ECLI:CZ:US:2005:1.US.624.04
sp. zn. I. ÚS 624/04
Usnesení
I.ÚS 624/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. N., zast. JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 24 Co 201/2004-402, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve věci Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 1112/99, přičemž z textu lze dovodit, že navrhuje i zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 25.6.2003, č.j. 9 C 1112/1999-327, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15.3.2004, č.j. 9 C 1112/1999-366. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání poukázal předně na skutečnost, že pravomocným rozsudkem krajského soudu, jako soudu odvolacího, byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a to ve výroku I., ve výroku II. byl rozsudek změněn tak, že mu byla uložena povinnost platit dlužné výživné za dobu od 21.1.1999 do 31.5.2004 ve výši 30 213,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč, spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek. Dále stěžovatel uvedl, že již v odvolání namítal, že soud pochybil při svém rozhodování a nedostatečně přihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům ohledně jeho majetkových poměrů a možností jeho zaměstnání; odvolání posléze doplnil o další okolnosti, např. zhoršení jeho zdravotního stavu, které vedlo až k přiznání plného invalidního důchodu. V odvolacím řízení také zmínil, že má další dvě vyživovací povinnosti a že společně s nedoplatkem dosahuje jeho povinnost částky 2 300,- měsíčně, což je částka přesahující výrazně jeho finanční možnosti. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práv stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR). Připomíná, že stanovený postup je určen především procesními řády, v daném případě občanským soudním řádem. Tento předpis soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, když důkazy v řízení provedené hodnotí soud podle zásad volného hodnocení důkazů. Tato zásada obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení podstaty věci všechny rozhodné důkazy, jimž skutkový základ projednávané věci může být objasněn. Stěžovatel na tomto základě tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věcí, založený v jeho případě na nesprávném posouzení předložených důkazů, vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům a současně také k nesprávnému právními posouzení při stanovení výše vyživovací povinnosti, tak k jejímu počátku. Konkrétně zdůraznil, že soud zřejmě nevzal v úvahu skutečnost, že matka nezletilého D. vydávala naprosto zbytečně finanční prostředky, že platila pokuty za neuskutečněné styky otce s nezl. M. Odvolací soud se vůbec těmito důkazy nezabýval, ani je nezamítl, ani je do svého rozsudku nezahrnul, ani nezdůvodnil, proč se těmito důkazními návrh nezabýval, když už je uváděl u soudu I. stupně. Stěžovatel proto tvrdí, že popsaným postupem oba obecné soudy řízení vedly tak, že nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků (§18 obč. soudního řádu, čl. 37 Listiny). Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Podáním ze dne 16.11.2004 doplnil stěžovatel návrh na zahájení řízení o doklad, že byl uznán dne 9.9.2004 částečně invalidním a že se stal občanem se změněnou pracovní schopností. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 14.10.2004 mu byl přiznán částečný invalidní důchod ve výši 3 688,- Kč, který nyní pobírá a je jeho jediným příjmem. Doplnil též argumentaci ohledně zvýšených výdajů v souvislosti s jeho snahou získat zaměstnání. Protože se mu to nepodařilo, že veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dále provedl souhrn výdajů spojených s jeho vyživovacími povinnostmi a dalších nezbytných výdajů, který porovnal se životním minimem sociální potřebnosti. I přesto, že pro něj činí životní minimum částku 3 362,- Kč, byla zamítnuta jeho žádost o dávku sociální péče.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření poukázal na fakt, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena především na tom, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci. Přitom tento soud v odvolacím řízení shledal, že soud I. stupně v řízení provedl všechny potřebné důkazy a činil z nich správná skutková zjištění a závěry o skutkovém stavu věci. Skutkový stav sám dále zjišťoval provedením dalších potřebných důkazů; vzal v úvahu, mimo jiné, i vývoj zdravotního stavu žalovaného (sc. stěžovatele), okolnost, že mu byl přiznán plný invalidní důchod, jeho nezbytné výdaje. Na tomto základě dospěl k závěru, že reálné možnosti a schopnosti žalovaného mu umožňují plnit vyživovací povinnost ve výši 600,- Kč měsíčně od 21.1.1999. Upozornil, že pokud byl žalovanému plný invalidní důchod opětovně změněn na částečný invalidní důchod, jde o novou skutečnost, k níž muselo dojít až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti bylo přihlédnuto k osobní péče matky o nezletilého, nebyly pro soud nevýznamné okolnosti výkonu soudního rozhodnutí o styku žalovaného s nezl. synem M.; hospodaření s finančními prostředky v rámci rodiny je odpovědností matky. V dalším odkázal na odůvodnění rozsudku.
Stanovisko okresního soudu Ústavní soud nezjišťoval, protože jeho rozhodnutí nevyvolalo samo o sobě žádné právní účinky.
Stanovisko vedlejšího účastníka nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat, protože stěžovatelovy námitky míří výlučně do postupu obecných soudů.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 9 C 1112/99 Ústavní soud zjistil, že nezl. D. N., zastoupený původně Okresním úřadem v Benešově, nyní Městským úřadem v Benešově, podal dne 5.8.1999 proti stěžovateli návrh na určení otcovství a úpravu výchovy a výživy. Okresní soud rozsudkem ze dne 6.3.2001, č.j. 9 C 1112/99-127, určil, že stěžovatel je otcem nezl. D. N., svěřil ho do výchovy matky, stanovil výživné měsíčně částkou 600,- Kč a uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, krajský soud rozsudkem ze dne 30.4.2002, č.j. 24 Co 460/2001-223, potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích o určení otcovství, o výchově nezletilého, ve výroku o výživném byl rozsudek zrušen (s ohledem na nedostatečné zjištění skutečných možností, schopností a majetkových poměrů žalovaného a dalších skutečností). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2002, č.j. 30 Cdo 2000/2002-233, odmítnuto. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem o výši výživného opětovně v částce 600,- Kč měsíčně a též uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, krajský soud po provedení dalších důkazů, potvrdil výrok o výši výživného a změnil výrok o dlužném výživném (v tomto punktu poukázal především na to, že stěžovatel nejpozději od června 2000, kdy mu byl doručen znalecký posudek z oboru genetiky, věděl, že je jeho otcovství k nezl. D. dáno s pravděpodobností 99,9%, a přesto si nadále vyživovací povinnost nezačal řádně plnit).
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu ani porušení principu rovnosti účastníků nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení práva na soudní ochranu dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo - s přihlédnutím ke zvláštní povaze nesporného řízení - domáhat se ochrany svých subjektivních práv u soudu. Je však věcí stěžovatele, aby v takovém případě zvolil adekvátní právní prostředky, především však musí respektovat, že zákon o rodině v rámci úpravy vyživovací povinnosti rodičů a dětí výrazně preferuje (a to důvodně) zájem dítěte. Tento zájem, je ve fungujících vztazích mezi rodiči a dětmi, jakož i mezi rodiči navzájem, bezvýhradně a automaticky respektován, v kolizních situacích nastupuje nezbytná ingerence soudu. Proto, kromě jiného, zákon o rodině zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu děti podle schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů. Ze stejných důvodů se při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží k tomu, který rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. To vše cum clausula rebus sic stantibus. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování o výživném nezl. D. N. tyto principy ústavně konformním způsobem interpretovaly a také aplikovaly, tudíž do stěžovatelových základních práv a svobod nezasáhly. Právo na soudní ochranu nezaručuje a nemůže zaručit účastníkům, že soud akceptuje jejich právní názory. K namítanému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud dodává, že žádné konkrétní námitky o zásazích do principu rovnosti účastníků stěžovatel nevznesl. Ústavní soud dále podotýká, že je orgánem ochrany ústavnosti, že mu tudíž nemůže příslušet ani oprávnění hodnotit důkazy o skutečnostech, které nastaly po vydání napadených rozhodnutí (viz doplnění ústavní stížnosti stěžovatelem), a připomíná všeobecně známý postup změny rozhodnutí o výživném v důsledku změny poměrů (§99 zák.o rodině).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu