ECLI:CZ:US:2014:1.US.617.14.1
sp. zn. I. ÚS 617/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČ: 00027383, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem, Škroupova 719, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 10 Co 592/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 6. 2011 č. j. 42 C 11/2009- 54 ve věci samé, tj. v části ukládající žalované zaplatit 20 270 Kč s příslušenstvím z titulu televizního poplatku a přirážky za nezaplacení poplatku, a byl změněn ve výroku o nákladech řízení tak, že na místo přiznaných nákladů řízení před okresním soudem bylo přiznáno toliko 810 Kč za uhrazený soudní poplatek a rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto svého práva spatřuje stěžovatelka v tom, že právní závěry krajského soudu představují extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Konkrétně krajský soud změnil výrok o nákladech řízení okresního soudu tak, že na místo plně přiznaných nákladů přiznal úspěšné stěžovatelce pouze 810 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady odvolacího řízení jí nepřiznal žádné s tím, že ze závěrů Ústavního soudu (aniž by uvedl bližší konkretizaci rozhodnutí) dovozuje, že stěžovatelka, která provozuje vysílání dle zákona č. 348/2005 Sb. a která má být vybavena k výkonu právních agend vyplývajících z uvedeného zákona příslušným právním personálem, nemá důvod, aby výkon svých práv a povinností v uvedené oblasti přenášela na soukromé subjekty, a proto náklady na právní zastoupení nepovažuje za účelně vynaložené. Stěžovatelka si není vědoma toho, že by existovalo nějaké rozhodnutí Ústavního soudu, které by paušálně generalizovalo, že Česká televize ve všech sporech týkajících se televizního poplatku nemůže být zastoupena advokátem a že její náklady vynaložené na právní zastoupení jsou bez dalšího neúčelné. Nutno podotknout, že aktuální nálezy a rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se nákladů řízení ve sporech, jejichž předmětem je vymáhání dlužných poplatků od koncesionářů, kteří neplní svou povinnost řádně, se týkají pouze těch sporů, jejichž předmětem je dluh na poplatku (II. ÚS 1588/12, II. ÚS 2104/12, I. ÚS 3344/12, II. ÚS 2697/13). Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 se vztahuje na problematiku povinnosti uhradit televizní poplatek. O takový případ se však dle stěžovatelky v nyní posuzované věci nejedná. Česká televize sama spravuje a vybírá poplatky a upomíná dlužníky. V souzené věci však jde o jiný případ, neboť byl zjištěn podnikatel, který ač používá televizní přístroje ke svému podnikání za účelem dosažení či zvýšení zisku, se jako plátce poplatku nepřihlásil, poplatky nehradil a po zjištění této skutečnosti jej stíhá povinnost zaplatit přirážku 10.000 Kč za každý takto užívaný přístroj, neboť nereagoval na zaslanou výzvu a upozornění. Tyto spory, které se pohybují maximálně v řádech stovek ročně na rozdíl od sporů o dlužné poplatky, bývají výrazně náročnější, argumentace, proč se daný subjekt nepřihlásil, je různorodá, mnohdy i právně problematická a nelze paušálně konstatovat, že v takovém sporu může Českou televizi zastoupit kterýkoli její pracovník. Stěžovatelka si je vědoma rezervovaného přístupu Ústavního soudu k přehodnocování postupů obecných soudů v otázkách nákladů řízení. Má však za to, že v této věci se jedná o extrémní procesní exces, který svou podstatou nabývá ústavní intenzity, neboť představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Navíc nejde o rozhodnutí ojedinělé. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl již takto opakovaně a posouzení se týká většího počtu věcí a má tak z obecného pohledu přesah jednoho konkrétního rozhodnutí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak dospěl k závěru, že obecný soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru shodnému s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12. Stěžovatelkou tvrzená odlišnost mezi vymáháním televizního poplatku a přirážky k tomuto poplatku nemůže být důvodem pro odlišnou argumentaci oproti citovanému nálezu. V tom totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě právního zastoupení České televize advokátem při vymáhání televizního poplatku (případně obdobných plnění) je třeba hodnotit jeho účelnost a nezbytnost stejně jako v případech zastupování orgánů státu advokátem. Podle citovaného nálezu Česká televize totiž sice nevykonává veřejnou moc, její existence je však jakýmsi beneficiem společnosti uspořádané ve stát a lze tedy na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná zejména z toho důvodu, že Ústavní soud již ve svém výše citovaném nálezu obdobnou právní problematiku vyřešil v neprospěch stěžovatelky, a proto byl v nyní posuzovaném případě nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu