ECLI:CZ:US:2007:1.US.679.03.2
sp. zn. I. ÚS 679/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, zastoupeného JUDr. M. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1722/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vydané v řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě specifikovaných. Podle stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho práva na soudní ochranu a do jeho vlastnického práva, čímž porušily článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že je původním vlastníkem předmětných nemovitostí. Stát nedokončil pozemkovou reformu podle zákona č. 215/1919 Sb., a proto na něj nemovitosti nepřešly. Ve věci totiž nebylo vydáno správní rozhodnutí jako podmínka přechodu vlastnictví, došlo pouze k faktickému převzetí nemovitostí zápisem z října 1950.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 13 C 11/99, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Zatímco okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, Krajský soud v Praze, k odvolání stěžovatele, rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, čj. 20 Co 40/2001 - 140, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl a určil, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí označených v žalobě. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, čj. 20 Cdo 2165/2001 - 99, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. V odůvodnění zejména uvedl, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nezasahuje do posuzovaných právních poměrů stěžovatele a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Stěžovatel se tedy mohl domáhat svého nároku žalobou na určení. Nejvyšší soud se ale neztotožnil s názorem krajského soudu (a tedy i s názorem stěžovatele zopakovaným v ústavní stížnosti), že k přechodu majetku na stát bylo třeba správního rozhodnutí, s odkazem na znění zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. V dalším řízení krajský soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, čj. 20 Co 42/2003 - 186, potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu. Dovolání stěžovatele proti zamítavému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1722/2003, jako nepřípustné.
III.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, fakticky však polemizuje s odůvodněním předcházejícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost, která by byla podána již proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, by v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu byla odmítnuta jako předčasná, a tedy nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je tento procesní postup stěžovatele pochopitelný. Argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 však, stejně tak jako na ně navazující rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, nelze, podle názoru Ústavního soudu, označit za ústavně nekonformní a zasahující do stěžovatelem vyjmenovaných základních ústavně zaručených práv.
Nejvyšší soud se v podrobně zpracovaném a fundovaném rozhodnutí pečlivě zabýval nároky stěžovatele. Vyložil práva stěžovatele širším způsobem, než jak to nakonec učinil Ústavní soud v později projednávaných případech podobného typu. Názor Ústavního soudu na danou problematiku je stěžovateli již znám z jiných řízení, která byla na návrh stěžovatele před Ústavním soudem vedena (viz např. sp. zn. IV. ÚS 232/03 a sp. zn. II. ÚS 230/05).
Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 23, str. 287], uvedl, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku, splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení". V tomto nálezu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám v období totality chopil on.
Odlišný názor než II. senát Ústavního soudu ve výše citovaném nálezu zaujal IV. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. V něm je uvedeno, že církve nemají, na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob, k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou, za obecně vymezených restitučních podmínek, restituovat věci, které dříve vlastnily. Podle citovaného rozhodnutí nemůže v žádném případě neexistence takovéhoto předpisu přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, podle kterého se právnické osoby, uvedené v zákoně č. 298/1990 Sb., nemohou podle obecných předpisů domáhat svého vlastnictví.
Plénum Ústavního soudu zaujalo, dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, stanovisko [č. 13/1996 Sb.], ve kterém dospělo k závěru, že "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné." Možnost podat žalobu na určení vlastnického práva u věcí protiprávně zabavených totalitním režimem v období nesvobody let 1948 - 1989 tak byla definitivně tímto rozhodnutím vyloučena. Citovaným stanoviskem je vázán I. senát Ústavního soudu i v této věci.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci, týkající se rozhodnutí obecných soudů ve věci sp. zn. 13 C 11/99 Okresního soudu v Příbrami, zejména pak na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 a obsah citované judikatury Ústavního soudu lze uzavřít, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, v řízení před obecnými soudy, žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
III.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, fakticky však polemizuje s odůvodněním předcházejícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost, která by byla podána již proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, by v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu byla odmítnuta jako předčasná, a tedy nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je tento procesní postup stěžovatele pochopitelný. Argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 však, stejně tak jako na ně navazující rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, nelze, podle názoru Ústavního soudu, označit za ústavně nekonformní a zasahující do stěžovatelem vyjmenovaných základních ústavně zaručených práv.
Nejvyšší soud se v podrobně zpracovaném a fundovaném rozhodnutí pečlivě zabýval nároky stěžovatele. Vyložil práva stěžovatele širším způsobem, než jak to nakonec učinil Ústavní soud v později projednávaných případech podobného typu. Názor Ústavního soudu na danou problematiku je stěžovateli již znám z jiných řízení, která byla na návrh stěžovatele před Ústavním soudem vedena (viz např. sp. zn. IV. ÚS 232/03 a sp. zn. II. ÚS 230/05).
Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 23, str. 287], uvedl, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku, splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení". V tomto nálezu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám v období totality chopil on.
Odlišný názor než II. senát Ústavního soudu ve výše citovaném nálezu zaujal IV. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. V něm je uvedeno, že církve nemají, na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob, k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou, za obecně vymezených restitučních podmínek, restituovat věci, které dříve vlastnily. Podle citovaného rozhodnutí nemůže v žádném případě neexistence takovéhoto předpisu přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, podle kterého se právnické osoby, uvedené v zákoně č. 298/1990 Sb., nemohou podle obecných předpisů domáhat svého vlastnictví.
Plénum Ústavního soudu zaujalo, dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, stanovisko [č. 13/1996 Sb.], ve kterém dospělo k závěru, že "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné." Možnost podat žalobu na určení vlastnického práva u věcí protiprávně zabavených totalitním režimem v období nesvobody let 1948 - 1989 tak byla definitivně tímto rozhodnutím vyloučena. Citovaným stanoviskem je vázán I. senát Ústavního soudu i v této věci.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci, týkající se rozhodnutí obecných soudů ve věci sp. zn. 13 C 11/99 Okresního soudu v Příbrami, zejména pak na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 a obsah citované judikatury Ústavního soudu lze uzavřít, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, v řízení před obecnými soudy, žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu