ECLI:CZ:US:2006:1.US.696.04
sp. zn. I. ÚS 696/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.K., zastoupeného advokátkou Mgr. A.V., proti usnesení Okresního státního zastupitelství P., ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 2 Zn 716/2003, a usnesení Police ČR, ze dne 22. 6. 2004, čj. ORPZ-87/Mn-TČ-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M.K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Okresního státního zastupitelství (dále jen "státní zastupitelství") a Policie ČR, (dále jen "policejní orgán"), pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením státní zastupitelství zamítlo, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu, jímž byl, podle §80 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), poškozenému T.J. vrácen motocykl oranžové barvy, bez registrační značky, který pro potřebu trestního řízení stěžovatel vydal (§78 TrŘ).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, stejně jako ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, že vlastnické právo k předmětnému motocyklu nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2003, kterou uzavřel s J.J. Poukázal na důsledky ustanovení §446 obchodního zákoníku (dále jen "ObchZ"). Kupní smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že vlastnické právo lze nabýt i od "nevlastníka". I přes tyto skutečnosti byl motocykl vrácen poškozenému T.J. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98, ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 66/99, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 178/01, ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 395/02, a ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z usnesení policejního orgánu vyplývá, že uvedený motocykl a další, ve výroku usnesení označené věci byly odcizeny poškozenému TJ. Protože se v dané věci nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání ve smyslu §160 odst. 1 TrŘ, bylo trestní oznámení odloženo. Po nějaké době, prostřednictvím inzerátu, poškozený T.J. zjistil, že předmětný motocykl se nachází v držení stěžovatele. Tuto skutečnost nahlásil Policii ČR, která stěžovatele vyzvala k jeho vydání. Stěžovatel označený motocykl dobrovolně vydal a k věci uvedl, že motocykl koupil od J.J., který jej měl získat směnou od neznámé osoby.
Vzhledem k těmto skutečnostem byl usnesením policejního orgánu označený motocykl vydán poškozenému T.J. Orgány činné v trestním řízení neměly pochybnosti o jeho vlastnickém právu k uvedenému motocyklu. Státní zastupitelství také řádně odůvodnilo, proč stěžovatelem předloženou kupní smlouvu nepovažovalo za platnou a uzavřenou podle obchodního zákoníku, s ohledem na smluvní strany, důvod zakoupení, způsob užívání a neúplnost smlouvy.
Rozhodnutí, na jejichž základě byl předmětný motocykl vydán jinému subjektu než stěžovateli, který jej Policii ČR vydal pro potřebu trestního řízení, nejsou v rozporu s §80 odst. 1 TrŘ a nelze v nich spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť vyvozené právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a nevykazují znaky libovůle. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V žádném případě toto právo nezaručuje nárok kohokoliv, aby rozhodnutí orgánu veřejné moci korespondovalo s konkrétními zájmy některého z účastníků. To, že orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Pokud stěžovatel namítal zásah do práva, obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že jde o ustanovení, vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva.
V tomto směru je rovněž nutné zdůraznit, že usnesení o vydání věci není rozhodnutím, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému motocyklu. Rozhodnutí o vydání věci podle §80 odst. 1 TrŘ nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovatel má tedy možnost uplatnit svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky, kde mohou být sporné právní poměry vyřešeny definitivně.
Odkazy na shora označené nálezy Ústavního soudu jsou nepřípadné, neboť se jedná o skutkově odlišné věci. Každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu