ECLI:CZ:US:2006:1.US.624.06.1
sp. zn. I. ÚS 624/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2006, č. j. 1 T 13/2005-2216, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 To 80/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2006, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 4. 2006, č. j. 1 T 13/2005-2216 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 7. 2006 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel tvrdí, že jeho žádosti o bezplatnou obhajobu nebylo vyhověno přesto, že nedostatek prostředků k jejímu hrazení je u něj dán. Nedisponuje žádným majetkem a jeho celkové ekonomické, osobní i sociální poměry jsou natolik nepříznivé, že není v jeho silách, aby uhradil byť jen část nákladů svého právního zastoupení. Je umístěn ve vazbě, což mu neumožňuje vykonávat výdělečnou činnost. Předtím řádně studoval. Jeho nemajetnost dokládají i dvě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterými mi byl osvobozen od placení poplatků v občanskoprávním řízení a která k žádosti připojil.
Uvádí, že v první fázi řízení byl zastoupen obhájcem ex offo, ale následně si zvolil jiného na plnou moc. Nyní má dluh nejen vůči státu, ale i vůči zvolenému obhájci a to ve výši desítek tisíc, neboť se jednalo o složitou věc projednávanou po delší dobu.
Je si vědom, že pro posouzení, zda splňuje podmínky nároku na obhajobu bezplatnou, či obhajobu za sníženou odměnu není rozhodující jen jeho momentální finanční situace. Má však za to, že je třeba vzít v úvahu skutečnosti, které znemožňují, aby se jeho finanční situace v nejbližších letech zlepšila. Jeho dluhy vůči třetím osobám dosahují částek v řádu statisíců. Byl odsouzen k velmi dlouhému trestu odnětí svobody. Pokud při jeho výkonu bude dosahovat nějakých výdělků, budou velmi nízké a v prvé řadě z nich budou hrazeny pohledávky poškozených a náklady řízení, vazby a trestu.
Má za to, že právo na bezplatnou obhajobu je jedním z prvků práva na spravedlivý proces a pokud mu bylo odepřeno, ačkoliv prokázal, že je nemajetný (a to i v budoucnosti), bylo tím zasaženo do jeho základního práva. Zároveň je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou i nedostatečně odůvodněna, zejména soud druhé instance se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal.
Napadenými rozhodnutími dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, které je zaručeno čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces a na obhajobu, zakotvených v čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Z pohledu řízení o ústavní stížnosti je na místě toliko posouzení, zda napadeným rozhodnutím předcházelo řízení, které vyhovuje podmínkám ústavních záruk spravedlivého řízení, a zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. Žádné pochybení v tomto směru Ústavní soud neshledal.
Čl. 40 odst. 3 věta třetí Listiny zní: "Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho §33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu." Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je potom svěřeno obecnému soudu, který vždy posoudí každý případ individuálně s ohledem na konkrétní osobu obviněného.
Citované ustanovení trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Lze též poznamenat, že je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Přitom skutečnost, že v jiném řízení byl stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu přiznán, nezakládá nárok na vyhovění žádosti v řízení jiném. Z obsahu objektivního práva nelze dovodit vázanost soudu rozhodnutím o stejném typu žádosti v jiné věci. Soudu, který rozhodoval o stejném druhu žádosti později, nepřísluší hodnotit způsob posouzení předložených dokladů jiným soudem dříve. Nadto při rozhodování o osvobození od soudních poplatků v občanskoprávním řízení se přihlíží k částečně odlišným okolnostem, např. výši soudního poplatku, povaze uplatněného nároku, výdajům spojeným s řízením apod.
Po uvážení námitek stěžovatele a přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle. Naopak je přesvědčen, že oba soudy vyšly z rozhodných skutečností, interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu na racionálním a zákonem odůvodněném podkladě, bez extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a v mezích ústavních principů. Jejich názor, že současná finanční nedostatečnost stěžovatele s ohledem na jeho produktivní věk a zdraví nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, je nejen v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou, ale není ani v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Logický je též závěr soudu druhého stupně, že přiznání bezplatné obhajoby nelze odůvodnit nutností platit další částky v důsledku odsouzení. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelovým námitkám ohledně nedostatku odůvodnění. Usnesení Vrchního soudu je sice svým rozsahem stručné, avšak obsahem pregnantní. Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Ze všech důvodů shora uvedených Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů tak, že ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda senátu