ECLI:CZ:US:2004:1.US.640.03
sp. zn. I. ÚS 640/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. N. A., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 3 To 162/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 45 T 19/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost G. N. A. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 45 T 19/2003. Tímto usnesením soud prvního stupně rozhodl podle §71 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) TrŘ.
Z odůvodnění vyplynulo, že dne 29. 9. 2003 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze na stěžovatele obžalobu pro trestný čin porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, a pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 TrZ, spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit spolu s obviněnou Z. Z. a obviněným A. S. K., oba t. č. neznámého pobytu, zejména tím, že dne 18. 7. 2000 na Finančním úřadu pro Prahu 4, na základě daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za období druhého čtvrtletí roku 2000, daňového subjektu B. C., s. r. o., a v rámci činnosti společnosti G. C., s. r. o., nyní v likvidaci, v souvislosti s dovozem a následným vývozem zboží v podobě křemičitých destiček, uplatnil na základě takto předstíraných obchodních případů, vědomě a bez právního titulu požadavek na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 91 347 693,-- Kč. K vrácení (vylákání) nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nedošlo jen na základě ostražitosti a zásahu pracovníků správce daně, tj. Finančního úřadu pro Prahu 4 a Inspektorátu celní a finanční stráže v Praze.
Dále z napadeného usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 1 Nt 236/2002. Vazba byla započítána od 14.15 hod. dne 30. 9. 2002. Důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě byla skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, občanem Turkmenistánu, není existenčně vázán na území ČR a v daném případě, s ohledem na závažnost projednávané věci, vystupuje do popředí zvlášť výrazně hrozba uložení vysokého trestu a hrozila obava, že by na svobodě mohl uprchnout do svého domovského státu, aby se trestnímu stíhání a vysokému trestu, který mu hrozil, vyhnul. Odvolací soud v tomto směru poukázal, v návaznosti na učiněná zjištění ohledně pronajímatele bytu a sídla firmy stěžovatele, na pochybnosti o místě pobytu stěžovatele na území České republiky.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2003, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů pro porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně navrhl, aby Ústavní soud přikázal, aby byl okamžitě propuštěn na svobodu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na ustanovení §71 odst. 8, 9 TrŘ, kde jsou stanoveny maximální možné doby trvání vazby s tím, že třetina této doby připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Po uplynutí této doby je třeba obviněného propustit ihned na svobodu. V jeho případě je maximální možná délka vazby tři roky. Z toho jeden rok připadá na přípravné řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebyla dodržena zákonem stanovená lhůta, neboť přípravné řízení nebylo do 30. 9. 2003 řádně skončeno. Státní zástupce sice předal dne 29. 9. 2003 soudu obžalobu, avšak úkony přípravného řízení byly dále prováděny. Z tohoto důvodu měl být dne 30. 9. 2003 propuštěn ihned na svobodu, neboť tento den uplynula zákonem stanovená jednoroční lhůta trvání vazby v přípravném řízení. Stěžovatel své tvrzení, že v době podání obžaloby nebylo skončeno přípravné řízení, dovodil z toho, že po podání obžaloby byly v rámci právní pomoci provedeny výslechy svědků, a to ve Velké Británii, Turkmenistánu a Kypru. To znamená, že i po prostudování spisu byly nadále orgány činnými v trestním řízení opatřovány důkazy a podle tvrzení stěžovatele mu bylo znemožněno se s těmito důkazy seznámit. Na podporu svých tvrzení citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rt 39/92. Podle tvrzení stěžovatele soud prvního stupně tím, že věc nevrátil státnímu zástupci k došetření, ačkoli přípravné řízení vykazovalo závažnou procesní vadu, týkající se shromažďování důkazů, po seznámení se s obsahem spisu nezákonně prodloužil jeho vazbu a eliminoval jeho právo na obhajobu podle trestního řádu. Na základě shora uvedených skutečností dospěl stěžovatel k závěru, že v řízení před odvolacím soudem a před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na svobodu a osobní bezpečnost podle čl. 5 Úmluvy, neboť jeho vazba pokračovala po uplynutí zákonem stanovené maximální možné délky trvání vazby v přípravném řízení, když po formálním prostudování spisu pokračovaly orgány činné v trestním řízení ve shromažďování důkazů a v rozporu s trestním řádem i citovanou judikaturou nebyl s těmito důkazy seznámen.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 2. 2004 stěžovatel namítl, že došlo rovněž k porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny, neboť u odvolacího soudu rozhodoval o omezení jeho osobní svobody vyloučený soudce.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud přikázal propustit ho ihned z vazby na svobodu, Ústavní soud konstatuje, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a jako takový musí zásadně respektovat princip dělby moci, na němž je ústavní systém České republiky založen. Při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. I pro Ústavní soud platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Nemůže proto "suplovat" roli obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen. Z citovaného návrhu je zjevné, že stěžovatel navrhuje vydání rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud příslušný. O propuštění stěžovatele z vazby nemůže rozhodovat Ústavní soud, ale výhradně jen obecné soudy. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pouze v části, týkající se návrhu na zrušení napadených usnesení obecných soudů pro porušení čl. 36 Listiny a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a spisy Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 263/2002, sp. zn. 1 Nt 843/2002, sp. zn. 1 Nt 848/2002, sp. zn. 1 Nt 821/2003, a obžalobu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 9. 2003, podanou u Městského soudu v Praze dne 29. 9. 2003.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, trestní řízení je vedeno v souladu s trestním řádem.
