ECLI:CZ:US:2006:1.US.637.06
sp. zn. I. ÚS 637/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Troubsko, zastoupené JUDr. Jiřinou Surynkovou, advokátkou se sídlem Brno, Rašínova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006, čj. 2 As 59/2005 - 136, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 10 Ca 154/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů pro tvrzené porušení čl. 35, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod. V řízení před Nejvyšším správním soudem se neúspěšně domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud odmítl její správní žalobu proti stanovisku Ministerstva životního prostředí ze dne 24. 2. 2005, čj. 1381/OPVI/05. Tímto stanoviskem byly posouzeny vlivy provedení záměru "Rozšíření dálnice v úseku Kývalka - Holubice na šestipruhové uspořádání" na životní prostředí (§10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů). Městský soud žalobu odmítl z důvodu, že napadené stanovisko nepředstavuje správní rozhodnutí, přezkoumatelné ve správním soudnictví, jelikož jím stěžovatelka není zkrácena na svých právech. Označené stanovisko je totiž svou podstatou úkonem předběžné povahy ve smyslu ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. a jeho zákonnost bude možno přezkoumat teprve v řízení o žalobě podané proti správnímu rozhodnutí. Podstatou argumentů ústavní stížnosti je polemika s rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu. Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je naproti tomu právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinak, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v této věci dostál.
Ústavnímu soudu proto postačí, k jedinému ústavně relevantnímu argumentu stěžovatelky, podle něhož jí nebyla a již ani nebude poskytnuta ochrana jí zmíněných základních práv, odkázat na závěr Nejvyšší správního soudu, podle něhož se stěžovatelka "...mýlí, když se domnívá, že po odmítnutí žaloby napadeným usnesením městského soudu nebude mít žádnou možnost závěry stanoviska zvrátit či zpochybnit. Podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že "soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví." Je tak zřejmé, že předmětné stanovisko může být soudem meritorně přezkoumáno, avšak teprve tehdy, když dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatele správním rozhodnutím, jehož podkladem bude právě toto stanovisko (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 7 A 90/2001, in: č. 837/2006 Sb. NSS)."
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu