ECLI:CZ:US:2006:1.US.633.05
sp. zn. I. ÚS 633/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.5.2005, č. j. 34 C 138/2002-41 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.7.2005, č. j. 22 Co 333/2005-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a OPTIMI, spol. s r. o. se sídlem v Praze, Dubečská 4/74, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.5.2005, č. j. 34 C 138/2002-41 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.7.2005, č. j. 22 Co 333/2005-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a OPTIMI, spol. s r. o. se sídlem v Praze, Dubečská 4/74, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudy svévolně pominuly, že stěžovatel přistoupil ke zpětvzetí žaloby po třech letech poté, co v průběhu této doby došlo k zásadní změně skutkových okolností, z níž odvozoval svůj naléhavý právní zájem na určení neexistence práva a nepromítly tuto skutečnost do posouzení nároků účastníků na náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 138/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.5.2005, č. j. 34 C 138/2002-41, bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele ze dne 19. 4. 2005, kterou se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že vedlejší účastnice řízení nemá právo, aby jí stěžovatel zaplatil zadostiučinění 250.000,- Kč podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2000, č. j. 22 Cm 690/99-42. Soud současně uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 6.500,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí ze znění ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř., podle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Vzhledem k tomu, že stěžovatel dle názoru soudu z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, bylo mu uloženo vedlejší účastnici náklady řízení uhradit. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 29. 6. 2005 odvolání, ve kterém namítal, že se soud prvního stupně měl při rozhodování o nákladech řízení zabývat tím, zda nejsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. a rozhodnout tak, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků nárok. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.7.2005, č. j. 22 Co 333/2005-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když shledal postup soudu prvního stupně zcela správným. Odvolací soud stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, že zpětvzetí žaloby, tak jak je stěžovatel odůvodnil, nevypovídá o tom, že by byla žaloba podána důvodně, ani o tom, že by byla vzata zpět pro chování vedlejší účastnice, jímž by byl žalobní požadavek uspokojen, z obsahu zpětvzetí žaloby nevyplývají také skutečnosti, které by svědčily pro závěr o přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které výjimečně soud nemusí podle §150 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti. Odvolací soud také poukázal na skutečnost, že tvrzení stěžovatele o tom, že důvody zpětvzetí žaloby spočívají v okolnostech, které nemohl žádným způsobem ovlivnit, nelze z hlediska §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. považovat za právně významné.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, postupovaly přitom v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že soudy v jeho případě nepřihlédly k důvodům, které jej vedly k zpětvzetí žaloby a nepromítly je do posouzení nároků na náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. Totožnou námitku přitom stěžovatel uvedl již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obený soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Stěžovatelem napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů, které dospěly k závěru, že v dané věci byly dány podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve prospěch vedlejší účastnice podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., prvky libovůle či svévole. Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, odvolací soud se k námitce stěžovatele vypořádal i se stěžovatelem namítanými skutečnostmi, které jej vedly k podání žaloby, neshledal je však na rozdíl od stěžovatele takovými důvody, které má na mysli ustanovení §150 o. s. ř. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, postupovaly přitom v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že soudy v jeho případě nepřihlédly k důvodům, které jej vedly k zpětvzetí žaloby a nepromítly je do posouzení nároků na náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. Totožnou námitku přitom stěžovatel uvedl již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obený soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Stěžovatelem napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů, které dospěly k závěru, že v dané věci byly dány podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve prospěch vedlejší účastnice podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., prvky libovůle či svévole. Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, odvolací soud se k námitce stěžovatele vypořádal i se stěžovatelem namítanými skutečnostmi, které jej vedly k podání žaloby, neshledal je však na rozdíl od stěžovatele takovými důvody, které má na mysli ustanovení §150 o. s. ř. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006