ECLI:CZ:US:2016:1.US.660.16.1
sp. zn. I. ÚS 660/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Hubené, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 70 Co 390/2015-128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. května 2015 č. j. 74 EXE 5592/2013-115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. února 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále navrhovala, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby se podle §39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím, v němž mu návrh došel.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 74 EXE 5592/2013 vyplývají následující skutečnosti. Soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis (dále jen "soudní exekutor") podal k obvodnímu soudu dne 18. prosince 2013 žádost o pověření a nařízení exekuce ve věci oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, proti povinné stěžovatelce o 2 695 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dne 2. ledna 2014 pověřil vedením exekuce soudního exekutora podle ustanovení §43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka proti předmětnému pověření vedením exekuce podala odvolání, jež zdůvodnila tak, že exekuční titul, jež má být podkladem pro vedení exekuce v projednávané věci, není vykonatelným titulem a navrhovala zrušení vydaného pověření.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 27. května 2015 č. j. 74 EXE 5592/2013-115 řízení o odvolání zastavil s odůvodněním, že pověření soudního exekutora není rozhodnutím, tudíž, je pojmově vyloučena možnost podat proti němu odvolání. Stěžovatelka proti vydanému usnesení podala odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. října 2015 č. j. 70 Co 390/2015-128 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Pokud stěžovatelka v odvolání uplatnila námitky ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu, pak tyto námitky mohou být, podle závěru učiněného městským soudem, důvodem pro případné zastavení exekuce, o čemž přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi, eventuálně exekučnímu soudu (§55 exekučního řádu).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že jí byla jako účastníku řízení odňata možnost hájit svá práva v exekučním řízení, neboť jí nebylo umožněno bránit se řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Stěžovatelka má za to, že se v jejím případě jedná o významnou vadu řízení, když odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a dále ji chybně poučil, že proti usnesení není dovolání přípustné. Tím ji odňal možnost uplatnit procesní práva v dovolacím řízení podle §236 a násl. o. s. ř. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatelky pochybil, když nezjistil, že podala návrh na zastavení i odklad exekuce. Došlo tak k nezákonnosti spočívající v nezásadně nesprávném posouzení dopadu ústavně zaručených práv na posuzovaný případ, ve kterém byl prvek libovůle či svévole ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu. Současně byl podle názoru stěžovatelky porušen nález Ústavního soudu, že každé rozhodnutí musí být řádně a dostatečně odůvodněno. Dále stěžovatelka namítala, že soudem prvního stupně i soudním exekutorem bylo opakovaně neoprávněně nakládáno s jejími osobními údaji v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008 č. j. 1 As 36/2008-77, když označili povinného rodným číslem a když exekutor vedl exekuci všemi způsoby uvedenými v exekučním zákoně, přestože podle jejího názoru byla exekuce zahájena nezákonně, když dlužná jistina činila pouze částku 2 695 Kč.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Ústavní soud ze spisu vedeného obvodním soudem ověřil, že v uplatnění procesních práv ze strany ve věci rozhodujících soudů nebylo stěžovatelce nijak bráněno. Stěžovatelka podala v rámci předmětného exekučního řízení řadu procesních podání, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Stěžovatelka dne 18. dubna 2014 zaplatila jistinu ve výši 2 695 Kč a usnesením ze dne 5. června 2014 byla exekuce pro tuto částku zastavena. Pokud pak stěžovatelka měla za to, že poučení městského soudu v ústavní stížnosti napadeném usnesení bylo nesprávné a dovolání bylo přípustné, nic jí nebránilo postupovat podle §240 odst. 3 o. s. ř. a podat dovolání do tří měsíců od doručení usnesení městského soudu.
10. Ke vznesené námitce stěžovatelky ohledně tvrzeného neoprávněného nakládání s jejími osobními údaji soudem prvního stupně a soudním exekutorem, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelkou citovaným judikátem Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní delikt podle §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, je naplněn též tím, že exekutor zveřejnil usnesení o ceně nemovitosti, v němž označil povinného rodným číslem. Pokud stěžovatelka měla za to, že v předmětném řízení bylo s jejími osobními údaji neoprávněně nakládáno, jsou jí dány prostředky ochrany jejích práv zákonem o ochraně osobních údajů, resp. §2894 a násl. občanského zákoníku, které je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji a tomuto návrhu tak vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu