ECLI:CZ:US:2016:1.US.643.16.1
sp. zn. I. ÚS 643/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Davidem Mikulou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 61/4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 263/2015-398 ze dne 13. 7. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 4. 2015, č. j. 4 T 189/2014-364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a presumpce neviny, plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte, kterých se dopustil tím, že pohlavně zneužíval nezletilou dceru své družky, a byl proto odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. P1. US - st. 38/14 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nepodal před jejím podáním dovolání. Ačkoli v jeho věci nebylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, je dle jeho názoru ústavní stížnost přípustná, protože v jeho věci došlo k zásadním pochybením procesní povahy. Přípustnost ústavní stížnosti při nevyčerpání mimořádného opravného prostředku dle ustanovení §265a trestního řádu, dovolání, odvozuje stěžovatel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 ze dne 17. 12. 2009 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011, v nichž Ústavní soud vyslovil, že ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížnosti dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňuji některý z dovolacích důvodů dle trestního řadu. Stěžovatel dále uvádí, že nalézací soud se nevypořádal dostatečně s rozpory ve svědeckých výpovědích a dostatečně nevysvětlil, proč vzal za vyvrácenou výpověď stěžovatele a výpovědi některých svědků. Stěžovatel navrhl mnoho důkazů zpochybňujících výpověď poškozené. Nalézací soud založil do spisu doslovný přepis sms komunikace, facebookovou komunikaci a předložené fotografie zachycující rodinný život stěžovatele v předmětné době, ale tyto důkazy dostatečně nezohlednil. Přestože se tedy nalézací soud z hlediska skutku opíral toliko o jedinou svědeckou výpověď, kterou mohly důkazy navržené stěžovatelem minimálně zpochybnit, nalézací soud i odvolací soud nejenže na návrh stěžovatele na doplnění dokazování nijak nereagovaly, ale toto své jednání opomněly jakkoliv odůvodnit, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. V projednávaném případě byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí krajského soudu poučen o možnosti podání dovolání. Tohoto mimořádného opravného prostředku ovšem, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, nevyužil, neboť podle něj namítané vady rozhodnutí nižších soudů nenaplňují žádný z dovolacích důvodů dle §265b trestního řádu.
7. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi již výslovně zdůraznil, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku [je-li přípustné dle §265a trestního řádu; viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Z citovaného stanoviska přitom vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány kupříkladu nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, které by podle stěžovatele nemusely spadat pod zákonné dovolací důvody, jak jsou vykládány Nejvyšším soudem. Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný. Stěžovatelem citovaná usnesení pak byla překonána citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu.
8. Z uvedeného vyplývá, že nehledě na to, že se stěžovatel sám domníval, že jím vytýkané vady napadených rozhodnutí nespadají pod zákonné dovolací důvody, byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který v jeho věci byl přípustný dle §265a trestního řádu.
9. Tuto podmínku však nesplnil. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka