ECLI:CZ:US:2001:1.US.671.2000
sp. zn. I. ÚS 671/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. I. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 3 T 38/96, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 9 To 266/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 15. 11. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně shora označený, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu povolání s činností spojené s držením a užíváním střelných zbraní na dobu pěti roků, k náhradě škody poškozenému T. M. ve výši Kč 85 006,--, a rozsudek Krajského soudu v Praze rovněž shora uvedený, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně částečně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody. Při nedotčeném výroku o vině a výroku o trestu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen uhradit poškozenému T. M. škodu ve výši Kč 19 500,-- a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel má za to, že v řízení před oběma obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod - zejména čl. 36 odst. 1 (právo na nezávislost a nestrannost soudu), čl. 38 odst. 2 (právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů) a čl. 40 odst. 2 (každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena).
Poukazuje na to, že mezi základní principy spravedlivého procesu patří zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých a respektování zásady, že případné pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněného.
Výše zmíněná porušení spatřuje v tom, že v době, kdy ještě neměl obhájce, byl proveden výslech svědka M. a tuto procesně nepoužitelnou výpověď okresní soud při opakovaném hlavním líčení přečetl poté, co svědek odmítl vypovídat.
I když řízení před okresním soudem bylo skončeno dne 31. 8. 1999 a dle ustanovení §128 odst. 3 tr. řádu se rozsudek vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání a není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů, okresní soud odročil hlavní líčení za účelem vyhlášení rozsudku až na 30. 9. 1999.
Písemné vyhotovení rozsudku pak stěžovatel obdržel téměř za sedm měsíců po jeho vyhlášení a až po stížnosti obhájce předsedkyni okresního soudu.
Dle stěžovatele byla zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 9 To 410/97, kterým byl zrušen původní zprošťující rozsudek Okresního soudu v Kolíně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, když krajský soud přikazoval okresnímu soudu, jak má jednotlivé důkazy hodnotit a vyslovoval zcela jednoznačné závěry o vině obžalovaného.
Po odmítnutí důkazního návrhu stěžovatele na předvolání a vyslechnutí svědka M. odvolacím soudem, když tento svá předchozí doznání zopakoval ve sdělovacích prostředcích i do protokolu na Policii ČR a z tohoto bylo zřejmé, že vypovídat chce a bude, nebylo možno dle stěžovatele hodnotit výpověď tohoto svědka při konečném rozhodování.
Závěrem stěžovatel zpochybňuje srovnávací materiál použitý při všech balistických expertizách - část střely, která byla vyjmuta z těla poškozeného - s tím, že svědek V. opakovaně uváděl, že střela, kterou převzal v nemocnici, měla zcela jiný tvar než střela, která mu byla ukázána později. Zpochybňuje rovněž, že by stopy, vedoucí z místa činu k hájovně, pocházely od něho, když jeho boty nebyly zajištěny a nebylo zkoumáno, zda se nacházely ještě jiné stopy v jiných místech.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
K posouzení oprávněnosti námitek stěžovatele přikročil Ústavní soud k vyžádání spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 38/96.
Ke stěžovatelově námitce o použití procesně nezpůsobilé výpovědi svědka M. (výslech proveden v době, kdy stěžovatel ještě neměl obhájce) Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že tento svědek byl vyslechnut v přípravném řízení ještě jednou v době, kdy stěžovatel již obhájce měl a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000,
sp. zn. 9 To 266/2000, soud prvního stupně v hlavním líčení přečetl jak procesně nepoužitelnou výpověď tohoto svědka, tak procesně správnou výpověď, a obsah obou výpovědí je v zásadě stejný. Rovněž s další stěžovatelovou námitkou, ohledně odmítnutí jeho návrhu na předvolání a vyslechnutí svědka M., je nutno odkázat na odůvodnění shora uvedeného rozsudku, ve kterém odvolací soud dospívá k závěru, že další výpověď tohoto svědka by nemohla vést k jinému hodnocení důkazů, když svědek, jak je patrno z úředního záznamu pořízeného na Policii ČR, takto vypovídá teprve v době, kdy je jeho trestní stíhání promlčeno.
Pokud se týká stěžovatelem zmíněné doby sedmi měsíců, která uběhla od vyhlášení rozsudku do jeho písemného vyhotovení, lze souhlasit se stěžovatelem, že došlo k průtahům na straně okresního soudu. Ke stěžovatelem namítanému porušení ustanovení §128 odst. 3 tr. řádu, podle něhož se rozsudek vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání a není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů a v daném případě bylo jednání odročeno na dobu jednoho měsíce, je třeba podotknout, že uvedená lhůta má pouze pořádkový charakter a její prodloužení nemá vlivu na zákonnost rozsudku nebo předchozího řízení.
K námitce stěžovatele, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
19. 12. 1997, sp. zn. 9 To 410/97, byla porušena zásada presumpce neviny tím, že krajský soud přikazoval okresnímu soudu, jak má jednotlivé důkazy hodnotit, a vyslovoval jednoznačné závěry o vině obžalovaného, nutno poukázat na skutečnost, že odvolací soud, zcela v intencích trestního řádu, v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, proč jsou skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, k jakým důkazům přihlédnout. Je třeba připomenout, že odvolací soud může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů.
Krajský soud v Praze se ve svém shora uvedeném rozhodnutí zabýval i stanoviskem stěžovatele ke srovnávacímu materiálu použitému při balistických expertizách a problematice stop. Krajský soud má za to, že soud prvního stupně se s problematikou totožnosti srovnávacího materiálu vypořádal a důvodně uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by od okamžiku zajištění doličných věcí (zbraně obžalovaného a zbytků střel) do jejich předání ke zkoumání bylo s nimi neoprávněně manipulováno a poukazuje na nelogičnost takového podezření, když provedené dokazování spíše ukazuje na různé zájmy obžalovanému pomoci. Pochybnosti o tvaru střely byly odstraněny výpovědí svědka Z. Z., který v souladu se svojí odborností vysvětlil, jak může při zkoumání dojít ke změnám na vzorcích.
Ústavní soud je nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně a z rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), respektive že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se oba soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva být v trestním řízení do pravomoci odsuzujícího rozsudku považován za nevinného ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňovaly všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Rovněž, jak je shora rozvedeno, neshledal, že by nebyl, před vyslovením viny stěžovatele pravomocným odsuzujícím rozsudkem, stěžovatel považován za nevinného.
Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl navrhovat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu