ECLI:CZ:US:1996:1.US.65.96
sp. zn. I. ÚS 65/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. K. M., účastníků řízení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě a vedlejšího účastníka - města H., zastoupeného JUDr. H. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 16 Co 513/94-163, ze dne 26. 10. 1995, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě č.j. 8 C 281/91-138, ze dne 28. 2. 1994, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví
uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního
soudu v Náchodě, které nabyly právní moci dne 4. 1. 1996.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta
žaloba, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby žalovaný, ČR
- město H., byl zavázán k uzavření dohody o vydání věci, a to domu
č.p. 4 se stavební plochou č. 229 a zahradou č. 100, vše zapsáno
u Katastrálního úřadu v Náchodě na LV č. 998 pro obec H..
Povinnost k uzavření dohody o vydání věci stěžovatel opíral o ust.
§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, podle něhož "povinnost vydat věc se vztahuje na ty
případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě
kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek".
Soud dospěl k názoru, že podmínka tísně byla při uzavření kupní
smlouvy ohledně uvedených nemovitostí na straně prodávajících
(stěžovatele i jeho matky) splněna. Existence druhého předpokladu
vydání věci, tj. uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných
podmínek, však podle názoru soudu dána není. Stěžovatel prý
neprokázal, že tehdejší MěNV znemožnil jeho matce prodej domu
jinému zájemci a jednání, která byla tehdy s dalšími kupci vedena,
byla prý pouze velmi předběžná. Vyplacená kupní cena, jež činila
88.750 Kčs, byla údajně cenou maximální, za kterou bylo možno
podle cenových předpisů v době uzavření kupní smlouvy předmětné
nemovitosti prodat. Pokud by došlo k podstatnému překročení této
kupní ceny, bylo by to důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Proto
stěžovatel a jeho matka nemohli v roce 1980 za nemovitosti získat
vyšší cenu, která jim byla údajně nabízena (tzn. 100.000 Kčs
a více) jinými zájemci, neboť tato cena by byla v rozporu s tehdy
platnými cenovými předpisy. Okresní soud dále usoudil, že rozdíl
ve znaleckých posudcích ohledně ceny předmětných nemovitostí, jenž
vyplýval ze znaleckých posudků S. Ř. (zpracovaného v době prodeje
nemovitostí v roce 1980) a J. N. (zpracovaného v roce 1993), byl
nepatrný. Znalec S. Ř., který vycházel ze správného cenového
předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.), ocenil stavbu na částku
84.600 Kčs a znalec J. N. na částku 88.965 Kč. Vzniklý rozdíl
proto činil částku 4.365 Kč.
Podle názoru okresního soudu kupující (MěNV H.) neporušil ani
tzv. vedlejší ujednání, neboť splnil slib, učiněný matce
stěžovatele, a zajistil jí odpovídající byt. Další vedlejší
ujednání, podle něhož měl kupující MěNV v H. platit část
nájemného, odpovídající užívání tzv. nadměrných metrů v novém bytě
ve výši 97 Kčs měsíčně, považoval soud za neprokázáno.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl
citovaný rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrzen. Dovolání
připuštěno nebylo. Krajský soud zejména uvedl, že zákonem
stanovený požadavek uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek znamená, že každý z obou uvedených pojmů musí
být posuzován odděleně, přestože lze zpravidla vysledovat věcné
a skutkové souvislosti. Stěžovatelovo právo není možné uplatnit,
jestliže nejsou v době právního úkonu současně oba předpoklady
naplněny.
Pokud jde o předpoklad tísně, krajský soud konstatoval, že
v době uzavírání kupní smlouvy dán byl, a to na straně
stěžovatelovy matky i na straně samotného stěžovatele. Předpoklad
nápadně nevýhodných podmínek u smlouvy úplatné znamená především
posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených
vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl
poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný.
Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta podle
tehdy platných cenových předpisů, nelze bez dalšího usuzovat na
neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tudíž na existenci
nápadně nevýhodných podmínek. V souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy se prodávajícím dostalo ekvivalentního plnění a nelze
hovořit o jejich zkrácení o částku 4.465 Kčs, která vyplynula jako
rozdíl mezi znaleckými posudky znalců Ř. a N. Nutno také vidět, že
znalec N. dospěl k ceně převáděných nemovitostí podle vyhl. č.
43/1969 Sb. (bez aplikace výjimky podle jejího §13 odst. 2) ve
výši 25.150,60 Kčs, která se liší od ceny stanovené znalcem Ř.
v roce 1980 pouze o 420,60 Kčs a že užití této výjimky nebylo ve
vztahu k prodávajícímu nárokové.
Krajský soud dále dovodil, že z provedených důkazů lze
nepřímo usuzovat na to, že MěNV v souvislosti s kupní cenou přijal
závazek, že matce stěžovatele bude hradit náklady, vzniklé
užíváním tzv. nadměrných metrů, a že tomuto závazku patrně
nedostál. Ani toto případné ujednání by však nemohlo znamenat, že
by byla matka stěžovatele ve srovnání s předsmluvním stavem zjevně
znevýhodněna a že by poměr hodnoty získané v důsledku uzavření
kupní smlouvy v porovnání s vydávanou protihodnotou mohl být pro
prodávající nápadně nevýhodný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými soudními
rozsudky bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo vlastnit
a nabývat majetek, zaručené Listinou základních práv a svobod.
Nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem prý mělo plnou oporu
v zákoně č. 87/1991 Sb., neboť stát v minulosti nabyl vlastnického
práva k uvedeným nemovitostem na základě kupní smlouvy, uzavřené
nejen v tísni, jak uznaly i oba soudy, ale současně i za nápadně
nevýhodných podmínek.
Za nápadně nevýhodnou podmínku považuje stěžovatel zejména
rozpor mezi kupní cenou za nemovitosti skutečně zaplacenou
a cenou, která podle tehdy platných cenových předpisů původním
vlastníkům náležela. Rozdíl obou cen, zjištěný v průběhu řízení
před obecnými soudy, činil 4.365 Kčs v neprospěch prodávajících.
Tento rozdíl pokládá stěžovatel za podstatný, a to zejména
s přihlédnutím k cenovým relacím v tehdejší době. Kupní cena tedy
byla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy a na této
skutečnosti nic nemění ani fakt, že odhadní cena byla stanovena
aplikací výjimky podle ust. §13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Dopisem ze dne 4. 4. 1996 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil,
že na základě nových skutečností, zjištěných znaleckým posudkem
znaleckého ústavu BEWERT, s.r.o., podal u Okresního soudu
v Náchodě dne 3. 4. 1996 návrh na obnovu řízení. Podle nového
znaleckého posudku tohoto ústavu měla odhadní cena předmětných
nemovitostí činit podle ust. §13 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č.
43/1969 Sb. 23.334 Kčs a podle výjimky v odst. 2 stejného
ustanovení částku 162.241,92 Kčs. Z tohoto nového znaleckého
posudku stěžovatel usoudil, že výsledek znaleckého posudku znalce
J. N., č. 221/78/93, o jehož závěry se obecné soudy opíraly,
neodpovídá vyhlášce ČCÚ a MF ČSR č. 43/1969 Sb. a že odhadní cena
posuzovaného domu byla podstatně podhodnocena. K uvedenému podání
stěžovatel přiložil i stejnopis návrhu na obnovu řízení a citovaný
posudek znaleckého ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti, takže nic nebrání vlastnímu
projednání věci samé. Překážkou projednání věci není ani
skutečnost, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení,
protože tento návrh se nepovažuje za procesní prostředek, který
stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ust. §75 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud proto
vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se
k ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní
stížnost považuje za zcela nedůvodnou, protože nebylo prokázáno,
že při prodeji domu byla splněna podmínka podle 6 odst. 1 písm. g)
zákona č. 87/1991 Sb., tedy existence nápadně nevýhodných
podmínek. Nebylo prokázáno, že by MěNV v H. matce stěžovatele
zmařil prodej domu, za který byla prodávajícím vyplacena maximální
kupní cena, za niž tehdy bylo možné dům prodat. Napadenými
soudními rozhodnutími proto nebylo "nijak kráceno Listinou
základních práv a svobod zaručené právo stěžovatele vlastnit
a nabývat majetek". V dalším okresní soud poukázal na podrobné
odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 1994, č.j. 8C 281/91-141.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na
odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 10. 1995, č.j. 16 Co
513/94-163, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník, město H., se ve svém vyjádření odvolal na
svá předchozí stanoviska před obecnými soudy a plně se ztotožnil
s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vychází ze zásady, že nemá oprávnění zasahovat
do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich
soudní soustavy a nepřísluší mu tedy ani přehodnocovat důkazy,
provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je bdít nad dodržováním
ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud
zkoumal, zda napadená rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě
a Krajského soudu v Hradci Králové neporušují základní práva nebo
svobody stěžovatele, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl.
10 Ústavy. V daném případě se jednalo zejména o posouzení, zda
napadená soudní rozhodnutí neporušila stěžovatelova práva vlastnit
a nabývat majetek, zaručená zejména v čl. 11 Listiny základních
práv a svobod.
Ústavní soud se především odvolává na svou dosavadní
judikaturu, zejména na nález I. ÚS 139/93 (srov. Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck,
str. 129 a násl.). Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vychází
z ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož
povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném
období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Naplněny proto musí být
oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně
nevýhodné podmínky.
Ústavní soud souhlasí s názorem obecných soudů, že přestože
se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek
často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat
jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje
především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných
podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci.
Okresní i krajský soud ve svých vyjádřeních (a v příslušných
rozhodnutích) k ústavní stížnosti uvedly, že předmětná kupní
smlouva byla - na základě provedeného dokazování - uzavřena ve
stavu tísně. Z obsahu výše označeného soudního spisu je však
patrno, že při uzavírání kupní smlouvy z 10. 9. 1980 nebyl naplněn
zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné
podmínky totiž nelze - jak plyne z dosavadní judikatury
- spatřovat toliko v samotné kupní ceně, která byla v konkrétním
případě zaplacena.
V souladu s tím je možné přijmout názor stěžovatele, že
konkrétní cenu je třeba vždy posuzovat v souvislosti s hodnotami,
které reprezentovala ve své době a nikoliv podle cen současných.
"Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovateli jevit jako
existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí
s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák.
č. 87/1991 Sb. vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto
smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší
doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával.
Stěžovatel za nápadně nevýhodnou podmínku považuje zejména
rozpor mezi kupní cenou skutečně zaplacenou a cenou, která
vlastníkům podle tehdejších cenových předpisů měla náležet.
Uvedený rozdíl činil částku 4.365 Kčs. V této otázce se však
Ústavní soud ztotožnil s názorem Okresního soudu v Náchodě, že
cenový odhad v době uzavírání kupní smlouvy proběhl v souladu
s tehdy platnými předpisy. Zjištěný rozdíl nelze pokládat za
zásadní do té míry, že by sám o sobě potvrdil existenci namítaných
nápadně nevýhodných podmínek. Navíc je třeba mít v patrnosti, že
rozdíl 4.365 Kčs vyplynul ze srovnání obou znaleckých posudků
s přihlédnutím k uplatnění nenárokovatelné výjimky podle ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb. Rozdíl zmíněných znaleckých
posudků ohledně základní, běžné ceny, činil pouze 420,60 Kčs.
V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel Ústavnímu
soudu přípisem ze dne 4. 4. 1996 předložil informaci o návrhu na
obnovu řízení, který podal. K tomuto návrhu přiložil i znalecký
posudek ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996, jímž jsou předmětné
nemovitosti oceňovány - podle tehdy platných předpisů - na
podstatně vyšší hodnotu, než tomu bylo ve znaleckých posudcích
předchozích, o něž se v předchozím řízení opíraly obecné soudy.
Z hlediska Ústavního soudu však toto novum není relevantní, neboť
jeho úkolem je toliko zkoumat, zda napadenými soudními
rozhodnutími nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele.
Znalecký posudek ústavu BEWERT nebyl obecným soudům v době jejich
rozhodování znám a proto k němu ani nemohlo být při jejich
rozhodnutí přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl posudek znaleckého
ústavu BEWERT při svém rozhodování o ústavnosti rozsudků Okresního
soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové reflektovat ani
Ústavní soud. Znalecký posudek ústavu BEWERT představuje novou
okolnost, jíž se mohou zabývat obecné soudy v řízení o návrhu na
obnovu řízení, která však nemohla ovlivnit rozhodnutí Ústavního
soudu v souzené věci.
Při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel namítl, že
byl vyloučen ze svého práva domáhat se soudní ochrany, neboť
krajský soud v napadeném rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání,
ačkoliv šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To
spatřoval stěžovatel ve sporné otázce, zda v řízení před obecnými
soudy mělo být při úvaze o ceně prodávaných nemovitostí aplikováno
ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. nebo ustanovení
§13 odst. 2 téže vyhlášky, které při splnění stanovených podmínek
připouští tak znovu výjimku z kupní ceny stavby.
Tuto argumentaci Ústavní soud nesdílí. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek. Je v zásadě v pravomoci příslušného obecného
soudu, zda je připustí, pokud usoudí, že jsou splněny podmínky pro
jeho podání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Pokud tak
obecný soud neučinil, lze proti tomu úspěšně brojit ústavní
stížností jen tehdy, jestliže by tím došlo k porušení základních
práv a svobod stěžovatele za podmínek §72 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Takový případ však v souzené věci
nenastal. Podle názoru Ústavního soudu je třeba i zákonnou
podmínku ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., totiž že jde
o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vykládat toliko
se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. V souzené věci
byla výjimka podle ustanovení §13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb.
použita ve znaleckém posudku znalců Ř. i N. a rozdíl v ocenění
nemovitosti činí mezi oběma posudky - s přihlédnutím k uvedené
výjimce - toliko 4.365,- Kčs. Tento rozdíl, jak již Ústavní soud
konstatoval, není natolik zásadní, aby zákonnou náležitost, tj.
existenci nápadně nevýhodných podmínek, naplňoval.
Za nápadně nevýhodné podmínky nelze považovat ani skutečnost,
že matka stěžovatele musela po získání náhradního bytu hradit
zvýšené náklady vyplývající z užívání tzv. nadměrných metrů. Je
nutno přihlédnout i k tomu, že při stanovení ceny předmětné
nemovitosti byla použita nenároková výjimka podle ust. §13 odst.
2 vyhl. č. 43/1969 Sb., přičemž "poskytnutou vyšší úhradu použije
majitelka a současně obyvatelka domu č.p. 4 k řešení vlastní
bytové situace". To výslovně uvedl finanční odbor ONV v Náchodě
v písemném souhlasu k poskytnutí vyšší úhrady ze dne 24. 4. 1980
(č.l. 96 spisu). Navíc je otázkou, zda vůbec MěNV H. závazek
hradit matce stěžovatele zvýšené náklady z tzv. nadměrných metrů
převzal. Zatím co okresní soud toto ujednání nepovažoval za
prokázáno, krajský soud uvedl, že na jeho existenci lze usuzovat
nepřímo a že MěNV svému závazku patrně nedostál. I kdyby však
takový závazek MěNV skutečně existoval, bylo by věcí stěžovatele
a jeho matky, aby splnění tohoto závazku vymáhali právní cestou.
V takovém případě by však nešlo o uzavření kupní smlouvy za
nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž pouze o neplnění podmínek,
které smluvně sjednány byly.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva vlastnit
(a tudíž i nabývat) majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s dosavadní
judikaturou poukazuje na to, že článkem 11 je chráněno "vlastnické
právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již
existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. např. nález
I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor
o vlastnictví, jímž vlastnické právo má být teprve konstituováno,
ústavně chráněno není a ani být nemůže. K porušení uvedeného
článku Listiny základních práv a svobod tedy nedošlo.
Na základě obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn.
8 C 281/91 lze dále konstatovat, že obecné soudy při rozhodování
předmětného sporu zcela respektovaly i zásady spravedlivého
procesu obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv
a svobod, takže ani z tohoto hlediska nelze jejich rozhodnutí nic
podstatného vytknout.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost
zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. června 1996