Vrchní soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž rozvedl, proč shledal důvodnost ponechání stěžovatele ve vazbě. V tomto směru však stěžovatel napadenému usnesení nic nevytýká. Pro úplnost podotkl, že v rámci řešení stížnosti proti rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 5 TrŘ mu nepřísluší přikazovat soudu prvního stupně jakým způsobem má, či měl naložit s podanou obžalobou. Nemohl tedy vyslovit nesprávnost tohoto konkrétního rozhodnutí na základě úvah o případné nutnosti postupu podle §188 odst. 1 písm. e) TrŘ, neboť v daném stadiu řízení takové rozhodnutí přísluší pouze soudu prvního stupně a je na něm, zda obžalobu přijme nebo ji vrátí do přípravného řízení. Námitky uvedené v ústavní stížnosti považuje za nedůvodné a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze uvedl, že námitka stěžovatele, týkající se omezování jeho osobní svobody v rozporu se zákonem a s Ústavou ČR, nemá žádnou reálnou oporu. Vazba stěžovatele se započítává ode dne 30. 9. 2002. Ve dnech 20., 21. a 22. 8. 2003 stěžovatel prostudoval se svými obhájci kompletní trestní spis. Dne 26. 8. 2003 policejní orgán zpracoval a doručil státnímu zástupci tento kompletní trestní spis s návrhem na podání obžaloby. Státní zástupce návrh akceptoval a dne 19. 9. 2003 dokončil rozsáhlou obžalobu (84 stran). Po jazykovém překladu obžaloby do ruského a ukrajinského jazyka ji doručil dne 29. 9. 2003 Městskému soudu v Praze. V daném případě roční vazební lhůta v přípravném řízení končila dne 30. 9. 2003. Po administrativním vyřízení jazykových překladů doručil státní zástupce Městskému soudu v Praze dne 2. 10. 2003 dodatek právní pomoci z Turkmenistánu a právní pomoc z Velké Británie s návrhem, aby oba výsledky právní pomoci byly nad rámec návrhů obsažených v obžalobě u hlavního líčení provedeny jako další důkazy. Následně dne 7. 11. 2003 doručil Městskému soudu v Praze výsledek právní pomoci z Kypru se stejným návrhem jako v předcházejícím případě. Ve všech třech případech se jednalo o právní pomoc podle §384 odst. 1 TrŘ, jejíž realizace byla opakovaně ze strany státního zástupce urgována. Dále státní zástupce poukázal na ustanovení §179 odst. 2 TrŘ a zejména na ustanovení §180 TrŘ, z něhož vyplývá oprávnění státního zástupce opatřovat důkazy na podporu obžaloby a plnit tak účinně a efektivně své povinnosti v řízení před soudem. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce konstatoval, že přípravné řízení proběhlo a bylo, v souladu s trestním řádem, ukončeno podáním obžaloby. Dodal, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, po obdržení shora uvedených výsledků právní pomoci, umožnila stěžovateli, aby se s těmito výsledky ještě před zahájením hlavního líčení seznámil.
Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) nebyla dodržena zákonem stanovená jednoroční lhůta trvání vazby v přípravném řízení, neboť po podání obžaloby byly i nadále orgány činnými v trestním řízení shromažďovány důkazy, s nimiž se nemohl seznámit, a tím byl porušen čl. 5 Úmluvy, a že (2.) byl porušen čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny, když ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu vydal vyloučený soudce.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Obžaloba je nejdůležitějším rozhodnutím přijímaným v přípravném řízení. Ze zásady legality (§2 odst. 3 TrŘ) vyplývá, že státní zástupce je povinen obžalobu podat, pokud jsou pro to splněny zákonné důvody (nullum crimen, nullum poena sine lege), tj. jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Stupeň jistoty o spáchání předmětného trestného činu obviněným může být v okamžiku podání obžaloby nižší, než je požadován pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Z toho vyplývá, že věc musí být objasněna alespoň tak, aby státní zástupce měl ve stadiu projednání věci před soudem dostatečné podklady pro provedení dokazování v rozsahu potřebném pro prokázání viny obviněného, a tím byly vytvořeny předpoklady pro spravedlivé rozhodnutí soudu. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. v podstatné míře přenesla dokazování do hlavního líčení v řízení před soudem, proto není nutné zjišťovat skutkový stav do všech podrobností, ale je dostačující v přípravném řízení objasnit jen okolnosti podstatné pro podání obžaloby (§2 odst. 5 TrŘ a §89 odst. 1 TrŘ). V daném případě byly splněny shora uvedené podmínky pro podání obžaloby, kterou státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze řádně a dostatečným způsobem odůvodnil. Výsledky právní pomoci nebyly podkladem pro podání obžaloby.
Pokud byly po podání obžaloby Městskému soudu v Praze doručeny výsledky právní pomoci z Turkmenistánu, Velké Británie a Kypru, nelze v tomto úkonu spatřovat stěžovatelem namítané porušení čl. 5 Úmluvy. V tomto směru je nutno poukázat opět na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která do ustanovení §179 TrŘ začlenila odst. 2 a umožnila státnímu zástupci i po podání obžaloby opatřovat důkazy na podporu svých tvrzení (srov. §2 odst. 5 větu pátou TrŘ), aby mohl účinně a efektivně plnit své povinnosti vyplývající z nového postavení státního zástupce v řízení před soudem při provádění dokazování v hlavním líčení a veřejném zasedání (srov. §2 odst. 5, 8 a §180 odst. 3 věta první TrŘ), neboť státní zástupce má aktivně zastupovat veřejnou žalobu v řízení před soudem. Popsaná skutečnost je důsledkem zásady obžalovací a státní zástupce musí vystupovat tak, aby byly objasněny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska obžaloby. Za tím účelem je povinen opatřovat z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly doposud opatřeny nebo provedeny (§180 odst. 2 TrŘ). Podle §180 odst. 3 TrŘ navrhuje státní zástupce takové důkazy k provedení soudu.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že v projednávaném případě bylo přípravné řízení v souladu s trestním řádem ukončeno podáním řádně odůvodněné obžaloby. Okolnosti objasněné v rámci přípravného řízení byly postačující pro podání obžaloby a výsledky právní pomoci nebyly uvedeny jako návrhy v podané obžalobě. Jednalo se o důkazy, které byly získány v soudním stadiu trestního řízení, tj. v řízení před soudem po podání obžaloby, jako důsledek již citované novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která posílila zejména zásadu bezprostřednosti a ústnosti, a přesunula hlavní těžiště dokazování z přípravného řízení do hlavního líčení v řízení před soudem. Z uvedeného je zřejmé, že se nejednalo o důkazy shromažďované v přípravném řízení. Z tohoto důvodu neobstojí stěžovatelem namítané překročení maximální délky vazby připadající na přípravné řízení stanovené trestním řádem (v daném případě jeden rok), neboť vazba se stěžovateli započítávala od 30. 9. 2002 a obžaloba byla podána k Městskému soudu v Praze dne 29. 9. 2003. Po podání obžaloby se změnilo předsoudní stadium trestního řízení na soudní stadium trestního řízení a vazba v přípravném řízení se změnila na vazbu před soudem. Proto musel soudce podle ustanovení §71 odst. 5 TrŘ do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, rozhodnout, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu.
Rovněž neobstojí námitka stěžovatele, že se s výsledky právní pomoci nemohl seznámit. Jak vyplývá z kopií sdělení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2003 a ze dne 18. 11. 2003, bylo stěžovateli i jeho obhájci umožněno seznámit se s výsledky právní pomoci ještě před zahájením hlavního líčení.
K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny, že u odvolacího soudu rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně o ponechání ve vazbě vyloučený soudce, Ústavní soud konstatuje, že k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu nedošlo. Ustanovení §30 odst. 2, věta druhá, TrŘ stanoví, že po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení mimo jiné rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Citované ustanovení však dopadá a vylučuje soudce pouze z meritorního rozhodování v trestním řízení, tj. z rozhodování o vině a trestu, nikoli z rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, jako tomu bylo v daném případě. Z jiných důvodů stěžovatel vyloučení soudce nenamítá.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu