ECLI:CZ:US:2019:1.US.675.19.1
sp. zn. I. ÚS 675/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Minaříka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4033/2018-151 ze dne 24. ledna 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 190/2018-142 ze dne 15. srpna 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 205/2016-135 ze dne 8. března 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 95 250 Kč s příslušenstvím představující jeho nárok na odškodnění. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 55 Co 332/2017-113, podal stěžovatel dovolání. Obvodní soud pro Prahu 2 jej vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč a současně jej poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Stěžovatel soudu sdělil, že poplatek považuje za protiústavní a hradit jej nebude. Soud prvého stupně proto napadeným usnesením řízení o dovolání zastavil. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnut soudu prvého stupně potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele dovolací řízení napadeným usnesením zastavil, poté, co jej vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že zrušení věcné výjimky z povinnosti k hrazení soudního poplatku za žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nastolení stavu, kdy je za žalobu, odvolání i dovolání vybírán soudní poplatek, považuje za protiústavní. Stalo se tak novelou zákona o soudních poplatcích, kterou byla zrušena věcná exempce a položkou 8a byl zaveden poplatek ze žalob, přičemž v souvisejících záležitostech (odvolání a mimořádné opravné prostředky), byla otázka soudních poplatků ponechána na obecné úpravě. Podle stěžovatele z poslanecké iniciativy vyšel nedomyšlený výtvor, který trestá poškozené za jejich uplatňování nároků proti státu, jenž je sám generelně osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Účastník připomněl, že v nedávné době se Ústavní soud k otázce ústavní konformity soudních poplatků za odvolací řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. opakovaně vyjádřil a nosné důvody nálezů jsou pro obecné soudy závazné. Připomíná rovněž, že jeho napadené rozhodnutí na jimi řešené otázce nezáviselo, neboť důvodem zastavení dovolacího řízení bylo nezaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení o zastavení dovolacího řízení proti rozsudku odvolacího soudu, a to rovněž pro nezaplacení soudního poplatku. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám předně odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb., kterou byl soudní poplatek za uplatnění nároku zaveden, citovanou v jednom z prvotních nálezů Ústavního soudu k této otázce, podle níž je jedním ze sledovaných cílů posílení regulační funkce soudních poplatků zamezení zneužívání dobrodiní zákona. Tento cíl Ústavní soud označil v zavedené výši 2 000 Kč za legitimní. Regulační funkce soudních poplatků ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. Nemusí se přitom jednat o notorické sudiče, byť proti nim je zavedení soudních poplatků zaměřeno především. I pro řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., je zachována možnost žádat o individuální osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. Omezení práva na soudní ochranu představuje nejen povinnost zaplatit soudní poplatek, ale i situace, kdy jsou soudy zahlceny velkým počtem nedůvodných návrhů. Obtíže při vydávání soudních rozhodnutí v přiměřené době pak v odškodňovací agendě vedla k situaci, kdy notoriční sudiči z titulu nepřiměřené délky řízení o svých nedůvodných nárocích uplatňovali u soudu další nároky. Novelizace provedená zákonem č. 296/2017 Sb. tak směřovala k částečnému zlepšení tohoto stavu pro všechny žadatele. Účastník dodává, že v běžných občanskoprávních sporech nespadajících pod zákon č. 82/1998 Sb., u nichž poplatkovou povinnost nikdo nezpochybňuje, představují významné ekonomické hledisko při podávání návrhů nejen soudní poplatky, ale i náklady řízení obecně. Tato ekonomická motivace se však u návrhů podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže uplatnit, protože pod vlivem judikatury Ústavního soudu je obecnými soudy procesně úspěšnému státu přiznávána (vedle případně doložených skutečných výdajů) toliko náhrada nákladů řízení představovaná paušální náhradou ve výši 300 Kč za jeden úkon. Soudní poplatek přitom představuje pouze dílčí náklad spojený s vedením řízení. V řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. může od podání návrhu na zahájení řízení reálně odrazovat pouze výše vlastních nákladů řízení zahrnující v to i soudní poplatek, náhrada nákladů úspěšnější protistrany žalobci hrozí jen v bagatelní výši. Naproti tomu stát je ze zákona, a to nejen pro tento typ řízení, od placení soudních poplatků osvobozen, což není dáno jeho privilegovaným postavením, ale protože by soudní poplatek platil sám sobě, tedy ze státního rozpočtu do státního rozpočtu (§8 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), tudíž by soudní poplatek žádnou ze svých funkcí nemohl plnit. Stát však při uplatňování opravných prostředků, a to na rozdíl od žalobců, je konfrontován se skutečností, že v případě právního zastoupení žalobců advokátem bude muset hradit nemalou náhradu nákladů řízení, nebude-li se svým opravným prostředkem úspěšný. Ekonomické hledisko se tak u něj uplatňuje nikoli u nákladů vlastních, nýbrž ve vztahu k nákladům protistrany. K tomu v případě rozhodovací praxe u nároků na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. přistupuje vliv ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, podle které v případě i jen částečného úspěchu ve věci (byť i ve formě zadostiučinění) má žalobce proti státu zásadně nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady vlastní (za své zaměstnance) samozřejmě nese stát také, ale bez šance na plnou náhradu, a to i v případě svého procesního úspěchu. Z toho dovozuje, že byť má právní úprava pro žalobce a žalovaný stát rozdílné důsledky, nelze ji s ohledem na všechny okolnosti považovat za nevyváženou či diskriminační. Podle Nejvyššího soudu soudní poplatek za dovolání o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. v obecné rovině nelze považovat za neústavní, neboť sleduje legitimní regulační funkci. Částky poplatku za dovolání v zákonem stanovené výši 4 000 Kč, 7 000 Kč či 14 000 Kč, byť je stejná jako v ostatních sporech o zaplacení peněžité částky, nedosahuje úrovně, kdy by soudní poplatek mohl představovat porušení práva na přístup k soudu, natož by vytvářel bezohledný a vůči účastníkům krutý stav, a to i s ohledem na možnost individuálního osvobození, které však není možné v případech svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Nelze přitom pominout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je projednáván před nejvyšším a takovým jediným soudem soustavy obecných soudů. Snížení enormního nápadu Nejvyššího soudu zavedením poplatků za dovolání lze vnímat jako pozitivní důsledek, neboť jeho hlavní náplní je sjednocování rozhodovací praxe nižších soudů, a nikoli vydávání množství odmítavých usnesení. Poplatek za dovolání byl zákonem č. 296/2017 Sb., (na rozdíl od poplatku za odvolání) řešen a lze tedy dovozovat úmysl zákonodárce ve spojení s vypuštěním osvobození řízení od soudních poplatků zpoplatnit podaná dovolání, a to i za řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. právě podle sazeb uvedených v položce 23 Sazebníku soudních poplatků. Nejvyšší soud dodává, že v případě zastavení stěžovatelova řízení se jednalo o zákonný postup. Stěžovatel nenamítal, že by poplatek nemohl zaplatit z důvodu svých poměrů a jeho výše a nepožádal o osvobození. Za tohoto stavu se nejevilo nelogickým jej k zaplacení soudního poplatku vyzvat. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo zamítnuta.
6. Vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Stěžovatel v replice uvedl, že s názorem vysloveným ve vyjádření Nejvyššího soudu nesouhlasí. Novelu zákona o soudních poplatcích považuje za chaotickou, přijatou bez navazujících úvah ohledně odvolání a dovolání. To, že se nejedná o racionální úvahu, vyplývá i z výše soudních poplatků s ohledem na jednotlivé fáze soudního řízení. Většina práce je odváděna u okresního soudu, kde je stanoven soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud podle názoru stěžovatele "v 99 % řeší toliko právní otázky a jeho činnost se smrskává na cca 30 min. až 1 hod. v jednací síni". V dovolání je celý proces neveřejný a je založen ze 100 % na posuzování právních otázek. Není již prováděno žádné dokazování a není tedy ani potřeba jednací síň. I přes tuto skutečnost je soudní poplatek za dovolání stanoven v částkách 4 000, 7 000 a 14 000 Kč. Soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za řízení u prvního stupně soudní soustavy stěžovatel považuje za maximální. Jakýkoli další poplatek je podle něj již vytvářením překážky přístupu k soudu. Stěžovatel odkazuje na úpravu soudních poplatků na Slovensku.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se v nálezech ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/19, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18 (o nichž se zmiňuje i Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti), předmětnou problematikou zabýval a dospěl k závěru, že zavedení soudního poplatku v prvním stupni ve výši 2 000 Kč sleduje legitimní cíl, jelikož umožňuje efektivně omezit nadměrné zatěžování soudní soustavy tam, kde to zjevně neslouží k ochraně základních práv. Pokud však jde o poplatkovou povinnost pro odvolací řízení, jevily se závěry obecných soudů jako excesivní, neboť vyměření poplatku podle hodnoty předmětu sporu (navíc bez zákonné opory) může mít pro žalobce až odstrašující účinek. V souladu s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu je proto nutno předmětnou právní úpravu vykládat tak, že pokud poplatkovou povinnost zákonodárce zcela jednoznačně a srozumitelně nevyjádřil, jde o návrh nezpoplatněný. Tyto závěry lze mutatis mutandis vztáhnout také na řízení dovolací. Problém, namítaný stěžovatelem, je tedy pro futuro vyřešen; pokud jde o jeho stížnost, nutno dále konstatovat, že po něm vyžadovaný poplatek byl ve výši, která je dle konstantní judikatury Ústavního soudu považována za bagatelní.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu