ECLI:CZ:US:2002:1.US.635.01
sp. zn. I. ÚS 635/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti Č., a. s., zastoupené JUDr. B. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 31 Ca 87/2001, rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 7480/01/99-1643A, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 7542/99/01-1670A, rozhodnutí Celního úřadu Trutnov ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 3102/1261/99/A-2 a rozhodnutí Celního úřadu Náchod ze dne 13. 7. 1999, sp. zn. 3832/1264/99/19/R-PV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2001.
Ve svém návrhu napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, i všechna mu předcházející rozhodnutí celních orgánů, uvedená v záhlaví tohoto usnesení, týkající se plnění z globální záruky.
Má za to, že orgány veřejné moci při svém rozhodování porušily jeho ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 8. 3. 1996 vystavil záruční listinu - jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky) č. H61NO4116, na jejímž základě poskytl ve prospěch Generálního ředitelství cel záruku až na nejvyšší částku Kč 37 000 000,-- Kč a zavázal se společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě a za který ručitel (nyní stěžovatel) převzal vystavením záruční listiny ručení za clo, daně a poplatky spojené s dovozem zboží (s výjimkou peněžitých pokut), včetně úroků, až do částky uvedené v záruční listině, která byla celním úřadem přijata k zajištění celního dluhu pro deklaranta C., a. s. Záruka byla přijata dne 11. 3. 1996. Na základě žádosti Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel vydal stěžovatel dne 27. 3. 1998 prohlášení k záruční listině, kterým došlo k její změně tak, že namísto Generálního ředitelství cel se záruka poskytuje celním úřadům v České republice.
Na základě výzvy Generálního ředitelství cel ze dne 8. 9. 1998 uhradil stěžovatel z této záruky částku Kč 25 462 073,-- a na základě další výzvy ze dne 21. 9. 1998 k zaplacení celních dluhů v celkové výši Kč 58 151 470,--, pak uhradil částku ve výši Kč 11 537 927,--, tj. částku, jež zbývala nevyčerpána z celkové výše stanovené v uvedené globální celní záruce (Kč 37 000 000,--), čímž dle jeho názoru mělo dojít k zániku ručení. Dne 25 9. 1998 stěžovatel zrušil svůj ručitelský vztah.
Bez ohledu na tyto skutečnosti vydal Celní úřad Trutnov další rozhodnutí (v záhlaví citované), kterým stěžovateli uložil povinnost uhradit částku ve výši Kč 772 972,-- a Celní úřad Náchod rovněž další rozhodnutí (v záhlaví citované), kterým stěžovateli uložil povinnost uhradit částku ve výši Kč 6 327 553,--. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, která byla Celním ředitelstvím Hradec Králové zamítnuta (rozhodnutí jsou rovněž citována v záhlaví).
Stěžovatel napadl obě tato rozhodnutí žalobami, které Krajský soud v Hradci Králové spojil ke společnému řízení a po provedeném řízení je rozsudkem, který je uvedený v záhlaví, zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika s právními názory správních úřadů a soudu. Stěžovatel je toho názoru, že pokud záruční listina výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše Kč 37 000 000,--, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je třeba vycházet z toho, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň do výše, která nemůže být překročena. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že uvedená právní otázka je řešena jednotlivými celními orgány a soudy rozdílně, čímž dochází ke stavu právní nejistoty, což je v rozporu s principem právního státu a Ústavní soud se k tomuto problému v žádném z předchozích případů, týkajících se stejné problematiky, nevyjádřil.
Dále namítá, že vzor záruční listiny, uvedený ve vyhlášce č. 92/1993 Sb., byl vydán nad rámec celního zákona, když celní zákon neobsahoval zákonné zmocnění pro vydání vzoru záruční listiny, což zakládá rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu není možné přihlížet k citované vyhlášce a je nutno globální záruku interpretovat pouze s přihlédnutím k textu samotného celního zákona, přičemž interpretace provedená příslušnými orgány překračuje hranice extenzivního výkladu.
Závěrem uvádí, že ačkoliv na uvedené skutečnosti opakovaně poukazoval, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval a nezabýval se ani jeho poukazem na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Proto stěžovatel žádá, aby rozhodnutí Ústavního soudu obsahovalo náležité odůvodnění, které bude zohledňovat námitky stěžovatele poukazující na rozpor napadených rozhodnutí s ústavními předpisy a principy.
Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že obsahově zcela shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele, které se týkaly totožné problematiky, se již Ústavní soud zabýval. Protože v dané věci dospěl ke stejným závěrům jako druhý senát Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II. ÚS 633/01, třetí senát Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 659/01 a čtvrtý senát Ústavního soudu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 633/01 a neshledal důvod k odlišnému posouzení věci, zdůvodňuje těmito závěry své rozhodnutí shora učiněné.
Podstata ústavní stížnosti, jak již bylo shora naznačeno, spočívá v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, zajištěný tzv. globální zárukou, který nebyl celním dlužníkem včas uhrazen.
Zatímco stěžovatel, v souladu s některými rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví, má za to, že za celní dluh, i v případě několika dovozů, ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu."
Tento právní názor je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jak toto je patrno z rozhodovacích důvodů jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost podanou v podstatě z týchž důvodů (Pl. ÚS 54/2000). Pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody, již dříve Ústavním soudem vyložené, odkázat, když jinak není důvod se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.
Ostatní tvrzení stěžovatele považuje Ústavní soud pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti za nerozhodná.
Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů, ve věcech posuzování závazků z globálních záruk vskutku protichůdná, jak tvrdí stěžovatel, šlo by zajisté o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti (čl. 83 zákona č. 1/1993 Sb.), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kdy tyto otázky jsou ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc. Posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto již od dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94). Navíc stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 54/2000, byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.
Pokud se týká výtek stěžovatele vůči Ústavnímu soudu ohledně způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy se stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti dotýká věci O., a. s., Ústavní soud uvádí, že stěžovatel zcela přehlíží, že právě tato věc (Pl. ÚS 54/2000) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatele, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem," nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích až dosud vydaných opory a ve své podstatě je pouhým projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat. Takovýto nesouhlas však protiústavnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelem uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením přijatým podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu