. N. a J. P., jak tvrdil stěžovatel, ale také z provedených odposlechů a výslechů dalších svědků. Proto i tvrzení stěžovatele o postavení jeho viny výlučně na výpovědích anonymních svědků není oprávněné. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel byl jejich výslechu přítomen a na jejich výpověď mohl adekvátním způsobem reagovat, stejně jako jeho obhájce. Z protokolů o hlavním líčení je také patrno, že tohoto práva jak stěžovatel, tak i jeho obhájce využili, k oběma policistům měli řadu otázek a připomínek (č. l. 899 - 907, 958 - 964, 1038 - 1045 spisu). Stěžovatel měl tedy příležitost označené svědky vyslýchat a reagovat na jejich výpovědi. Samotná skutečnost, že mu není známa totožnost těchto svědků, nemůže vést k porušení jeho práva na obhajobu nebo práva na spravedlivý proces.
V tomto směru je také neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že policisté vystupující pod jménem K. N. a J. P. byli v postavení agentů ve smyslu §34b zákona o Policii ČR. Obecné soudy pečlivě, logicky a podrobně zdůvodnily rozdíl mezi předstíraným převodem věci a agentem. Na základě tohoto právního rozboru dospěly k závěru, že se v daném případě nejednalo o využití institutu agenta, ale o předstíraný převod věci, ke kterému nebylo třeba povolení soudce. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 66 - 72 rozsudku soudu prvního stupně a str. 36 - 39 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti lze ve stručnosti uvést, že institut agenta se v praxi využívá ve výjimečných případech odhalování a vyšetřování mimořádně závažné organizované trestné činnosti. Agent musí vystupovat se zastřenou identitou po dlouhou dobu, s intenzívnějším zásahem do ústavně zaručených práv. Projednávaná věc nevyžadovala užití tohoto mimořádně náročného operativně pátracího prostředku, neboť byla po skutkové stránce poměrně jednoduchá a odhalení trestné činnosti a zjištění pachatelů bylo možné provést za využití méně intenzivnějšího operativně pátracího prostředku, tj. předstíraného převodu věci.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že obecné soudy současně konstatovaly, že byly splněny zákonné podmínky nejen pro užití operativně pátracích prostředků (předstíraného převodu věci), ale také operativní techniky (odposlechy).
Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení stěžovatele o policejní provokaci, s odkazem na údajné použití agenta, není opodstatněné. Stěžovatel jednal z vlastní iniciativy, nikoli pod vlivem policejní provokace. I když jednání policistů tvořilo jeden z dílčích elementů celkového průběhu událostí, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Jednání policie směřovalo výhradně k získání informací důležitých k odhalení a objasnění předmětného trestného činu, záměr stěžovatele neiniciovalo, nepodporovalo ani jej neusměrňovalo a nepodílelo se aktivně na formování skutkového děje.
Rovněž poslední námitka stěžovatele, týkající se postupu odvolacího soudu, postrádá ústavně právní relevanci. Stěžovatel byl veřejnému zasedání u odvolacího soudu přítomen a měl možnost bezprostředně reagovat na provedené dokazování. Po celou dobu odvolacího řízení byl přítomen i jeho obhájce, který právě v souvislosti s odvoláním státního zástupce navrhl přečíst záznam o telefonátu mezi stěžovatelem a obviněným O. P. (č. l. 1501 - 1514 spisu).
Ohledně namítaného porušení čl. 96 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu