ECLI:CZ:US:2007:1.US.665.06
sp. zn. I. ÚS 665/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t.č. ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem v Jilemnici, Valdštejnská 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 747/2006 ze dne 21. 6. 2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 18/2006 ze dne 7. 3. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 1/2005 ze dne 11. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 747/2006 ze dne 21. 6. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 18/2006 ze dne 7. 3. 2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 1/2005 ze dne 11. 1. 2006. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces i práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména způsobem dokazování prováděného v řízení, předcházejícím vydání napadených rozhodnutí. Již v průběhu přípravného řízení došlo k selektivnímu opatřování důkazů pouze v neprospěch stěžovatele. O této skutečnosti svědčí to, že původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 34/2005 ze dne 21. 4. 2005 zrušen a věc byla vrácena k doplnění dokazování znovu před soud I. stupně. Dále stěžovatel tvrdí, že pro jeho odsouzení použily soudy jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného v situaci, kdy ostatní důkazy nejsou jednoznačné a část z nich je vnitřně rozporná. V tomto případě obecné soudy nerespektovaly obecné zásady trestního řízení. Dále upozornil na to, že v dané věci existují různé znalecké posudky, v nichž jsou rozpory, které se soudy nepokusily odstranit. Obecným soudům rovněž vytýká nesprávné hodnocení důkazů pouze v jeho neprospěch. Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Ústavní stížnost ještě stěžovatel doplnil vlastním podáním, v němž zopakoval podstatné okolnosti obsažené již v ústavní stížnosti.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen zopakoval podstatné údaje, obsažené již v jeho rozhodnutí o dovolání stěžovatele. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci nedošlo k porušení zaručených základních práv stěžovatele. Podle jeho názoru jsou námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakováním argumentů uplatněných v dosavadním trestním řízení, na němž však obecné soudy ve svých rozhodnutích reagovaly. Odkázal proto v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření uvedl, že v průběhu řízení byl řádně zjištěn skutkový děj a v současné době již nelze očekávat další objasnění věci nad rámec toho, jak byl skutkový děj zjištěn u hlavního líčení.
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdaly postavení vedlejšího účastníka. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve stručném vyjádření uvedlo, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné nové skutečnosti, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 T 1/2005 vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 9 T 1/2005-279 ze dne 10. 2. 2005 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1a 2 písm. h) trestního zákona ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 citovaného zákona. Uvedeným rozsudkem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 a půl roku. K odvolání stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 34/2005-317 ze dne 21. 4. 2005 rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně je rozporný z hlediska množství požitých léků a nedostatečného vyjádření znalců z hlediska hodnot netoxického, toxického a život ohrožujícího požití léků. Dále uložil soudu I. stupně přesnější a pozornější hodnocení výpovědi poškozeného.
Krajský soud v Hradci Králové provedl další dokazování a napadeným rozsudkem č.j. 9 T 1/2005-467 ze dne 11. 1. 2006 znovu stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy ukončeného ve stadiu pokusu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody trvání 13 let. Trestného činu se dopustil tím, že dne 10. 7. 2004 kolem 12.00 hod. v Hradci Králové v domě čp. 18/20 v Machkově ulici napadl M. M., tak, že jej tloukl francouzskou holí po celém těle a prohlašoval, že jmenovaného zabije a tímto jednáním mu způsobil otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu v levé čelní krajině, oděrky a hematomy v obličeji a další poranění, přičemž ho donutil, aby mu poškozený vydal mobilní telefon Siemens MT 50 a finanční částku nejméně 1.000,- Kč a poté v úmyslu ho usmrtit ho donutil, aby spolkl blíže neurčené množství léků Diazepam a Warfarin, čímž mu způsobil smrtelnou intoxikaci organismu, přičemž k úmrtí M. M. nedošlo pouze díky včas poskytnuté lékařské pomoci. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud podrobně zabýval hodnocením důkazů (č.l. 476-477, stejně jako i závěry vyplývajícími ze znaleckých posudků. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 7 To 18/2006-531 ze dne 7. 3. 2006 odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí znovu zhodnotil skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem I. stupně, a potvrdil závěry, k nimž soud I. stupně dospěl (č.l. 536-539).
Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 5 Tdo 747/2006-579 ze dne 21. 6. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se tento soud věcně zabýval námitkami stěžovatele z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Jádro jeho právního posouzení je stručně shrnuto v závěru odůvodnění na str. 6,7.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti průběhu dokazování a proti hodnocení důkazů v jeho trestní věci.
V obecné rovině je třeba nejdříve uvést, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem event. porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod a nezkoumá věc samu. Pro oblast dokazování z toho tedy plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod, tedy nikoli dokazování týkající se rozhodnutí v samotném meritu věci.
Z tohoto hlediska však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i vlastními důkazními návrhy stěžovatele a pokud tyto ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly znaleckými posudky a pečlivě zkoumaly, jaké závěry jsou v těchto posudcích obsaženy a jaké skutečnosti z nich lze pro posouzení předmětné věci vyvodit. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy odstraněním případných rozporů v těchto znaleckých posudcích nezabývaly. Z výše uvedené rekapitulace spisu vyplývá, že právě odstranění určitých rozporů ve znaleckých posudcích bylo jedním z důvodů, proč odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z tohoto postupu odvolacího soudu lze - podle názoru Ústavního soudu - dovodit odpovědný přístup obecného soudu k věci a jeho snahu o úplné a dostatečné zjištění okolností posuzovaného trestného činu. Tohoto úkolu se pak v dalším řízení prvostupňový soud dostatečně zhostil. Již proto nelze přijmout stěžovatelův argument, že ve věci nebylo provedeno dostatečné dokazování, jestliže odvolací soud první rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde konečně o rozhodnutí soudu dovolacího, je nutno poukázat na skutečnost, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, což svědčí o tom, že se i tento obecný soud zabýval jeho námitkami věcně a jeho závěry jsou stručně a výstižně shrnuty na str. 6 jeho rozhodnutí.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu