ECLI:CZ:US:2004:1.US.645.03
sp. zn. I. ÚS 645/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. J. M. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. B. T. a MUDr. A. T., zastoupených JUDr. J. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 10 Co 582/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 5. 2003, č. j. 12 C 133/98 - 310, o vydání nemovitosti bylo rozhodnuto tak, že oba stěžovatelé jsou povinni žalobcům (vedlejší účastníci) vydat dům se stavební parcelou o výměře 320 m2 a dále pozemkovou parcelu o výměře 1033 m2, vše zapsáno na LV pro katastrální území Drahovice, obec Karlovy Vary, okres Karlovy Vary u Katastrálního úřadu v Karlových Varech, a to ve lhůtě do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. pak bylo rozhodnuto, že oba stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům na nákladech řízení částku 10 375,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce vedlejších účastníků.
Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech napadli stěžovatelé odvoláním, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu nalézacího a po zhodnocení dosavadního řízení, rozsudku soudu I. stupně a námitek stěžovatelů promítnutých do odvolání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dále se vyjádřil k projednávané problematice a k námitkám stěžovatelů uplatněným v jejich odvolání.
Stěžovatelé napadli v záhlaví citované rozhodnutí, neboť se domnívají, že je nezákonné a ve věci jednaly podjaté obecné soudy, čímž došlo k porušení jejich práv na spravedlivý proces a práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelé uvádějí, že soudy projednaly věc v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. a dalšími obecně závaznými platnými předpisy, a dále namítají skutkové i právní vady v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu. Proto navrhují, aby Ústavní soud toto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nálezem zrušil a rozhodl také o odložení vykonatelnosti citovaného rozsudku.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Jedinou ústavněprávní argumentací v podané ústavní stížnosti je blíže nespecifikovaná námitka stěžovatelů ohledně porušovaní jejich práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud dodává, že k porušení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu nalézacího nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela zřejmé, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy, stěžovatelům nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatelů a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Všechny argumenty, které stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, jsou v podstatě opakováním důvodů, které již uvedli ve svém odvolání, a samotnou okolnost, že odvolací soud neakceptoval jimi vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Pokud stěžovatelé namítají nesprávné hodnocení důkazů soudem, Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry a jak bylo výše řečeno, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelů a své závěry detailně zdůvodnil. Proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Ohledně námitky podjatosti soudců, kteří ve věci jednali, Ústavní soud uvádí, že i s touto námitkou se soud odvolací vypořádal (str. 2 v záhlaví citovaného rozsudku). Jak odvolací soud uvedl, i přes uplatněnou námitkou stěžovatelů soud ve věci jednal ve smyslu §15b odst. 2, 3 o. s. ř., i když tato námitka byla uplatněna 1,5 hodiny před zahájením jednání dne 20. 10. 2003 (přestože obsílku k jednání převzala právní zástupkyně stěžovatelů 5. 8. 2003), nicméně soud shledal námitku nekonkrétní, s odkazem na postup soudce soudu nalézacího, opakovaně uplatňovanou a nedůvodnou. Ústavní soud k tomu dodává, že právě ustanovení §15b odst. 2, 3 o. s. ř. má zabránit tomu, aby účastníci řízení protahovali toto řízení svými námitkami podjatosti založenými na důvodech, které již byly posouzeny. Záleží pouze na účastníku řízení, zda tuto námitku uplatní jako odvolací důvod v odvolání, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost.
Vzhledem k výše uvedenému a také tomu, že ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu