ECLI:CZ:US:2004:1.US.64.04
sp. zn. I. ÚS 64/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Dipl. ing. h. c. V. R., zastoupeného advokátem Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, č. j. 30 Cdo 2473/2003 - 126, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, č. j. 1 Co 10/2003 - 86, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2002, č. j. 19 C 34/2002 - 17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl žalobu stěžovatele ve věci ochrany osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, v níž žádal, aby se mu žalovaný (vedlejší účastník M. V.) písemně omluvil ve znění uvedeném ve výroku a aby mu zaplatil 500 000,- Kč. Současně uložil stěžovateli, aby zaplatil žalovanému 6 400,- Kč na náhradě nákladů řízení a státu, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil zástupci žalobce 12 800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, zejména vyslovil, že stěžovatel neprokázal existenci neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák. Dále se odvolací soud vyjádřil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy.
Nejvyšší soud ČR pak v záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť jej neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak výše uvedeno, stěžovatel ve své stížností tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod vyplývajících z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy přistoupily k řešení jeho případu pouze nepřípustným formalistickým způsobem, aniž by zohlednily rovinu přirozenoprávní. V tom, že soudy nedostatečným způsobem hodnotily věrohodnost jednotlivých tvrzení, resp. obecnou věrohodnost jednotlivých účastníků, spatřuje stěžovatel porušení obecně platných zásad spravedlnosti a odepření práva na soudní ochranu. Proto navrhuje, aby všechna výše citovaná rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Tvrdí-li stěžovatel, že výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledal jeho tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat jako právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již v řízení před obecnými soudy. Sama okolnost, že soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Namítá-li stěžovatel nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle své úvahy, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho skutkové závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k provedeným důkazům, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Po prostudování všech napadených rozhodnutí došel Ústavní soud k závěru, že soudy všech instancí postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvodil přiléhavé právní závěry. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy nalézací i odvolací vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a své závěry detailně zdůvodnily. Stejně i soud dovolací postupoval dle ustanovení o. s. ř. a nelze tudíž přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny.
K tvrzení stěžovatele, že výše citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo také k zásahu do jeho práva deklarovaného čl. 7 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení Listiny chránící fyzickou integritu osob a jejich soukromí nedopadá na konkrétní případ stěžovatele, resp. na okolnosti týkající se údajného zásahu do osobnostních práv stěžovatele chráněných v rovině jednoduchého práva ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku. Proto Ústavní soud nemohl shledat ani zásah do tohoto práva stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu